178 Ad 11/2025 – Krajský soud v Ústí nad Labem

178 Ad 11/2025- 28 - text  14 178 Ad 11/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Havlíčkovou ve věci žalobkyně: nezletilá T. K., narozená X bytem X zastoupená zákonnou zástupkyní Mgr. M. K. narozenou X, bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 6. 2025, č. j. MPSV-2025/134114-916, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Ústí nad Labem (dále jen „správní orgán 1. stupně“) rozhodnutím ze dne 29. 9. 2023, č. j. 146886/2023/UUA, (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) rozhodl poskytovat žalobkyni od května 2023 příspěvek na péči ve výši 13 900 Kč měsíčně s odůvodněním, že se žalobkyně považuje za osobu závislou na péči ve III. stupni závislosti – těžká závislost, neboť nezvládá sedm základních životních potřeb (orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, péče o zdraví, osobní aktivity). 2. Rozhodnutím ze dne 25. 6. 2025, č. j. MPSV-2025/134114-916, které je předmětem soudního přezkumu v této věci, žalovaný odvolání žalobkyně zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žaloba 3. Žalobkyně žalovanému vytýkala, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal její námitku, podle níž musí posudková komise z relevantních podkladů, zejména ze záznamu ze sociálního šetření, zjistit, zda posuzovaná osoba základní životní potřebu z důvodu konkrétního zdravotního postižení zvládá nebo nezvládá, protože právní předpisy neumožňují posuzovat závislost osoby takovým způsobem, kdy posudková komise toliko obecně konstatuje, co je u osob s konkrétním postižením obvyklé. 4. Žalobkyně dále namítla, že tvrzení žalovaného, že pokud ovládá tablet, musí zvládat i očistu po vykonání velké potřeby, je tendenční a nepřiléhavé. Podotkla, že ovládání tabletu, zvláště při užití speciálního nastavení, může mít velmi malé nároky na motoriku. Žalobkyně uvedla, že již ve vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí namítala, že Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Ústí nad Labem (dále jen „posudková komise“) sice v diagnostickém souhrnu konstatovala motorické postižení a nepřesné taxe, při hodnocení schopnosti provést očistu po vykonání velké potřeby však toto motorické postižení nezohlednila. 5. Žalobkyně uvedla, že ohledně její neschopnosti používat menstruační pomůcky posudková komise ve svém doplňujícím posudku ze dne 27. 5. 2025 (dále jen „doplňující posudek“) konstatovala, že se nejedná o každodenní pomoc, neboť menstruace trvá zpravidla 5 dnů v měsíci, což nelze vzhledem k časovému charakteru periody považovat za každodenní mimořádnou péči. Žalobkyně namítala, že takové hodnocení odporuje § 8 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, (dále jen „zákon o sociálních službách“). Podle tohoto ustanovení je podle žalobkyně třeba hodnotit každodennost péče ve vztahu k celkové péči o závislou osobu, nikoli zvlášť ve vztahu ke každé jednotlivé základní životní potřebě, nebo dokonce každé jednotlivé dílčí aktivitě té které základní životní potřeby. 6. Žalobkyně odmítla argumentaci posudkové komise, že již v minulosti byla základní životní potřeba výkonu fyziologické potřeby u žalobkyně hodnocena jako zvládnutá. Žalobkyně uvedla, že ve věku 12 let bylo ještě možné závěr o zvládání výkonu fyziologické potřeby s ohledem na pojetí tzv. mimořádné péče akceptovat, protože v nižším věku lze nedokonalou očistu po velké potřebě do jisté míry předpokládat. Namítla však, že pokud není schopná základní životní potřebu výkonu fyziologické potřeby zvládat ani ve věku 15 let, jedná se již o péči, která svým rozsahem, intenzitou nebo náročností podstatně přesahuje péči poskytovanou osobě téhož věku. 7. Žalobkyně namítla, že doplňující posudek se nepřesvědčivě vypořádal se zprávou klinické psycholožky Mgr. H. S. ze dne 13. 3. 2023, konkrétně s jejím tvrzením, že vývoj žalobkyně stagnuje. Podle žalobkyně za přesvědčivé odůvodnění nelze považovat ani vysvětlení, že ve 14 letech věku dítěte nemůže dojít ke změně ze středně těžké na těžkou mentální retardaci. Toto vysvětlení podle žalobkyně nedostatečné, neboť nereaguje na poznatek o stagnaci jejího vývoje. 