2 As 1/2005 — Nejvyšší správní soud

6 A 15/2013- 60 - text 8 pokračování 6A 15/2013 6A 15/2013 - 60 U S N E S E N Í Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Karly Cháberové a soudců JUDr. Dany Černé a Mgr. Jiřího Lifky v právní věci žalobce: U., o. s., proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 30.10.2012, sp. zn./Ident.: 2012/268/had/Alt, č.j. had/4032/2012 a ze dne 31.10.2012, sp. zn. /Ident.: 2012/134/had/WAL, č.j. had/3970/2012, t a k t o : I. Žaloba se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 30.10.2012, sp. zn./Ident.: 2012/268/had/Alt, č.j. had/4032/2012, jímž byla společnosti O. A., a. s., uložena pokuta ve výši 800.000,- Kč podle § 8a odst. 2 písm. g) a § 8a odst. 6 písm. b) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o regulaci reklamy“) za porušení ustanovení § 5d odst. 2 písm. d) zákona o regulaci reklamy (zákaz uvádění v omyl přisuzováním vlastností prevence a ošetřování, léčby nebo vyléčení lidských onemocnění potravině) ve vztahu k produktu multiIMUN, a rozhodnutí žalované ze dne 31.10.2012, sp. zn. /Ident.: 2012/134/had/WAL, č.j. had/3970/2012, jímž byla společnosti W., a. s., uložena pokuta ve výši 1,100.000,- Kč podle § 8a odst. 2 písm. g) a § 8a odst. 6 písm. b) zákona o regulaci reklamy za porušení ustanovení § 5d odst. 2 písm. d) zákona o regulaci reklamy (zákaz uvádění v omyl přisuzováním vlastností prevence a ošetřování, léčby nebo vyléčení lidských onemocnění potravině) ve vztahu k produktu Proenzi 3+. Žalobce v žalobě uvedl, že účastníkem řízení, z nichž napadená rozhodnutí vzešla, nebyl, oba správní akty nebyly určeny jemu, přesto se cítí aktivně legitimován k podání žaloby proti oběma rozhodnutím. Žalobce je sdružením podle § 25 odst. 2 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o ochraně spotřebitele“), a též tzv. oprávněným subjektem podle čl. 3 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2009/22/ES, o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů (dále jen „Směrnice“). Pokud jde o žalobní legitimaci, žalobce se na základě svého speciálního postavení spotřebitelské organizace dovolává práva podle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) napadnout rozhodnutí žalované i přesto, že oba správní akty byly adresovány jiným právnickým osobám, neboť byl jejich obsahem zkrácen na svých vlastních právech a jejich výkonu. Žalobce je „sdružením“ podle § 25 zákona o ochraně spotřebitele a „oprávněným subjektem“ podle Směrnice a z tohoto titulu je nositelem „práva jednat“ ve smyslu Směrnice. Obsah práva jednat lze podle žalobce specifikovat jako právo podat procesní prostředek vedoucí k ukončení protiprávního jednání vůči spotřebiteli prováděného jakoukoliv fyzickou nebo právnickou osobou, která se protiprávního jednání vůči spotřebiteli dopouští. Žalobce je tedy legitimován k podání žaloby na zdržení se protiprávního jednání společností W., a. s. a O. A., a. s., přičemž v řízení o těchto žalobách by dosáhl řádné aplikace vnitrostátního práva tak, aby byla dosažena a zajištěna plná účinnost práva Evropské unie. Vydané správní akty žalované však žalobci podle jeho názoru svými právními účinky přímo brání výkonu jeho práv, neboť žalobce před vnitrostátními soudy nemůže úspěšně napadnout identické jednání účastníků žalobou o zdržení se jednání, pokud o tomto jednání již bylo žalovanou rozhodnuto. Vzhledem k tomu, že je žalobce přesvědčen o nezákonnosti vydaných rozhodnutí (podle žalobce žalovaná vytýkaný skutek nesprávně hodnotila, neboť šlo podle názoru žalobce nikoliv o porušení ustanovení § 5d odst. 2 písm. d) zákona o regulaci reklamy, ale o porušení § 5 odst. 3 téhož zákona, tedy o protiprávní formu reklamy neregistrovaných léčivých přípravků, neboť propagovaný přípravek splňoval definici léčivého přípravku podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech, ve znění pozdějších předpisů, a směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2001/83/ES), domnívá se, že je k podání žaloby legitimován, byť nebyl účastníkem správního řízení. Své úvahy o existenci žalobní legitimace žalobce podpořil též poukazem na obsah komunitárního práva. Žalobce vyzdvihl, že úprava registrace léčivých přípravků a jejich propagace je plně harmonizována směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2001/83/ES, nelze proto připustit, aby akt aplikace práva, který má komunitární