8 Azs 99/2023 — Nejvyšší správní soud

54 A 12/2024- 78 - text [OBRÁZEK] 9 54 A 12/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Ladislava Vaško ve věci žalobkyně: L. T. T., narozená X státní příslušnosti Vietnamská socialistická republika bytem X zastoupená Mgr. Markem Sedlákem, advokátem sídlem Moravské náměstí 754/13, 602 00 Brno proti žalovanému: za účasti osob zúčastněných na řízení: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 1) D. A. L., narozený X 2) T. T. L., narozená X oba státní příslušnosti Vietnamská socialistická republika oba bytem X oba zastoupeni Mgr. Markem Sedlákem, advokátem sídlem Moravské náměstí 754/13, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 3. 2024, č. j. MV-14413-5/SO-2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá v řízení o žalobě a kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 11. 2025, č. j. 54 A 12/2024-59, právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 11. 2025, č. j. 54 A 12/2024-59. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 3. 2024, č. j. MV-14413-5/SO-2024, byl změně výrok I. rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 5. 12. 2023, č. j. OAM-14836-32/DP-2023, tak, že žádost žalobkyně byla zamítnuta a nebylo jí podle § 45 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2023 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), vydáno povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR za účelem rodinným, neboť žalobkyně neplnila před podáním žádosti o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu na území účel, pro který jí bylo povolení k dlouhodobému pobytu (zaměstnanecká karta) vydáno. Žaloba a její doplnění 2. V podané žalobě žalobkyně konstatovala, že se synem a dcerou společně žijí ve společné domácnosti. Dcera žalobkyně na území ČR pobývá na základě zaměstnanecké karty a syn žalobkyně pobývá na území ČR na základě dlouhodobého pobytu za účelem ostatní – vzdělávací aktivity a studuje. Uvedla, že je sice vdaná, manžel žije ve Vietnamu, ale jejich vztah se již dávno rozpadl a je již pouze formální. Jedinými blízkými rodinnými příslušníky, se kterými tvoří fungující rodinu, jsou dcera a syn, kteří s ní žijí ve společné domácnosti v ČR. Zdůraznila, že dcera a syn žalobkyně mají zájem na zachování dosavadního rodinného života s matkou. Chtějí, aby jí povolení k dlouhodobému pobytu bylo vydáno, což jí umožní zůstat s rodinou a vedle toho jí rovněž umožní legálně pracovat a vydělávat peníze, aby podpora syna při studiu a jeho výživa nebyla závislá pouze na výdělku dcery. V tomto kontextu je dle žalobkyně podstatné, že syn je nezaopatřeným zletilým dítětem žalobkyně, protože se na území ČR soustavně a nepřetržitě připravuje na budoucí povolání a žalobkyně jako jeho matka k němu má vyživovací povinnost. Poukázala na to, že v případě návratu do Vietnamu nebude mít možnost získat zaměstnání, které by jí umožňovalo zajistit příjmy dostatečně vysoké k výživě syna studujícího v ČR. Zdůraznila, že nepovolení dlouhodobého pobytu představuje závažný a nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života všech tří příslušníků rodiny. Dle žalobkyně je podstatné, že by za svojí rodinou nemohla z Vietnamu přicestovat v rámci jiného pobytového oprávnění, protože z důvodu kvót stanovených nařízením vlády nemůže žádat ani o zaměstnaneckou kartu, ani o vízum za účelem podnikání a nesplňuje podmínky pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny dle § 42a zákona o pobytu cizinců. Rozdělení rodiny by proto bylo trvalé. Upozornila na to, že správní orgán I. stupně nijak nevzal v potaz vzájemnou ekonomickou závislost všech tří účastníků řízení, protože syn v ČR studuje, žalobkyně k němu má vyživovací povinnost, a výživa rodiny tak zůstane pouze na dceři. Vyživovací povinnost k dítěti, byť zletilému, které žije a studuje v ČR, je podle žalobkyně zvlášť významnou skutečností odůvodňující, aby žalobkyni pobyt byl povolen. Životní náklady v ČR jsou výrazně vyšší než ve Vietnamu a na druhou stranu příjmy ve Vietnamu, které osoby, jako je žalobkyně, mohou získávat, jsou výrazně nižší a nepostačují na výživu syna v ČR. Pokud by pobyt žalobkyni byl povolen, mohla by si vyřídit pracovní povolení, legálně pracovat, a nadále tak umožňovat synovo studium v ČR. 3. Žalobkyně v doplnění žaloby ze dne 1. 10. 