8. Žalobkyně připustila, že nedoložila zprávu SPC (pozn. soudu: speciálně pedagogického centra; dále již jen „SPC“), jak v doplňujícím posudku konstatuje posudková komise, avšak uvedla, že nutnost doložit tuto zprávu nemohla dovodit ani z § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách, podle kterého se při posuzování zdravotního stavu vychází jen ze zpráv lékařů a klinického psychologa, ani z výzvy k doložení podkladů pro posouzení zdravotního stavu, neboť tato výzva žádnou zmínku o nezbytnosti doložit zprávu SPC neobsahovala. Žalobkyně namítla, že pokud si za těchto okolností žalovaný zprávu SPC nevyžádal, nemůže jí to být kladeno k tíži. 9. Žalobkyně dále namítla, že v zákoně o sociálních službách, ani ve vyhlášce č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách (dále jen „vyhláška č. 505/2006 Sb.“) není opora pro takový způsob hodnocení, při kterém je neschopnost nastupovat a vystupovat z dopravních prostředků včetně bariérových a používat je zohledněna v nezvládání základní životní potřeby orientace. Z lékařské zprávy neuroložky MUDr. R. ze dne 5. 6. 2023 podle žalobkyně plyne, že chodí s oporou a je schopna se držet jen jednou rukou. Žalobkyně vysvětlila, že pomoc potřebuje proto, že když si v dopravním prostředku jednou rukou zajišťuje oporu při pohybu, druhou už se nemůže držet. 10. Žalobkyně namítla, že z posudku posudkové komise ze dne 15. 2. 2024 (dále jen „posudek posudkové komise“) ani z doplňujícího posudku neplyne, že se posudková komise zabývala problémy s rovnováhou, které žalobkyně ve správním řízení namítala. 11. Žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Vyjádření žalovaného k žalobě 12. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Uvedl, že posudková komise zasedala jak dne 15. 2. 2024, tak i dne 27. 5. 2025 v odborném složení a jejím členem byl vedle posudkového lékaře i odborník v oboru dětské neurologie. Podle žalovaného posudková komise doplnila zhodnocení sporných základních životních potřeb mobility a výkonu fyziologické potřeby v souladu s požadavky rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 12. 2024, č. j. 178 Ad 5/2024-23. Žalovaný konstatoval, že považoval doplňující posudek za odborný, úplný a stěžejní důkazní prostředek, na jehož základě mohl rozhodnout. Uvedl, že složení posudkové komise bylo plně v kompetenci jejího předsedy. Nepřítomnost žalobkyně a její zákonné zástupkyně při jednání posudkové komise podle žalovaného, vzhledem k úplné a objektivní podkladové dokumentaci, neodporovala právním předpisům. 13. Žalovaný konstatoval, že při posuzování zdravotního stavu není rozhodující samotná diagnóza, nýbrž objektivní funkční dopady onemocnění na schopnost zvládat základní životní potřeby. Žalovaný poukázal na specifika posuzování stupně závislosti osob mladších 18 let upravená § 10 zákona o sociálních službách. Citoval z Instrukce náměstkyně pro řízení sekce sociálně pojistných systémů č. 15/2016 (dále jen „instrukce č. 15/2016“), že potřeba občasného připomenutí či kontroly v oblasti péče o vlastní osobu se nehodnotí jalo mimořádná péče. Připomněl, že v příloze instrukce č. 15/2016 jsou uvedeny standardy vývoje dítěte, podle nichž se hodnotí, na základě, jakých aktivit dítěte lze posoudit poskytování mimořádné péče. Posouzení věci soudem 14. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobkyně nesouhlas s takovým projednáním věci ve stanovené lhůtě nevyjádřila, ačkoli byla řádně poučena o tom, že nevyjádření se v určené lhůtě je považováno za souhlas. 15. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost napadeného rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobkyně uplatnila v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobkyně je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení i zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny. 16. Po přezkoumání skutkového a právního stavu