dosah, byl vyloučen z možnosti přezkumu z hlediska souladu s komunitárním právem. Žalobce poukázal na to, že podle rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 23.4.1986 ve věci 294/83 Les Verts proti Evropskému parlamentu je Evropská unie společenstvím práva v tom smyslu, že ani její členské státy, ani její orgány nejsou vyňaty z přezkumu souladu svých aktů se základní ústavní listinou, jakou jsou zakládací smlouvy (dnes Smlouva o fungování Evropské unie). Takto chápaný pojem „společenství práva“ má dvojí rozměr: normativní rozměr, který znamená povinný soulad aktů orgánů Evropské unie a členských států se zakládacími smlouvami, a soudní rozměr, který předpokládá soudní ochranu před protiprávními akty orgánů Evropské unie a členských států a také před protiprávními akty jejich vnitrostátních orgánů bez ohledu na jejich povahu a formu, pokud vyvolávají právní účinky. Pokud provádění těchto aktů přísluší orgánům Evropské unie, fyzické a právnické osoby mohou podat přímo žalobu k Soudnímu dvoru Evropské unie proti aktům, které jsou jim určeny nebo které se jich bezprostředně a osobně týkají. Jestliže toto provedení přísluší vnitrostátním orgánům, mohou poukázat na neplatnost obecně závazných aktů před vnitrostátními soudy a přimět je, aby se v tomto ohledu dotázaly Soudního dvora prostřednictvím předběžných otázek. Žalobce je proto přesvědčen, že pokud žalovaná aplikovala v případě obou rozhodnutí vnitrostátní předpisy nekonformně s komunitárním právem, a to vždy způsobem zvýhodňujícím jediného účastníka řízení, nemá účastník řízení jako jediný privilegovaný žalobce žádný důvod správní akt žalobou napadnout pro jeho nesoulad s právem Evropské unie. Zásada společenství práva proto vyžaduje, aby existoval jiný reálný žalobce, který by na nesoulad napadených rozhodnutí s právem Evropské unie poukázat mohl. Nutnost existence procesního prostředku vedoucího k soudnímu přezkumu souladu správního prováděcího aktu i obecně závazného vnitrostátního předpisu s právem Evropské unie podle žalobce logicky implikuje nutnou existenci nositele práva podat procesní prostředek umožňující takový přezkum. Prokázání osobního vztahu mezi žalobcem a napadeným aktem bude pro tyto účely podléhat podle žalobce „testu Plaumann“ formulovanému Evropským soudním dvorem v rozsudku ze dne 24. 10.1962 ve věci 25/62 Plaumann a spol. proti Komisi Evropského hospodářského společenství, podle něhož mohou být fyzické nebo právnické osoby dotčeny aktem, pouze pokud se jich dotýká z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ně zvláštní, nebo z důvodu faktické situace, která je vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a tím je individualizuje obdobným způsobem jako adresáta. Tato kritéria přesto nemohou podle žalobce vést k porušení obecné zásady společenství práva tím, že by v konkrétním případě jejich aplikací nebylo možné konkretizovat žádného „reálného žalobce“ a předmětný akt aplikace práva by se tím vyhnul soudní kontrole svého souladu s komunitárním právem. Svou osobní dotčenost žalobce v tomto smyslu spatřuje v tom, že je spotřebitelskou organizací specificky oprávněnou k ochraně kolektivních práv a zájmů spotřebitelů. Kolektivní práva a zájmy nepředstavují pouze situace, kdy byla jednotlivcům způsobena újma. Ochrana kolektivních práv spotřebitelů se vyznačuje oprávněním dosáhnout ukončení protiprávního jednání všude tam, kde k němu objektivně dochází a zahrnuje i preventivní účinky. Proto je podle svého mínění žalobce subjektem přímo dotčeným každým takovým vnitrostátním aktem aplikace práva, který je v rozporu s právem Evropské unie na ochranu spotřebitele a který brání dosažení zamýšlených účinků komunitárního práva. Žalobce proto navrhl, aby soud napadená rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení, aby uložil žalované povinnost ukončit nečinnost spočívající v tom, že ve správních řízeních, z nichž napadená rozhodnutí vzešla, neaplikovala pravidla obsažená ve směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2001/83/ES a nezjistila, zda výrobky miltiIMUN a PROENZI 3+ nejsou uváděny i na trh jiných členských států a zda nejsou vyráběny či nemají původ v jiných členských státech, a aby vyslovil, že žalobce je oprávněn nechat uveřejnit rozsudek na náklady žalované ve vybraných periodických tiskovinách. Městský soud v Praze se i s ohledem na obsah žalobní argumentace nejprve