6 Ads 4/2006 — Nejvyšší správní soud

10 Ad 23/2011- 99 - text  [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobce: JUDr. J. S., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 21.7.2011 č.j. MV-31159-6/VS-2011, t a k t o: I. Rozhodnutí ministra vnitra ze dne 21.07.2011 č.j. MV-31159-6/VS-2011 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 26.01.2011, č.j. OSZ-70837-7/V-Že-2011 se z r u š u j í a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 8.640,- Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Lubomíra Müllera, advokáta. O d ů v o d n ě n í Žalobce se včas podanou žalobou Městskému soudu v Praze domáhá zrušení rozhodnutí ministra vnitra ze dne 21.7.2011 č.j. MV-31159-6/VS-2011, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 26.1.2011, č.j. OSZ-70837-7/V-Že -2011. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 26. ledna 2011 č.j. OSZ-70837-7/V-Že-2011 podle ust. § 1 odst. 1 nařízení vlády č. 135/2009 Sb., o poskytnutí jednorázového příspěvku ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem, nebyl žalobci přiznán jednorázový příspěvek s odůvodněním, že podle ust. § 1 odst. 1 tohoto nařízení „Státní občané České republiky, kterým byl přiznán nárok na odškodnění podle § 23 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a dále státní občané České republiky, kterým byl přiznán nárok na odškodnění za nezákonné zbavení osobní svobody v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989 podle jiných právních předpisů1), mají nárok na poskytnutí jednorázového příspěvku jako náhrady mzdy za dovolenou, na kterou by jim vznikl nárok, pokud by byli v řádném pracovním poměru (dále jen „příspěvek“) a splnění podmínek uvedených v tomto ustanovení podle ministerstva neprokázal, neboť žádal o poskytnutí příspěvku za výkon služby u pomocných technických praporů (dále též „PTP“) v době od 15. listopadu 1950 do 26. listopadu 1952. Ministerstvo uvedlo, že „Podle ust. § 27 zákona č. 92/1949 Sb., branný zákon, ve znění zákona č. 86/1950 Sb. a zákona č. 88/1950 Sb. základní vojenská služba trvala 24 měsíců. Ze sdělení odboru mimorezortní spolupráce Ministerstva obrany ze dne 22. prosince 2010 č.j. 0085/102/2010-7542 vyplývá, že jste 1. října 1950 nastoupil vojenskou základní službu u 23. pěšího pluku. Od 15. listopadu 1950 do 30. září 1952 jste pokračoval ve výkonu vojenské služby u 51. pomocného technického praporu a později u 58. pomocného technického praporu. Základní vojenskou službu jste vykonával po dobu 24 měsíců. Nešlo tedy o nezákonné zbavení osobní svobody. Po ukončení vojenské služby jste byl dnem 1. října 1952 přidržen k vykonání výjimečného vojenského cvičení podle ust. § 39 odst. 8 zákona č. 92/1949 Sb. Výjimečné vojenské cvičení jste vykonával v době od 1. října 1952 do 26. listopadu 1952. Dne 26. listopadu 1952 jste byl propuštěn do zálohy. Nebylo prokázáno, že jste byl přidržen k vykonání výjimečného vojenského cvičení z důvodu zařazení k PTP.“ V rozkladu proti tomuto rozhodnutí žalobce poukázal na předchozí průběh řízení, které bylo zahájeno podáním jeho žádosti ze dne 14. prosince 2009, především na zjištění policejních orgánů v usnesení Policie ČR ze dne 13. 1. 2011, z něhož vyplývá nutnost jiného nazírání na okolnosti rozhodné pro posouzení nároku na příspěvek dle nařízení vlády č. 135/2009 Sb., zejména na výkon základní vojenské služby, neboť z tohoto usnesení vyplývá protiprávní zřízení vojenských pracovních táborů. Nesouhlasil se závěrem, že nejde o nezákonné zbavení osobní svobody, a k tomu (tak jako následně v žalobě) odkazoval na ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích č. 87/1991 Sb. a ust. § 5 zákona 357/2005 Sb. a v něm vymezené 4 skupiny občanů. Nesouhlasil s aplikací ust. § 27 a následujících zákona č. 92/1949 Sb. (dále jen „branný zákon“) s tím, že vojenskou základní službu vykonával pouze do 14. 11. 1950 a službu od 15. 11. 1950 do 30. září 1952 nelze považovat za základní vojenskou službu podle branného zákona, neboť byl přemístěn pod hrozbou násilí do zařízení, které bylo zřízeno rozkazem ministra národní obrany A. Č. dne 12. 7. 1950 jako pracovní jednotka v rozporu s branným zákonem, ústavním zákonem ČSR a v rozporu čl. 4 Mezinárodní úmluvy o nucené nebo povinné práci z 10. 7. 