6 As 152/2013 — Nejvyšší správní soud

5 A 147/2010- 115 - text 7 pokračování 5A 147/2010 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobců: a) Vodafone Czech Republic, a. s., se sídlem Vinohradská 167, 100 00 Praha 10, b) Telefónica Czech Republic, a. s. (dříve Telefónica O2 Czech Republic, a. s.), se sídlem Za Brumlovkou 2/266, 140 22 Praha 4, proti žalovanému Českému telekomunikačnímu úřadu, se sídlem Sokolovská 219, 190 00 Praha 9 – Vysočany, o žalobách proti rozhodnutí Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 31. března 2010, č. j. 12 903/2010-603, takto: I. Žaloby se zamítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Společnost Telefónica O2 Czech Republic, a. s. (dále jen „Telefónica“), podala dne 29. dubna 2008 u žalovaného návrh na vydání rozhodnutí ve sporu o zaplacení ceny za službu přenesení čísla ze sítě navrhovatele (tj. z její vlastní sítě) do sítě odpůrce (tj. společnosti Vodafone Czech Republic, a. s.; dále jen „Vodafone“); konkrétně se domáhala toho, aby odpůrci byla uložena povinnost zaplatit navrhovateli cenu za službu přenesení čísla za období od ledna 2006 do března 2008 ve výši 156 478 187,25 Kč. Předsedy Rady ČTÚ návrh zamítl dne 29. července 2008; Rada ČTÚ však k rozkladu Telefóniky toto rozhodnutí zrušila svým rozhodnutím ze dne 16. října 2008 a vrátila věc orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. Jelikož nebylo sporu o to, že Telefónica v daném období poskytovala službu přenesení čísel, měl by správní orgán určit – nepřistoupí-li na částku požadovanou Telefónikou, neboť tato částka několikanásobně převyšuje částku, kterou správní orgán stanovil v březnu 2008 – jakou částku má Vodafone Telefónice uhradit. Dne 29. října 2008 navrhla Telefónica, aby Vodafonu byla uložena povinnost zaplatit cenu za službu přenesení telefonního čísla za období od 1. dubna 2008 do 31. července 2008 ve výši 34 146 211,05 Kč; toto řízení bylo spojeno s řízením týkajícím se předešlého období a zahájeným dne 29. dubna 2008. Správní orgán rozhodnutím ze dne 23. prosince 2009 částečně vyhověl návrhu a uložil Vodafonu povinnost zaplatit za přenesená telefonní čísla v období od 1. ledna 2006 do 31. července 2008 částku 41 895 187,60 Kč včetně DPH spolu se zákonným úrokem z prodlení; ve zbývající části (co do částky 148 729 210,70 Kč) návrh zamítl. Uvedl, že cena za přenesení čísel byla pravomocně stanovena ve správním řízení v březnu 2008 s tím, že ji není možné překročit, avšak účastníci si mohou sjednat ceny nižší (to se nestalo). Oba účastníci podali proti rozhodnutí rozklad. Rada ČTÚ svým rozhodnutím ze dne 31. března 2010 zamítla rozklad Telefóniky, kdežto rozkladu Vodafonu částečně vyhověla a uložila mu, aby uhradil Telefónice částku 41 895 187,60 Kč včetně DPH, ovšem bez příslušenství. Telefónica poskytovala Vodafonu službu přenosu mobilních čísel na základě zákonné povinnosti, ovšem účtování služby nebylo mezi stranami nijak smluvně upraveno a až do okamžiku rozhodnutí sporu (který stanovil cenu téměř pětinásobně nižší oproti ceně účtované Telefónikou) nebyla známa výše závazku Vodafonu vůči Telefónice. Vodafone tak nemohl plnit, jelikož neznal dlužnou částku, a nemohl se tak dostat do prodlení s plněním. Použití § 369a obchodního zákoníku není namístě, neboť prodlení se splněním závazku nejprve předpokládá vznik tohoto závazku. Vodafone by se tak dostal do prodlení až tehdy, pokud by nesplnil povinnost stanovenou v tomto správním řízení. Rada ČTÚ však nesouhlasila s výhradami Vodafonu proti výpočtu ceny. Vodafone uvedl, že podle použitého vzorce závisí cena na skutečném počtu čísel přenesených z dané sítě, a to navíc takovým způsobem, že čím méně čísel je přeneseno, tím je cena vyšší. Opouštěný operátor má přitom ve své moci ovlivnit počet úspěšných přenosů čísla ze své sítě, a tím i cenu. Podkladem pro určení ceny je rozhodnutí ze dne 25. března 2008, č. j. 875/2006-610/XXI.vyř., které však podle Vodafonu stanovilo cenu pro budoucí uzavření dodatku, a neupravovalo tak vztahy v minulosti; při určení ceny by měl úřad vycházet čistě z § 55 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Rada ČTÚ k tomu uvedla, že správní orgán prvního stupně vycházel při určení výše kompenzace nákladů z právního názoru správního orgánu druhého stupně vyjádřeného v rozhodnutí ze dne 16. října 2008 (na str. 15). Správní orgán prvního stupně rovněž řádně zdůvodnil, proč vycházel z pravomocného rozhodnutí ze dne 