4 As 3/2008 — Nejvyšší správní soud

41 A 18/2025- 54 - text  9 41 A 18/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Ing. Mgr. Martinem Jakubem Brusem ve věci žalobce: I. N., narozen X státní příslušník Ukrajiny bytem X zastoupen advokátem JUDr. Karlem Polákem sídlem Sokolovská 87/95, 186 00 Praha 8 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-4113-21/ZR-2025 ze dne 23. 9. 2025 takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 23. 9. 2025, č. j. OAM-4113-21/ZR-2025, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 269,40 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 23. 9. 2025 zrušilo podle § 87l odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) platnost žalobcova povolení k trvalému pobytu a podle § 87l odst. 3 zákona o pobytu cizinců žalobci stanovilo lhůtu k vycestování z území České republiky (dále jen „území“) v délce třiceti dnů od právní moci rozhodnutí, případně třiceti dnů od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Žaloba 2. V žalobě žalobce namítal, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav ve vztahu ke kritériím § 174a zákona o pobytu cizinců. Žalobce měl za to, že správní orgán nepřihlédl k délce jeho pobytu na území, k jeho rodinným a sociálním vazbám, ekonomickému a společenskému zázemí a k úrovni jeho integrace do společnosti. 3. Namítl, že žalovaný vůbec nepřihlédl ke skutečnosti, že má na území bratry, nezletilou dceru a bývalou družku, s níž usiluje o obnovení společného soužití. Zdůraznil, že bývalá družka výslovně projevila vůli dát mu druhou šanci. Uvedl, že s jejich společnou dcerou udržuje po celou dobu výkonu trestu pravidelný kontakt, a ačkoli mu odnětí svobody objektivně znemožňovalo účast na její výchově, o její každodenní život se zajímal. Závěr žalovaného, že se na výchově dcery nijak nepodílí, podle žalobce vypovídá o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Konstatoval, že žalovaný nijak neověřil informaci, že bývalá družka činí kroky ke svěření dcery do své výlučné péče, ačkoli žalobce její pravdivost ve svém podání ze dne 4. 8. 2025 zpochybnil a na podporu svého tvrzení navrhl důkaz výslechem své bývalé družky – matky dítěte. Žalobce uvedl, že takový výslech by objasnil povahu jejich vztahu a potvrdil záměr obnovit společnou domácnost. Namítl, že žalovaný se tímto důkazním návrhem nijak nezabýval, čímž porušil § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). 4. Konstatování žalovaného, že žalobce sám zasáhl do svého soukromého a rodinného života tím, že týral svou družku a její nezletilou dceru (polorodou sestru žalobcovy dcery – pozn. soudu), označil žalobce za „moralizování“. Uvedl, že je nepřijatelné, aby byl znovu sankcionován za skutek, za který již byl jednou potrestán. Zdůraznil, že žalovaný měl hodnotit jeho nynější poměry, vyznačující se snahou o nápravu. Zopakoval, že bývalá družka vyjádřila zájem obnovit společné soužití a již mu odpustila. Podle žalobce žalovaný hodnotil dopady napadeného rozhodnutí formalisticky. Zdůraznil, že jakkoli souhlasí s tím, že zrušení trvalého pobytu z důvodu spáchání úmyslného trestného činu není spojeno se zákazem pobytu na území, fakticky mu ztěžuje možnost získat v budoucnu pobytové oprávnění. Dodal, že po dobu platnosti výjezdního příkazu nemůže o jiné povolení k pobytu ani požádat. Shrnul, že fakticky má tedy napadené rozhodnutí obdobné důsledky jako správní vyhoštění, protože mu znemožňuje obnovit rodinné vazby na území. Vyjádřil přesvědčení, že při hodnocení přiměřenosti dopadů nelze vycházet pouze z teoretické možnosti cizince požádat o jiné pobytové oprávnění, ale je třeba zkoumat, zda je získání takového oprávnění reálné. 5. Žalobce vyjádřil nesouhlas se závěry žalovaného, že mu v případě návratu do domovského státu nehrozí bezprostřední nebezpečí. Připustil, že pochází z obce Kolodne v Zakarpatské oblasti, tj. v západní části Ukrajiny, namítl však, že ozbrojený konflikt probíhající na Ukrajině je dynamický, a vojenské operace se proto mohou v budoucnu rozšířit i do nyní relativně klidných oblastí. Za nezpochybnitelný fakt označil, že západní část Ukrajiny je častým cílem vzdušných útoků Ruské federace. Nadto zdůraznil, že bezpečnostní situaci na Ukrajině nelze redukovat jen na otázku vojenských operací, ale je třeba hodnotit též psychické, sociální a ekonomické dopady ozbrojeného konfliktu. Žalobce poukázal na to, že z domovského státu odešel před více než 21 lety a nemá tam již žádné rodinné ani sociální vazby. Namítl, že žalovaný se možností jeho reintegrace vůbec nezabýval. 