2 As 173/2017 — Nejvyšší správní soud

141 A 17/2024- 76 - text  6 141 A 17/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a Mgr. Bc. Ondřeje Šafránka ve věci žalobce: J. K., narozen X trvalý pobyt a adresa pro doručování: X proti žalovanému: Krajský soud v Ústí nad Labem sídlem Národního odboje 1274/26, 400 03 Ústí nad Labem o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. Si 163/2024-20 ze dne 4. 7. 2024 takto: I. Rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 7. 2024, č. j. Si 163/2024-20, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 28. 5. 2024, č. j. MSP-419/2024-OSV-OSV/2, se zrušuje. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení ve výši 148 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím ze dne 4. 7. 2024 žalovaný podle § 17 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, (dále jen „informační zákon“) odložil žalobcovu žádost o poskytnutí rozsudku žalovaného ze dne 8. 6. 2025, č. j. 15 A 68/2013-67, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2017, č. j. 2 As 173/2017-27, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2017, č. j. 2 As 24/2017-22, a to z důvodu nezaplacení úhrady nákladů za provedení anonymizace požadovaných rozhodnutí podle § 17 odst. 3 informačního zákona. Žaloba 2. V žalobě žalobce nesouhlasil s tím, že by měl za poskytnutí rozhodnutí cokoli platit. Namítal, že v rozhodnutí o odložení žádosti nebyl řádně poučen o možnosti podat žalobu podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“). V tom spatřoval procesní pochybení a obstrukční jednání žalovaného coby povinného subjektu podle informačního zákona. 3. Žalovaný podle žalobce svévolně upravil okruh požadovaných informací, které žalobce přesně vymezil. Tím žalovaný porušil zásadu dispoziční, zásadu dobré správy a zásady správního řízení uvedené v § 4 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“). Žalobce konstatoval, že napadené rozhodnutí vykazuje znaky rozhodovací libovůle a je vůči němu šikanózní. 4. Dále žalobce namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 28. 5. 2024, č. j. MSP-419/2024-OSV-OSV/2, jímž byla potvrzena výše úhrady, pro nedostatek důvodů. Toto rozhodnutí podle žalobce řádně nevypořádalo všechny jeho stížnostní námitky a je zjevně účelové. Uvedl, že Ministerstvo spravedlnosti nezhojilo vytýkané vady oznámení o výši úhrady nákladů ze dne 12. 4. 2024 a jeho rozhodnutí je v rozporu s čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 6 a násl. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 5. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a uložil žalovanému povinnost poskytnout žalobci požadované informace. Současně navrhl, aby soud zrušil také vyrozumění žalovaného ze dne 12. 4. 2024 a zmíněné rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 28. 5. 2024. Vyjádření žalovaného k žalobě 6. Žalovaný ve svém vyjádření zopakoval průběh správního řízení a popsal obsah výzvy k úhradě nákladů za anonymizaci požadovaných rozhodnutí ze dne 12. 4. 2024. Uvedl, že je přesvědčen, že při vyřizování žalobcovy žádosti o informace nepochybil. Připomněl, že ve výzvě žalobci před poskytnutím informace oznámil, že bude požadovat úhradu nákladů ve výši 400 Kč, a poskytl mu zákonné poučení. Žalovaný dále odkázal na rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 10. 11. 2022, č. j. MSP-742/2022-OSV-OSV/2, a uvedl, že v citované věci byl tento postup shledán věcně správným. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Posouzení věci soudem 7. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce podal dne 12. 4. 2024 žalovanému žádost o poskytnutí rozsudku žalovaného ze dne 8. 6. 2025, č. j. 15 A 68/2013-67, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2017, č. j. 2 As 173/2017-27, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2017, č. j. 2 As 24/2017-22. Svou žádost odůvodnil tím, že byl účastníkem řízení ve věcech, ve kterých byla vydána požadovaná rozhodnutí. Uvedl, že rozhodnutí požaduje v plném znění (tedy bez anonymizace), žádost podává opakovaně a žádá, aby mu povinný subjekt (žalovaný) rozhodnutí zaslal poštou, protože žalobce je ve vězení a nemá možnost si tato rozhodnutí sám vyhledat na internetu. 8. Žalovaný oznámením ze dne 12. 4. 