25. března 2008, č. j. 875/2006-610/XXI.vyř., a proč byly uvedeny částky za přenesení čísla s rozlišením podle jednoduché a komplexní objednávky a podle počtu komplexních objednávek. V žalobě proti tomuto rozhodnutí Vodafone namítl, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné: ačkoli totiž ve svém rozkladu konkrétně uvedl, proč nesouhlasí s použitím ceny uvedené v rozhodnutí ze dne 25. března 2008, č. j. 875/2006-610/XXI.vyř., a argumentoval ve prospěch symetrického stanovení cen, žalovaný se s těmito konkrétními námitkami vůbec nevypořádal; pouze uvedl, že se ztotožňuje s názorem správního orgánu prvního stupně. (Tento názor byl přitom v rozhodnutí v prvním stupni zdůvodněn takto: „K požadavku odpůrce na stanovení symetričnosti cen je třeba uvést, že správní orgán rozhodoval o kompenzaci nákladů za skutečně přenesená telefonní čísla a výše kompenzace nákladů byla odvozena z nákladově orientovaných cen dle pravomocného rozhodnutí č. j. 875/2006-610/XXI.vyř.“) Není tedy zřejmé, proč správní orgán prvního stupně nevyhověl požadavku na symetrické stanovení cen a proč ve svém postupu neshledává dopady na hospodářskou soutěž a dobré mravy. Dále Vodafone vznesl námitky proti posouzení věci samé. Je přesvědčen, že žalovaný měl samostatně stanovit cenu pro období od 1. ledna 2006 do 31. července 2008, a to s ohledem na dodržení principu symetričnosti cen. Nákladově orientovanou cenou je podle § 55 odst. 2 zákona č. 127/2005 Sb. cena, která zahrnuje efektivně a účelně vynaložené náklady a přiměřený zisk; při posuzování těchto kritérií však žalovaný musí srovnávat jednotlivé soutěžitele. Pro stanovení výše odměny hrazené Telefónice použil žalovaný částku 524 Kč, ačkoli je mu známo, že na geograficky i věcně stejném trhu je jiný podnikatel – totiž Vodafone – schopen poskytovat naprosto identickou službu za částku o cca 20 % nižší. Napadené rozhodnutí zakládá nerovné podmínky na trhu a diskriminaci Vodafonu. Vodafone má hradit Telefónice za totožnou službu vyšší částku proto, že Telefónica není při zajištění této služby stejně efektivní jako Vodafone. Navrhl proto, aby soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na svých závěrech; zdůraznil, že není porušena zásada reciprocity z věcného hlediska, protože přenos čísel probíhá za stejných podmínek mezi oběma operátory, pouze s vynaložením rozdílných nákladů, což odráží objektivní odlišnosti založené na konkrétním postupu zpracování objednávky podle procesů uvedených v čl. 11 opatření obecné povahy č. OOP/10/07.2005-3, kterým se stanoví technické a organizační podmínky pro realizaci přenositelnosti telefonních čísel a zásady pro účtování ceny mezi podnikateli v souvislosti s přenositelností čísel. Žalovaný postupoval v souladu s § 55 zákona č. 127/2005 Sb.; samotné stanovení symetrických cen nelze považovat za záruku vytvoření nediskriminačního prostředí. Naopak stanovení individuálních asymetrických cen zajišťuje rovné podmínky pro oba operátory v úhradě vynaložených nákladů za stejné období. Žalovaný proto navrhl zamítnutí žaloby. Telefónica k tomu podotkla, že neexistuje žádný princip „symetričnosti cen“, jedná se tu pouze o teorii Vodafonu. Správní orgán se však zabýval otázkou reciprocity cen již v rozhodnutí prvního stupně. Stejně tak vysvětlil, že ceny za přenos čísla byly v rozhodnutí č. j. 875/2006-610/XXI.vyř. stanoveny právě s ohledem na pětileté období Ve své vlastní žalobě Telefónica zpochybnila závěr, podle nějž jí Vodafone není povinen platit úroky z prodlení z dlužné částky. V rozhodném období (leden 2006 – červenec 2008) poskytovala Telefónica Vodafonu službu přenositelnosti čísel v rozsahu, o nějž není mezi stranami sporu, a tuto službu mu účtovala každý měsíc; celkem takto vyúčtovala částku 190 624 398,30 Kč. Vodafone však odmítal tyto částky platit, byť i jen částečně; proto se Telefónica obrátila na žalovaného, aby tento spor rozhodl. Žalovaný určil dlužnou částku (byť nižší, než Telefónica žádala); autoritativně tedy stanovil, že Vodafone byl povinen platit Telefónice za její služby. Jelikož Vodafone tuto svou povinnost neplnil, je podle Telefóniky povinen platit rovněž úroky z prodlení. Nelze souhlasit s tím, že „nevěděl“, kolik má platit. To by vedlo k absurdním důsledkům: v případě náhrady škody nebo bezdůvodného obohacení by škůdce mohl účelově argumentovat tím, že nevěděl přesně, kolik má zaplatit, a tak raději neplatil vůbec nic. Rada ČTÚ tak svým rozhodnu