5 Afs 16/2003 — Nejvyšší správní soud

10 Ad 21/2011- 22 - text 7 pokračování 10Ad 21/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobce: J. K., bytem Slovenského 15, Košice, Slovensko, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonova 1, Praha 6, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra obrany ze dne 14. 7. 2011 čj. 420046/2011-R-1027 t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí ministra obrany ze dne 14. 7. 2011 č.j. 420046/2011- R-1027, kterým byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí Ministerstva obrany (dále též jen ministerstvo) ze dne 30. 5. 2011 č.j. 420046/2011-7542. Citovaným usnesením ministerstvo zastavilo řízení o žádosti žalobce o vydání nového rozhodnutí ve věci potvrzení o jeho účasti v povstání v květnu 1945 podle ust. § 7 zákona č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce v žalobě uvádí, že nebylo vyhověno ani jeho opakované žádosti o vydání potvrzení vždy s poukazem na citované ust. § 5 odst. 1 písm. b) a § 23 zákona č. 357/2005 Sb. Žalobce zastává názor, že zánik nároku na vydání potvrzení nelze z citovaných ustanovení jednoznačně vyvodit, když zákon výslovně nestanoví, že by v případě, kdy nebude žádost podána do 19. 9. 2006, došlo k zániku nároku na jeho vydání či obecně k zániku možnosti uplatnění návrhu na jeho vydání. To dovozuje zejména z toho, že v zákoně není nikde uvedeno, že datem 19. 9. 2006 tento zákon zaniká. Žalobce se cítí být nelogickým výkladem žalovaného značně diskriminována na úkor účastníků národního boje za osvobození, kteří o vydání osvědčení dle zákona č. 255/1946 Sb. o jejich účasti v národním boji za osvobození v letech 1939 až 1945 mohou žádat i více jak 66 let od skončení 2. světové války. Žalovaný přitom postupuje zcela v rozporu s veřejným zájmem a smyslem předmětného zákona, jehož účelem bylo alespoň minimální odškodnění osob, které se za určitých okolností účastnily květnového povstání v posledních dnech války. Žalobce trval na tom, že jeho činnost byla jednoznačně prokázána a výklad žalovaného odporuje úmyslu zákonodárce, jakož i samotnému smyslu a účelu citovaného zákona. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že podle jeho názoru má být ve smyslu ust. § 69 s.ř.s. žalovaným ministr obrany, nikoliv Ministerstvo obrany. S ohledem na to žalovaný navrhl, aby soud žalobu odmítl. K věci samé žalovaný uvedl, že správní orgány prvního i druhého stupně postupovaly v souladu se zákonem. Vzhledem k tomu, že žádost byla podána po lhůtě, která je uvedena v ust. § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 357/2005 Sb., správní orgán žádost o vydání potvrzení zamítl a řízení o žádosti o zahájení nového řízení o vydání potvrzení zastavil, protože neobsahovala žádné skutečnosti, které by nebyly při rozhodování o původní žádosti známy a které by odůvodňovaly zahájení nového řízení a vydání nového rozhodnutí, kterým by bylo žádosti vyhověno. Ze správního spisu byly zjištěny následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti: Dne 8. 4. 2010 byla Vojenskému ústřednímu archivu doručena žádost žalobce o vydání dokladu o jeho účasti v Pražském povstání 1945. Vojenský ústřední archiv tuto žádost postoupil Ministerstvu obrany, které ji obdrželo dne 27. 4. 2010. O této žádosti bylo rozhodnuto rozhodnutím Ministerstva obrany ze dne 16. 6. 2010 č.j. 410063/2010-7542 tak, že žádost byla pro opožděné podání zamítnuta. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Ministerstvo obrany uvedlo, že z ust. § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 357/2005 Sb. vyplývá, že žádost o vydání potvrzení o účasti na povstání v květnu 1945 musí být podána ministerstvu do jednoho roku po nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle § 23 tohoto zákona nabývá zákon účinnosti dnem jeho vyhlášení. Zákon č. 357/2005 Sb. byl vyhlášen dne 19. září 2005, žádost o vydání potvrzení tedy měla být podána nejpozději dne 19. září 2006. Žalobce však podal žádost až dne 27. 4. 2010. Zákon přitom neobsahuje ustanovení, které by ministerstvu umožnilo vydat potvrzení po lhůtě jednoho roku od účinnosti zákona. Proto musela být žádost žalobce zamítnuta. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí rozklad, ve kterém uvedl, že má trvalý pobyt na Slovensku a nemá možnost sledovat české zákony. Ustanovením § 7 odst. 1 zákona č. 357/2005 Sb. se žalobce cítí být diskriminován, protože je tím jeho účast v Pražském povstání bagatelizována. Rozhodnutím ministra obrany ze dne 8. 9. 2010 č.j. 410063/2010- R-7542 byl rozklad žalobce zamítnut a rozhodnutí Ministerstva obrany potvrzeno. V odůvodnění tohoto rozhodnutí ministr uvedl, že z dikce zákona jednoznačně vyplývá, že žádost lze podat jen do jednoho roku po nabytí účinnosti zákona č. 357/2005 Sb. Žádosti podané po 19. září 2006 se proto považují za žádosti podané v zákonné lhůtě, kterým nelze vyhovět. Proto ministr obrany podaný rozklad zamítl. Dne 23. 5. 2011 byla Ministerstvu obrany doručena žádost žalobce o zahájení nového řízení o vydání potvrzení dle zákona č. 357/2005 Sb. V této žádosti žalobce uvedl, že jeho odbojová činnost byla jasně prokázána, avšak jeho žádost byla dne 16. 6. 2010 zamítnuta s odůvodněním, že byla podána opožděně. Podle názoru žalobce však z ust. § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 357/2005 Sb. nelze zánik nároku na vydání osvědčení tak jednoznačně vyvodit. Není dostupná ani důvodová zpráva k zákonu a není znám důvod, podle kterého by bylo možné žádat vydání potvrzení pouze do 19. září 2006 a následně by došlo k zániku možnosti návrh uplatnit, když například účastníci národního boje za osvobození podle zákona č. 255/1946 Sb. mohou žádat o vydání osvědčení i 66 let od konce války, přičemž se jedná o identickou aktivní odbojovou činnost. Proto žalobce žádá, aby podle ust. § 101 písm. b) správního řádu bylo zahájeno nové řízení a žalobci bylo vydáno potvrzení o jeho účasti na květnovém povstání v roce 1945. Usnesením Ministerstva obrany ze dne 30. 5. 2011 č.j. 420046/2011-7542 bylo podle ust. § 102 odst. 4 správního řádu řízení o žádosti žalobce o vydání nového rozhodnutí zastaveno. V odůvodnění tohoto rozhodnutí ministerstvo zopakovalo, že je vázáno dikcí zákonného ustanovení a nezbývá než konstatovat, že žádost bylo nutno podat nejpozději 19. 9. 2006. Žalobce podal proti tomuto usnesení rozklad, ve kterém uvedl, že stále zastává názor, že z ust. § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 357 2005 Sb. nelze jednoznačně dovodit ministerstvem zastávaný výklad. Uvedl, že výklad je pro občany, kteří o platnosti zákona z jakéhokoliv důvodu nevěděli, i když jeho podmínky splňují, diskriminující a poškozující. Zvláště občané žijící trvale v zahraničí, jako je například žalobce, nejsou informováni vůbec. O tomto rozkladu bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím ministra obrany ze dne 19. 7. 2011 č.j. 420046/2011- R-1027 tak, že rozklad žalobce byla zamítnut a usnesení Ministerstva obrany ze dne 30. 5. 2011 potvrzeno. V odůvodnění tohoto rozhodnutí ministr uvedl, že se ztotožňuje s výkladem, že žádosti o vydání potvrzení o účasti v povstání v květnu 1945 podané po 19. září 2006 se považují za žádosti podané po zákonné lhůtě, kterým nelze vyhovět. Zákon č. 357/2005 Sb. ani jiný právní předpis neobsahuje žádné ustanovení, které by umožňovalo v případě opožděného podání žádosti o vydání potvrzení o účasti v povstání v květnu 1945 ve smyslu ust. § 7 zákona č. 357 2005 Sb. zákonnou lhůtu uvedenou v ust. § 5 odst. 1 písm. b) tohoto zákona navrátit. Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. O věci přitom rozhodl bez jednání, neboť s tím oba účastníci řízení souhlasili, resp. nevyslovili ve stanovené lhůtě nesouhlas. Městský soud v Praze věc posoudil takto: Městský soud v Praze se v prvé řadě musel zabývat tím, zda není na místě žalobu odmítnout, jak navrhoval žalovaný. Dospěl přitom k závěru, že pro odmítnutí žaloby není žádného důvodu. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. není osoba žalovaného určena tvrzením žalobce, ale kogentně ji určuje zákon. Je tedy věcí soudu, aby v řízení jako s žalovaným jednal s tím, kdo skutečně žalovaným má být, a ne s tím, koho chybně označil v žalobě žalobce; zvláštní usnesení o tom soud nevydává (§ 53 odst. 2 s. ř. s. a contrario, viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, čj. 5 Afs 16/2003-56, publikováno pod č. 534/2005. Sb. NSS). Kromě toho soud konstatuje, že žalob