2024 žalobkyně uvedla, že žalovaný nikde neřeší, zda v případě vycestování z území ČR bude na základě žádosti podávané na Velvyslanectví v Hanoji mít reálnou možnost získat nějaké pobytové oprávnění, které by jí umožnilo návrat do ČR za synem a dcerou. Zda je v případě hrozícího zásahu do rodinného a soukromého života rodiny povinností správního orgánu zabývat se, zda je možnost získání nového pobytového oprávnění cizincem reálná, judikovaly správní soudy, přičemž poukázala na závěry Krajského soudu v Brně v odst. 23. rozsudku č. j. 34 A 34/2023-37 s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Azs 405/2021-34. Žalobkyně s odkazem na tuto judikaturu uvádí, že v případě vycestování pro ni možnost získání nového pobytového oprávnění může být neřešitelná. Vyjádření žalovaného 4. Žalovaný v písemném vyjádření trval na správnosti napadeného rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu pro nedůvodnost zamítl. Jak již žalovaný uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí, ad absurdum by za situace, kdy jsou zavedeny kvóty pro podání žádosti, bylo každé rozhodnutí správních orgánů týkající se státních příslušníků Vietnamské socialistické republiky nepřiměřené. Dále uvedl, že žalobkyně nikterak nekonkretizuje, proč by případně nemohla syna ekonomicky podporovat ze zahraničí (kolik by potřebovala vydělat, proč tolik nemůže vydělat v domovské zemi apod.). Žalobkyně i v žalobě zůstává u prostých, nekonkretizovaných a nepodložených tvrzení. Zdůraznil, že syn žalobkyně je zletilý (ve věku 20 let), soběstačný a na území pobývá na základě pobytového oprávnění nezávislého na pobytovém oprávnění jeho matky, tj. žalobkyně, ta žádným ostatně ani nedisponuje. Podle názoru žalovaného není zletilému synovi žalobkyně zapovězeno na území vykonávat závislou práci (po změně pobytového oprávnění nebo zisku povolení k zaměstnání či živnostenského oprávnění), pokud by zjistil, že jeho finance jsou nedostatečné. Eventuálně žalobkyně může svého syna materiálně podporovat i ze zahraničí. Nehledě na skutečnost, že v zemi původu žije manžel žalobkyně, který může syna také podporovat. Konstatoval, že zletilý syn žalobkyně musí zhodnotit svůj pobyt na území, tj. zda zde může absolvovat vzdělávací aktivity. Není nijak výjimečné, že finanční stránka je podstatná pro rozhodování, zda studovat/pokračovat ve studiu i pro občany ČR. Dodal, že syn žalobkyně v řízení o jeho žádosti doložil čestné prohlášení jeho sestry o tom, že tohoto finančně zajistí, a to po celou dobu pobytu na území ČR. Replika k vyjádření žalovaného 5. K replice žalobkyně přiložila anonymizované vyjádření žalovaného k ústavní stížnosti, vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 3163/23, v níž žalovaný v pasáži potvrzuje existenci stávající praxe, která fakticky brání občanům Vietnamu dosáhnout sloučení rodiny s dětmi cestou dlouhodobého víza za účelem rodinným. Není tedy pravdivé implicitní tvrzení žalovaného, že taková praxe bránící žalobkyni v získání tohoto víza neexistuje Zdůraznila, že při posuzování dopadu rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobkyně a jejích dětí je třeba brát v potaz i skutečnost, že nemá možnost dosáhnout opětovného sloučení rodiny získáním jiného pobytového oprávnění, o které by mohla požádat na zastupitelském úřadě. Uvedla, že je všeobecně známou skutečností, že příjmy osob ve Vietnamu vykonávajících nekvalifikovanou nebo nízko kvalifikovanou práci jsou výrazně nižší než příjmy osob vykonávajících stejnou práci v ČR. Zároveň je všeobecně známo, že životní náklady v ČR jsou výrazně vyšší než životní náklady ve Vietnamu. Příjmy, kterých by žalobkyně mohla ve Vietnamu dosahovat, jsou nedostačující na to, aby hradila vlastní životní náklady a ještě dostatečně přispívala na životní náklady syna vzdělávajícího se v ČR. Pokud žalovaný namítá, že syn si může opatřovat prostředky k pobytu závislou prací nebo podnikáním, žalobkyně připomněla, že syn je v ČR kvůli vzdělání, a nikoli kvůli práci. Pokud se týká možnosti finanční podpory syna manželem žalobkyně, žalovaný opomíjí, že rodina je rozdělená, manžel rodině finančně nijak nepřispívá a přispívat nechce. Pokud se týká prohlášení dcery, že bude živit syna žalobkyně, žalobkyně připomněla, že její dcera nemá nijak vysoký příjem a to, že v současnosti živí bratra, je v podstatě „obětí“ vynucenou pobytovou situací žalobkyně. Vyjádření osob zúčastněných na řízení 6.