— Nejvyšší správní soud

10 Ca 21/2009- 38 - text  10 Ca 21/2009-38 R o z s u d e k J m é n e m r e p u b l i k y Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Ryby a soudců JUDr. Ludmily Sandnerové a Mgr. Milana Taubera v právní věci žalobce: Ing. Z. K., zast. JUDr. Lenkou Faltýnovou, advokátkou v Domažlicích, nám. Míru 143, proti žalovanému: ministr financí, Ministerstvo financí, Praha 1, Letenská 15, o přezkum rozhodnutí ministra financí ze dne 20.11.2008 č.j. 78207/2008 ve spojení s prvostupňovým rozhodnutím žalovaného, t a k t o: I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí ministra financí ze dne 20.11.2008 č.j. 78207/2008 (dále „rozhodnutí ministra II“), kterým byl zamítnut podle ust. § 190 odst.8 a § 191 odst.2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru z r. 2003“) žalobcův rozklad proti rozhodnutí téhož ministra ze dne 20.8.2008 č.j. 40999/2008 (dále „rozhodnutí ministra I“) a kterým bylo zároveň rozhodnutí ministra I potvrzeno. Rozhodnutím ministra I bylo zrušeno pět rozhodnutí ředitele Celního ředitelství Praha (ze dne 15.9.2005 č.j. 2005/11989/11, ze dne 7.6.2007 č.j. 2007/9865/11, ze dne 7.6.2007 č.j. 2007/9867/11, ze dne 9.7.2007 č.j. 11452/07-170100-11 a ze dne 8.8.2007 č.j. 12780/07-1701-21/2), jimiž bylo žalobci přiznáno odchodné a platové vyrovnání, jakož i rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 13.9.2007 č.j. 2007/3563/30 ve věci doplatku platového vyrovnání za vymezenou dobu. Žalobce byl nejprve rozhodnutím ředitele Celního ředitelství Praha ze dne 22.6.2005 č.j. 4239/05-11 propuštěn ke dni 31.8.2005 ze služebního poměru celníka a toto rozhodnutí bylo v odvolacím řízení potvrzeno rozhodnutím generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 14.11.2005 č.j. 2005/5843/40. Ke správní žalobě podané žalobcem však bylo rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 14.11.2005 č.j. 2005/5843/40 zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2007 č.j. 8Ca 12/2006-25. Při respektování právního názoru soudu bylo následně (dne 12.12.2007) zrušeno i výše uvedené rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru ze dne 22.6.2005. S ohledem na zrušení rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru dal ředitel Celního ředitelství Praha dne 11.4.2008 podnět k přezkoumání a zrušení šesti rozhodnutí uvedených v prvním odstavci tohoto odůvodnění, protože se domníval, že uvedená rozhodnutí nemohou po zrušení rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru dále přetrvávat, když v důsledku zrušení rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nedošlo ke skončení žalobcova služebního poměru. Podle rozhodnutí ministra I, kterým byla zrušena rozhodnutí uvedená v prvním odstavci tohoto odůvodnění, došlo ke zrušení propuštění ze služebního poměru se zpětným účinkem (ex tunc), a proto se má za to, že služební poměr trval i po 31.8.2005 se všemi právy vyplývajícími z jeho trvání. Tím nastala situace, kdy schází základní podmínka pro přiznání výsluhových nároků souvisejících se skončením služebního poměru, tedy odchodného a platového vyrovnání. Jinými slovy, podle rozhodnutí ministra I došlo zrušením rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru zpětně k obnovení právního stavu před jeho vydáním, a tím k zániku podmínky pro přiznání odchodného a platového vyrovnání. Rozhodnutím o rozkladu (rozhodnutí ministra II) setrval ministr financí po projednání věci v poradní komisi ministra na již vyřčeném právním závěru, že zrušením rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru se obnovil právní stav, který existoval před jeho vydáním. V důsledku toho nedošlo k 31.8.2005 ke skončení služebního poměru žalobce a rozhodnutí vydaná na základě skončení služebního poměru byla vydána v rozporu s právními předpisy, když podmínkou pro přiznání odchodného a platového vyrovnání bylo ve smyslu ust. § 114 a 115 zákona č.186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění platném k rozhodnému datu (dále jen „zákon o služebním poměru z r. 1992“), skončení služebního poměru celníka. Na odvolatele se podle rozhodnutí ministra II hledí vzhledem k ust. § 110 zákona o služebním poměru z r. 1992, jako by vůbec nebyl ze služebního poměru propuštěn. Pokud by měla být akceptována argumentace žalobce, tedy zpětného neobnovení služebního poměru, pak by mu nemohl být celý započítán pro případné