1 As 28/2009 — Nejvyšší správní soud

4 Ca 31/2009- 28 - text 12 pokračování 4Ca 31/2009 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Danou Černovskou v právní věci žalobce: J. K., zast. JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem Urbánkova 3360/, 143 00 Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy se sídlem nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30.9.2009 č.j. 579/2009-160-SPR/3, t a k t o : I. Rozhodnutí žalovaného Ministerstva dopravy ze dne 30.9.2009 č.j. 579/2009-160-SPR/3 s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 7.760,-Kč k rukám jeho právního zástupce do třiceti dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou dne 8. 12. 2009 u Městského soudu v Praze se žalobce domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí Ministerstva dopravy (dále jen „žalovaný“) ze dne 30. 9. 2009, č. j. 579/2009-160-SPR/3, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravních přestupků ze dne 20. 5. 2009, č. j. MHMP-436205/2009/Šes, sp. zn. S-MHMP-178406/2009/šes/Šes. Tímto rozhodnutím Magistrát hl. m. Prahy (dále jen „správní orgán I. stupně“) uložil žalobci pokutu ve výši 2.500,- Kč a povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou 1.000,- Kč za přestupky spočívající v opakovaném porušování § 27 odst. 1 písm. o) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), jehož se žalobce dopustil tím, že dne 29. 1. 2009 v čase od 17.31 do 17.35 hod., dne 30. 1. 2009 v čase od 17.26 do 17.38 a dne 31. 1. 2009 v čase od 17.53 do 17.58 hod. zastavil na vyhrazeném parkovišti v Praze 1, na náměstí Franze Kafky, označeném dopravní značkou IP 12 „Vyhrazené parkoviště“ s vozidlem Ford Mondeo, reg. zn. 4A1 8460, pro které nebylo parkoviště vyhrazeno, a stál na něm po dobu delší než přípustné 3 minuty. Žalobce považuje žalobou napadené rozhodnutí za vydané v rozporu se zákonem a neodůvodněné, zároveň byl žalobce dle svého názoru zkrácen na svých právech jak napadeným rozhodnutím, tak v důsledku vad řízení předcházejícího jeho vydání. Žalobce především namítá, že žalovaný nezhojil vadu prvostupňového rozhodnutí spočívající v tom, že Magistrát hl. m. Prahy rozhodl o přestupcích žalobce vedených v šesti oddělených přestupkových řízeních (č. j. 549/2009-160-SPR/7, č. j. 581/2009-160-SPR/3, č. j. 577/2009-160-SPR/2, č. j. 579/2009-160-SPR/3, č. j. 578/2009-160-SPR/2, č. j. 580/2009-160-SPR/3), aniž by tato řízení sloučil ke společnému projednání. Všechny tyto přestupky spolu skutkově souvisely a k jejich projednání byl věcně a místně příslušný stejný správní orgán, povinnost projednat je společně proto pro správní orgán vyplývala ze zákona (§ 57 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích). Všechna jednání se stala v období od 1. 1. 2009 do 16. 2. 2009 a Magistrát hl. m. Prahy o nich rozhodl v rozmezí pouhých 9 dnů: vzhledem k těmto blízkým časovým souvislostem je nepřípadný argument správních orgánů, že by mohlo sloučení vést k zániku odpovědnosti za některé z těchto přestupků. Projednání přestupků v samostatných řízeních přitom vedlo k uložení sankcí, které v součtu převyšují nejvyšší přípustnou výši pokuty za přestupek dle § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích, jež činí 2.500,- Kč, stejně jako k šestinásobnému uložení povinnosti uhradit náklady správního řízení. Řízení o přestupku dále nebylo skončeno ve lhůtě 30 dnů předepsané zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem. Lhůta stanovená správním řádem není nezávazná a její překročení by nemělo být automatické a přehlížené bez řádného zdůvodnění. Žalobce dále namítá, že správní orgány rozhodly na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu, nadto se snažily přenést důkazní břemeno stran doby stání na vyhrazeném parkovišti na žalobce. Správní orgán I. stupně vycházel pouze z oznámení Městské policie hl. m. Prahy, v nichž jsou uvedeny nesprávné údaje ohledně doby zastavení vozidla; sám správní orgán ostatně konstatoval jisté odchylky oproti časovým údajům v kamerovém systému. Žalobce k tomu podotýká, že déle než přípustnou dobu stál na vyhrazeném parkovacím stání z důvodu sepisování oznámení o přestupku, nikoli tedy ze svobodné vůle. Žalobce dále namítá, že správní orgány neodůvodnily neprovedení žalobcem navrhované kalibrace časomíry. I kdyby soud dospěl k závěru, že bylo v dostatečné míře prokázáno jeho