2024 sdělil žalobci výši úhrady nákladů za poskytnutí informací a vyzval jej k úhradě částky 400 Kč. Uvedl, že žalobci nemůže poskytnout požadovaná rozhodnutí, aniž by provedl jejich anonymizaci. Současně vysvětlil, že nedisponuje nástrojem pro jejich automatickou anonymizaci, a proto požaduje úhradu podle § 17 odst. 3 informačního zákona za zpracování anonymizace celkem 39 stran textu vyžadující minimálně 117 minut času pověřeného pracovníka. Žalovaný zároveň žalobce poučil o následku nezaplacení úhrady (o odložení žádosti). Žalobcovu stížnost proti uvedenému oznámení Ministerstvo spravedlnosti rozhodnutím ze dne 28. 5. 2024 zamítlo a výši úhrady potvrdilo. 9. Žalobce úhradu nezaplatil a žalovaný jeho žádost o poskytnutí informací odložil. 10. Soud shledal, že žalobce žádal o poskytnutí konkrétních soudních rozhodnutí, nikoli o poskytnutí celých spisů. Na daný případ se proto nevztahuje výluka obsažená v § 2 odst. 3 informačního zákona, která odkazuje na možnost získání informací prostřednictvím nahlížení do spisu. Bylo tedy namístě postupovat v režimu informačního zákona (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2023, č. j. 1 As 204/2022‑30, nebo ze dne 13. 6. 2024, č. j. 9 As 64/2024-38). 11. Za klíčové soud považuje to, že žalobce požadoval zaslání jím označených soudních rozhodnutí v neanonymizované podobě, a to s odůvodněním, že byl účastníkem soudních řízení, v nichž byla požadovaná rozhodnutí vydána. Soudu je z jeho činnosti známo, že žalobce skutečně byl účastníkem uvedených řízení; žalovaný si mohl toto žalobcovo tvrzení ověřit ve svém informačním systému. 12. Žalovaný trval na tom, že před jejich poskytnutím žalobci musel požadovaná rozhodnutí anonymizovat. Na žalobcovo tvrzení, že byl účastníkem příslušných soudních řízení, přitom žalovaný nijak nereagoval. Žalovaný tedy nevysvětlil, z jakého důvodu bylo třeba provést anonymizaci soudních rozhodnutí, která byla v minulosti žalobci jako účastníku řízení doručena, a to samozřejmě v plném (neanonymizovaném) znění. Takové vysvětlení není obsaženo ani v napadeném rozhodnutí, ani v oznámení výše úhrady nákladů ze dne 12. 4. 2024, ani v rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 28. 5. 2024. Není tedy zřejmé, jaké úvahy vedly žalovaného k závěru o nutnosti v této specifické situaci provádět anonymizaci požadovaných soudních rozhodnutí. Soud proto shledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů rozhodnutí ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. 13. Soud dále připomíná, že důvodem pro provedení anonymizace nemůže být povinnost žalovaného následně poskytnuté informace zveřejnit. Krajský soud v Praze dospěl v rozsudku ze dne 23. 4. 2025, č. j. 59 A 27/2024-137, k závěru, že „§ 5 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím ukládá povinnému subjektu zveřejnění všech informací, které byly žadateli poskytnuty (až na zákonem uvedenou výjimku), nikoli jejich zveřejnění v přesné podobě, v níž byly též žadateli odeslány. […] Jestliže se povinný subjekt otázkou anonymizace osobních údajů žadatele obsažených v poskytované informaci při poskytování informace nezabývá, je povinen tuto otázku posoudit (a provést odpovídající test proporcionality) před následným zveřejněním poskytnuté informace dle § 5 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím“. 14. Kasační stížnost proti zmíněnému rozsudku Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 4. 9. 2025, č. j. 10 As 104/2025-34, zamítl. Vyslovil, že „i následné zveřejnění (konkrétnímu žadateli) poskytnuté informace ‚představuje zpracování osobních údajů, které musí splňovat požadavky zákona o ochraně osobních údajů. Posouzení, zda ochrana osobních údajů omezuje poskytnutí určité informace žadateli na žádost, je proto třeba činit i s ohledem na to, že informace se dle § 5 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím stane informací přístupnou komukoliv, nikoliv jen žadateli‘ (srov. rozsudek NSS ze dne 6. 2. 2019, č. j. 6 As 240/2018-40). Při zveřejňování poskytnutých informací postupem podle § 5 odst. 3 informačního zákona tedy musí povinný subjekt respektovat rovněž podmínky vyplývající z § 8a informačního zákona, podle něhož osobní údaje povinný subjekt poskytne jen v souladu s právními předpisy upravujícími jejich ochranu. Ochranu osobních údajů v současné době upravuje zákon o zpracování osobních údajů, který představuje doplňující veřejnoprávní regulaci ochrany osobních údajů k právní regulaci primárně zakotvené v GDPR. Podle čl. 4 preambule GDPR není právo na ochranu osobních údajů právem absolutním; musí být posuzováno v souvislosti se svou fun