nově přiznávané výsluhové nároky a nemohl by za něj být žalobci ani zpětně proplacen služební příjem. Žalobce v žalobě navrhl zrušení rozhodnutí ministra II a vrácení věci k dalšímu řízení. Stejně jako ve správním řízení namítl, že dotčená rozhodnutí (tzn. rozhodnutí uvedená v prvním odstavci odůvodnění a zrušená rozhodnutím ministra I) nelze přezkoumávat z pohledu právního a skutkového stavu nastalého až po jejich vydání, tedy v důsledku zrušení dříve vydaného a pravomocného rozhodnutí o propuštení žalobce ze služebního poměru, resp. že ke změně skutkového a právního stavu existujícího v době vydání dotčených rozhodnutí následným zrušením rozhodnutí o propuštení žalobce ze služebního poměru vůbec nedošlo. Na základě rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel o zrušení rozhodnutí o propuštení žalobce ze služebního poměru, které bylo vydáno až po zrušení jeho dřívějšího opačného rozhodnutí soudem (tj. rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2007 č. j. 8Ca 12/2006-25), se podle žalobce obnovil služební poměr žalobce v původním rozsahu až dne 13.12.2007. V období od 1.9.2005 do 13.12.2007 byl žalobce podle svého přesvědčení ze služebního poměru pravomocně propuštěn a dotčená rozhodnutí, která byla zrušena rozhodnutím ministra I, byla vydána v souladu s platnými právními předpisy. Pro jejich zrušení cestou přezkoumání jako mimořádného opravného prostředku není dán důvod. Skutečnost, že následně došlo na základě zásahu soudní moci ke zrušení dříve pravomocného rozhodnutí o propuštení žalobce ze služebního poměru, nemůže dodatečně odůvodnit zrušení uvedených dotčených rozhodnutí v přezkumném řízení. Podle žalobce nemá tvrzení žalovaného, že rozhodnutí o propuštení žalobce ze služebního poměru bylo zrušeno ex tunc, oporu ve zrušujícím rozhodnutí ani v zákoně. Operuje-li žalovaný s ustanovením § 110 zákona o služebním poměru z r. 1992, pak to podle žalobce na daný případ nedopadá, neboť v době zrušení rozhodnutí o propuštení žalobce ze služebního poměru byl zákon o služebním poměru z r. 1992 již téměř rok zrušen zákonem o služebním poměru z r.2003 a použití citovaného ustanovení nebylo založeno ani intertemporálními ustanoveními zákona o služebním poměru z r. 2003. Žalovaný se zrušením dotčených rozhodnutí snaží vytvořit podmínky pro použití institutu bezdůvodného obohacení a touto cestou získat zpět, co dříve po právu vydal. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby. K věci uvedl, že žalobce naprosto účelově pomíjí skutečnost, že po zrušení rozhodnutí o propuštení ze služebního poměru soudem došlo zpětně k obnovení služebního poměru a má se za to, že trval po celou dobu, co byl neplatně skončen. Bez skončení služebního poměru nemohou žalobci oprávněně náležet nároky, které se skončením služebního poměru souvisí. Žalovaný připomíná, že žalobci byl za dobu obnoveného služebního poměru s odkazem na § 44 zákona o služebním poměru z r. 2003 vyplacen služební příjem v plné výši a obnovený služební poměr mu byl započten pro všechny jeho nároky vyplývající ze služebního poměru, tedy i pro nároky spojené s případným novým skončením služebního poměru. Podle žalobcovy repliky k vyjádření žalovaného by ke zrušení rozhodnutí vycházejícího z právního a skutkového stavu, kdy žalobce byl pravomocně propuštěn ze služebního poměru, legálně dojít snad jen za použití institutu obnovy řízení, který je však vázán výhradně na vůli žalobce jako účastníka řízení, jenž takovou vůli neprojevil. Ani z hlediska spravedlnosti není podle žalobce nic nespravedlivého na tom, že mu dříve přiznané a vyplacené dávky zůstanou i poté, co mu byl za období propuštění ze služebního poměru vyplacen služební příjem, když tyto dávky mu ze zákona náležely a náleží a v dotčené době mu posloužily jen k překonání nepříznivé životní situace, do které se dostal v důsledku nezákonnosti ze strany služebních funkcionářů celní správy. Pokud by měl zákonodárce v úmyslu jiné řešení, upravil by výslovně eventuální vracení vyplacených dávek po zrušení rozhodnutí o propuštení ze služebního poměru. Soud přezkoumal napadená rozhodnutí ministra I a II v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst.2 s.ř.s.). Žalobu neshledal důvodnou, neboť napadená rozhodnutí správního orgánu prvního i druhého stupně považuje za přezkoumatelná, věcně i právně správná a podrobně a dostatečně zdůvodněná. Při př