formální přestupkové jednání, žalobce uvádí, že má jakožto držitel platného oprávnění k provozování taxislužby nárok na výkon svého podnikání a s tím související užívání míst stanovišť taxi. Právní úpravou stanovišť taxi je na žalobce kladeno další neodůvodněné břemeno: povinnost platit správní stanoviště měsíčně značnou částku, která nemá oporu v zákoně. Mimoto žalobce namítá, že předmětné stanoviště nebylo řádně označeno. Nesprávnost označení spočívá mimo jiné v tom, že na uvedeném místě je stanoviště vozidel taxi umístěno a označeno v rozporu s losovacím řádem Magistrátu hl. m. Prahy, podle něhož se jedná o lokalitu tvořící „balíček“ spolu se stanovištěm na Staroměstském náměstí, kde se nachází tři stanoviště, z nichž každé stanoviště má mít jiného správce (nájemce). Skutečný stav však ustanovením tohoto řádu odporuje. Žalobce nesouhlasí s povinností uhradit náklady správního řízení, neboť toto řízení nevyvolal porušením své právní povinnosti. Na základě shora uvedeného žalobce navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení před soudem. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvádí, že text žaloby se ve svých intencích plně shoduje s textem podaného odvolání, s nímž se žalovaný v napadeném rozhodnutí již vypořádal. Dle názoru žalovaného neodporuje ustanovení § 57 zákona o přestupcích, pokud se vede společné řízení pouze o těch přestupcích, jichž se osoba podezřelá z přestupku dopustila do okamžiku, kdy proti ní bylo zahájeno řízení o přestupku. Pokud by správní orgán neustále slučoval řízení o dalších oznámených přestupcích do již zahájeného řízení, mohlo by to v konečném důsledku vyústit až do situace, kdy by některé z přestupků nemohly být z důvodu zániku odpovědnosti řádně projednány. Pro úplnost žalovaný uvádí, že každé žalobcovo deliktní jednání bylo hned na místě šetřeno strážníky Městské policie hl. m. Prahy, jimiž bylo vždy sepsáno oznámení o přestupku. V případě žalobce se jednalo o opakování přestupku a nikoli o pokračování deliktního jednání, jak tvrdí žalobce. Tvrzení žalobce, že správní orgány nezjistily dostatečně skutkový stav, nemá oporu ve spise. Jednotlivé přestupky byly strážníkem Městské policie hl. m. Prahy řádně sepsány ve formě oznámení o přestupků, v němž ovšem chybí vyjádření žalobce, neboť se žalobce vyjádřit odmítl. Žalovaný v odvolacím řízení zhlédl rovněž záznamy kamerového systému a na základě těchto záběrů dospěl k nepochybnému přesvědčení, že žalobce zastavil a stál na vyhrazeném parkovišti opakovaně, vždy bezdůvodně a neoprávněně po dobu delší než tři minuty; oznámení o přestupku bylo sepsáno vždy až po uplynutí této doby. Námitka žalobce, že má právo v rámci své taxikářské licence stát na parkovištích, která jsou vyznačena jako stanoviště taxi, je zcela irelevantní, neboť na vyznačeném parkovišti, kde byl kontrolován, musí mít k tomuto stání uzavřen smluvní vztah. Ten byl v případě žalobce ukončen výpovědí ke dni 30. 11. 2005. V daném případě bylo jednoznačnou a nezpochybnitelnou povinností žalobce řídit se platnou místní a obecnou úpravou provozu na pozemních komunikacích, ze které pro něj vyplýval zákaz zastavit a stát na předmětném parkovacím místě po dobu delší než tři minuty. Na základě výše uvedených skutečností žalovaný navrhuje, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Městský soud v Praze (dále jen „soud“) nejprve zjistil, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná, byla podána včas a osobou oprávněnou. Následně na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době vydání napadeného rozhodnutí dle § 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Oba účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud rozhodl bez nařízení jednání. Žalobce předně namítá, že nesloučením řízení o všech jeho projednávaných přestupcích – ačkoli byl správní orgán ze zákona povinen vést o všech těchto přestupcích společné řízení – došlo při výměře sankce k nepřípustnému několikanásobnému překročení sazby a rovněž k neodůvodněné povinnosti uhradit vícekrát náklady řízení. Společné řízení je upraveno v § 57 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, dle nějž „[j]estliže pachatel se dopustil více přestupků, které je příslušný projednávat týž orgán, projednávají se tyto přestupky ve společném řízení.“ Jedinými podmínkami, které pro vedení společného řízení zákon stanoví, tedy je, a