6. Žalovaný podle žalobce neúplně a chybně vyhodnotil skutečnosti týkající se jeho podnikatelských aktivit na území České republiky. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že nedohledal ani jednu z žalobcem označených obchodních společností, ačkoli obě v obchodním rejstříku dohledatelné jsou. To podle žalobce svědčí o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Žalobce zdůraznil, že jeho dlouhodobá účast v obou společnostech dokládá jeho ekonomický přínos a míru integrace. 7. Závěr žalovaného, že stále představuje hrozbu pro veřejný pořádek, protože se neosvědčil, označil žalobce za předčasný. Vysvětlil, že se zatím osvědčit nemohl, neboť se stále nachází ve výkonu trestu odnětí svobody. Zda povede řádný život, bude podle žalobce možné hodnotit až posléze. Namítl, že žalovaný měl individuálně a proporcionálně hodnotit jeho hrozbu pro veřejný pořádek, ne se jen formalisticky spokojit s odkazem na trestní rozsudek. 8. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Vyjádření žalovaného k žalobě 9. Žalovaný ve svém vyjádření zdůraznil, že nebýt protiprávního jednání žalobce, který byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu, nebyl by důvod pro zrušení jeho trvalého pobytu. Žalobce si podle žalovaného musel být vědom toho, že jeho jednání může mít důsledky nejen v rovině trestního, nýbrž i cizineckého práva. Podle žalovaného není možné, aby se cizinec dlouhodobě dopouštěl násilného protiprávního jednání na své družce, a ve chvíli, kdy má nést následky takového jednání, začal poukazovat právě na svou družku, se kterou se podle svého tvrzení snaží obnovit společné soužití. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu žalovaný doplnil, že právní řád České republiky nezakotvuje právo cizince pobývat na jejím území. 10. Ohledně žalobcových soukromých a rodinných vazeb na území žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že žalobce se po dobu necelých tří let psychicky a fyzicky týral svou družku, a to jak v přítomnosti jejich nezletilé dcery, tak i druhé nezletilé dcery své družky, na které se rovněž dopouštěl násilí. To podle žalovaného vypovídá o tom, že se žalobce ani přes dlouhodobý pobyt na území neintegroval do české společnosti. 11. K námitce, že vycházel pouze ze zprávy orgánu sociálně právní ochrany dětí a informace si dále neověřil navrhovaným výslechem žalobcovy bývalé družky, popř. jejich nezletilé dcery, žalovaný uvedl, že od orgánu sociálně právní ochrany dětí obdržel na základě své žádosti podrobnou zprávu o situaci v rodině. Z ní podle žalovaného vyplývá, že žalobcova bývalá družka v současnosti žije ve společné domácnosti s oběma svými dcerami a sama se stará o jejich výchovu a výživu, žalobce se na jejich výchově žádným způsobem nepodílí, je však v pravidelném telefonním kontaktu se svou dcerou. Při šetření měla žalobcova bývalá družka sdělit, že je rozhodnuta podat návrh na svěření jejich nezletilé dcery do své péče. Tyto informace považoval žalovaný za dostatečné a neměl důvod zpochybňovat jejich validitu. Dodal, že ze zprávy orgánu sociálně právní ochrany dětí vyplývá, že žalobcova bývalá družka je v péči odborného lékaře – psychiatra. Žalovaný vysvětlil, že s ohledem na podrobnou zprávu o situaci v rodině a s přihlédnutím k jejím zdravotním problémům (způsobeným jednáním jejího druha) nepovažoval její výslech za nutný. K navrhovanému výslechu žalobcovy dcery žalovaný vysvětlil, že ho považoval za nadbytečný z důvodu jejího věku a také proto, že žalobce neuvedl, k jaké informaci by měl směřovat. Žalobce odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu týkající se nevyhovění důkaznímu návrhu. Shrnul, že k provedení výslechu by se mělo přistupovat až tehdy, pokud nelze informace získat jinak, tak tomu podle něj v řešené věci nebylo. 12. Žalovaný se dále vyjádřil k námitce, že žalobce má na území kromě družky a dcery ještě další rodinné příslušníky, konkrétně bratry. Uvedl, že žalobce na existenci dalších rodinných příslušníků žijících na území v průběhu správního řízení nepoukázal, on sám pak neměl povinnost po nich pátrat. V této souvislosti žal