1930. V září 1950 byl přijat rozkaz o překvalifikaci, kterým byla zavedena klasifikace „E“ pro politicky nespolehlivé. Policejní orgán správně konstatuje, že ustanovení vojenských pracovních jednotek (VPJ) bylo nezákonné a došlo k porušení § 1 zákona č. 92/1949 Sb., ve kterém byly stanoveny úkoly ozbrojených sil. Tvrzení, že nešlo o nezákonné zbavení osobní svobody tak považuje za nesprávné, pokud samotné zařízení, v němž otrockou práci pod ozbrojeným dozorem konal, bylo nezákonné. Pokud jde o přidržení k vykonání výjimečného vojenského, nesouhlasil s argumentací Ministerstva vnitra, uvedený termín je nesprávný, protože výkon pracovní činnosti v době od 15. 11. 1950 do 30. 9. 1952 a další činnost až do 26. 11. 1952 byla vykonávána nepřerušeně na tomtéž pracovišti u téže jednotky pod stejným velením; nešlo tak o mimořádné vojenské cvičení ve smyslu § 39 odst. 8 branného zákona, protože tento zákon nelze vztáhnout na předmět činnosti, který byl obsahem náplně jeho činnosti. Byl toliko informován, že jeho vojenská služba neskončila a je prodloužena o 1 rok, následně byl propuštěn, když podepsal závazek na 3 roky do hornictví. Tvrzení, že nebylo prokázáno, že byl přidržen k vykonání výjimečného vojenského cvičení z důvodu zařazení do PTP je tak nesprávný, neboť byl napřed 22 měsíců v PTP a bez přerušení další 2 měsíce ve stejném zařízení a byl v něm umístěn z téhož důvodu. Pokud jde o dovolenou, žalobce tvrdil, že uvedené nařízení vlády je účelově koncipováno jako určitá náhrada mzdy za dovolenou, která byla příslušníkům PTP odepřena. Samotný pobyt v PTP měl znaky omezení osobní svobody z důvodu politické perzekuce, proto nemůže být posuzován jako výkon prezenční služby, v době zařazení v PTP nebyla dovolená upravena, veškerá činnost vojenských pracovních jednotek byla upravena ve Statutu pro činnost vojenských pracovních jednotek schválených ministrem národní obrany v srpnu 1952. V tomto Statutu byly upraveny mimo jiné i povinnosti vojáků v útvarech PTP, limity volna byly odstupňovány podle druhu PTP (lehké- těžké), a podle věku, u nejmladších vázány na plnění norem na 140%, volno mohlo být uděleno za 1 měsíc z celkového stavu útvaru do 5% při splnění dalších podmínek. Je zřejmé, že Statut byl koncipován jako represivní na zvláštní skupiny lidí umístěných do těchto zařízení s charakterem omezení osobní svobody. Podpůrně se žalobce dovolával stanoviska Svazu PTP-VTNP a kopie sdělení PČR k uzavření šetření trestního oznámení na pachatele zločinů v souvislosti se zřízením vojenských pracovních jednotek PTP a TP a zavedením výjimečného vojenského cvičení jako nástroje politické perzekuce režimu, který byl zákonem označen za zločinný. Ministr vnitra žalobou v napadeném rozhodnutí poukázal na předchozí průběh řízení s tím, že již v předchozím řízení ministr vnitra dospěl k závěru, že žadateli by mohl vzniknout nárok na poskytnutí jednorázového příspěvku podle uvedeného nařízení za předpokladu, že prokáže, že dobu přesahující 24 měsíců strávil z důvodu příslušnosti k PTP v táboře nucených prací nikoliv z důvodů jiných. Nemohlo by jít o případ, kdy se prodloužení pobytu týkalo všech osob v základní vojenské službě; odškodnění by bylo lze poskytnout, pokud by došlo k postupu, který fakticky znamená zbavení osobní svobody a byla-li by tak naplněna podmínka vycházející z ust. § 1 odst. 1 nařízení vlády č. 135/2009 Sb. Při extenzivním výkladu ust. § 18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. by tedy bylo možné i s ohledem na nařízení vlády č. 102/2002 Sb., odškodnění za dobu strávenou ve vojenském táboře nucených prací „navíc“ (nad dobu základní vojenské služby) poskytnout. Vzhledem k tomu bylo provedeno šetření u Ministerstva obrany za účelem zjištění, zda žadatel strávil dobu přesahující 24 měsíců z důvodu příslušnosti k PTP v táboře nucených prací. Dle sdělení Ministerstva obrany byla doba výkonu základní vojenské služby 24 měsíců a mohla být prodloužena o výjimečné vojenské cvičení na dobu nezbytné potřeby a tato cvičení se týkala všech vojáků základní vojenské služby a délka se podle možností započítávala do úhrnné doby cvičení stanovených braným zákonem. Ministr v daném případě proto rozkladu žalobce nevyhověl, když i výjimečná vojenská cvičení se netýkala pouze občanů zařazených k výkonu vojenské základní služby v PTP, ale podléhali jim všichni vojáci základní vojenské služby