78 A 8/2025 – Krajský soud v Ústí nad Labem

78 A 8/2025- 20 - text  10 78 A 8/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Radimem Kadlčákem ve věci žalobkyně: L. M., nar. XX státní příslušnost XX t. č. pobytem XX proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort sídlem Masarykova 925/27, 400 01 Ústí nad Labem o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 5. 2025, č. j. KRPU-81452-40/ČJ-2025-040022-DB-ZZC, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 26. 5. 2025, č. j. KRPU-81452-40/ČJ-2025-040022-DB-ZZC, kterým bylo rozhodnuto o tom, že se žalobkyni podle § 129 odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), prodlužuje doba trvání zajištění za účelem jejího předání podle přímo použitelného právního předpisu Evropské unie, jímž je nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení č. 604/2013“), a to o 24 dnů od uplynutí doby trvání zajištění stanovené rozhodnutím žalované ze dne 28. 4. 2025, č. j. KRPU-81452-24/ČJ-2025-040022-DB-ZZC, přičemž se celková doba zajištění počítá od okamžiku prvotního omezení osobní svobod. Žaloba 2. Žalobkyně v uplatněné žalobní argumentaci nejprve povšechně zmínila, že je žalovaná povinna ve všech případech vážit možnost aplikace mírnějších opatření předtím, než přistoupí k zajištění cizince. Dle žalobkyně je přitom její zajištění nadbytečné, neboť s návratem do Chorvatska souhlasí. Dříve se žalobkyně domnívala, že může po Evropské unii volně cestovat. Žalobkyně též uvedla, že má finanční prostředky na vycestování celé její rodiny zpět do Chorvatska. 3. Žalobkyně poté namítla nepřiměřenost délky trvání zajištění, resp. prodloužení zajištění, a absenci jejího odpovídajícího odůvodnění v napadeném rozhodnutí. Konstatovala, že je odůvodnění napadeného rozhodnutí všeobecné a nezabývá se konkrétní situací žalobkyně, přičemž žalovaná nedostála povinnosti předběžného zjišťování existence překážek, systémových nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v jiném členském státě. Přitom závěry správního orgánu o tom, zda přemístění žadatele o mezinárodní ochranu do státu primárně určeného jako stát příslušný pro posouzení jeho žádosti nebrání systémové nedostatky, pokud jde o azylové řízení nebo podmínky přijetí žadatelů v daném státě ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení č. 604/2013, jež s sebou nesou pro žadatele o mezinárodní ochranu riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie, musí mít oporu ve zprávách o fungování azylového systému v tomto státě, případně v dalších podkladech, které budou obsaženy ve správním spise. Současně žalobkyně požádala o přiznání odkladného účinku žalobě proti napadenému rozhodnutí ve smyslu § 73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Vyjádření žalované k žalobě 4. Žalovaná k výzvě soudu předložila správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhla její zamítnutí, neboť měla za to, že napadené rozhodnutí vydala v souladu se zákonem a náležitě jej odůvodnila. 5. Úvodem vlastního vyjádření žalovaná stručně popsala dosavadní průběh věci, přičemž konstatovala, že k zajištění žalobkyně přistoupila za účelem jejího předání do státu odpovědného za konečné posouzení její žádosti o mezinárodní ochranu, protože v daném případě žalobkyně naplňuje veškeré předpoklady pro zajištění a následnou realizaci předání. Žalovaná zdůraznila, že žalobkyně vstoupila a pobývala na území neoprávněně, čímž byla naplněna jedna ze stěžejních podmínek zajištění, neboť žalobkyně nedisponuje žádným oprávněním k pobytu a pobývá na území České republiky v rozporu nejen se zákonem o pobytu cizinců, ale také v rozporu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1806/EU ze dne 14. 11. 2018 a Schengenským hraničním kodexem tak, jak bylo odůvodněno už v napadeném rozhodnutí. Shoda otisků prstů v systému EURODAC pak dle žalované najisto prokázala, že žalobkyně podala na území Chorvatska žádost o azyl. Žalobkyně tedy jednoznačně spadá do působnosti nařízení č. 604/2013. Žalovaná poté dne 12. 5. 2025 obdržela oznámení o tom, že Chorvatsko přijalo svoji odpovědnost a zaslalo souhlas s přijetím žalobkyně zpět na své území. Žalovaná zároveň doplnila, že je jí z vlastní úřední činnosti a komunikace s dublinským střediskem známo, že realizace předání cizinců do Chorvatska v rámci tzv. dublinského řízení je reálná a možná. 6. Žalovaná dále připomněla, že žalobkyně dosud zjevně nerespektovala platné právní předpisy upravující vstup a pobyt občanu třetích zemí v Evropské unii, jakož i ignorovala pravidla azylového systému Evropské unie. Žalovaná k tomu zrekapitulovala, že žalobkyně vědomě nesetrvala do konečného posouzení její žádosti o azyl v Chorvatsku, ale neoprávněně cestovala přes další státy Evropské unie, přičemž se dne 26. 4. 2025 pokusila vstoupit na území Německa – vstup jí byl však německými státními orgány odepřen. Opatření přijaté ve věci tak žalovaná považovala za nezbytné a přiměřené sledovanému účelu a situaci žalobkyně. Dle žalované přitom bylo u žalobkyně shledáno vážné nebezpečí útěku, neboť ta pobývala na území České republiky neoprávněně, má být předána do Chorvatska, tedy do státu, který přímo nesousedí s Českou republikou a žalobkyně nemůže oprávněně samostatně do tohoto státu vycestovat. V podrobnostech pak žalovaná odkázala odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle žalované zároveň nebylo možné spoléhat na tvrzení, že žalobkyně po propuštění odcestuje do Chorvatska, neboť bylo její cílovou zemí zjevně toliko Německo. Před zajištěním žalobkyně se žalovaná zabývala i možností užití mírnějších opatření, nicméně dospěla k závěru, že vzhledem k již dříve popsaným okolnostem případu a seznatelnému úmyslu žalobkyně nebylo možno její tvrzení považovat za záruky skýtající jistotu, že by se i s rodinou neskrývala před výkonem rozhodnutí o přemístění. Posouzení věci soudem 7. Soud o věci samé rozhodl bez jednání dle § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, jelikož účastníci řízení v zákonné pětidenní lhůtě po podání žaloby nenavrhli projednání věci při ústním jednání a soud nepovažoval nařízení ústního jednání za nezbytné. 8. Napadené rozhodnutí žalované soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobkyně uplatnila v žalobě nebo během patnáctidenní lhůty od doručení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 4 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobkyně je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu (a to i s ohledem na závěry rozsudku velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 8. 11. 2022 o předběžné otázce ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid) nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. 9. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 10. Podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie; policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky. Dle odst. 7 téhož ustanovení dále platí, že policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy předání nebo průvozu cizince. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy předání nebo průvozu, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem předání nebo průvozu je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přez