2 As 93/2008 — Nejvyšší správní soud

7 A 332/2011- 191 - text 11 pokračování 7A 332/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: PROFI CREDIT Czech, a.s. (dříve Profireal, a.s.), IČ: 618 60 069, se sídlem Praha 1, Jindřišská 24/941, zastoupen JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, se sídlem Praha 2, Štěpánská 15, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ústředního ředitele České obchodní inspekce č. j. 9923/2600/05/2006/2007/Be/Št ze dne 15. 1. 2007, T a k t o: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Žalobce se podanou žalobou dne 15. 3. 2007 domáhal zrušení rozhodnutí ústředního ředitele České obchodní inspekce č. j. 9923/2600/05/2006/2007/Be/Št ze dne 15. 1. 2007, kterým k jeho odvolání bylo změněno rozhodnutí České obchodní inspekce, Královéhradecký a Pardubický inspektorát, č. j. R 64 0037 2606.1 ze dne 9. 10. 2006, a to tak, že „Společnosti Profireal, a.s., pro naplnění skutkové podstaty ustanovení § 9 odst. 1 písm. d) zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, v platném znění, kterého se společnost dopustila tím, že v úvěrových smlouvách č. 81892/04176, č. 81681/09136, č. 82118ú06191, č. 76294/02154, č. 76450/04010, č. 75486/06021, č. 75750/03176 a č. 74963ú01230 a smlouvách č. 9100003958, č. 9100002386, č. 9100000091, č. 9100014533, č. 9100001947, č. 9100009413 a č. 9100014531, porušila podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, kterým je zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, a to povinnosti z ustanovení § 4 odst. 2 písm. a), c) a d) citovaného zákona, protože ve vyjmenovaných smlouvách nebyla hodnota RPNS vypočtena způsobem stanoveným v příloze k citovanému zákonu, spotřebitel nebyl řádně seznámen s hodnotou RPNS, smlouvy neobsahovaly v den jejich uzavření přesné časové rozvržení splátek a neobsahovaly stanovení platby smluvní odměny z hlediska její výše ode dne uzavření smlouvy do dne, kdy se nedílnou součástí smluv stalo tzv. Oznámení věřitele, se ukládá pokuta ve výši 700.000 Kč. Žalobce byl uznán vinným ze spáchání správního deliktu tím, že v konkrétně vymezených úvěrových smlouvách porušil podmínky stanovené zvláštním právním předpisem [ust. § 4 odst. 2 písm. a), c) a d) zákona o spotřebitelském úvěru], neboť v těchto smlouvách nebyla hodnota roční procentní sazby nákladů RPSN vypočtena v souladu se způsobem stanoveným v příloze k zákonu č. 321/2001 Sb., smlouvy neobsahovaly v den jejich uzavření přesné časové rozvržení splátek a neobsahovaly platby smluvní odměny z hlediska její výše od dne uzavření smlouvy do dne, kdy se nedílnou součástí smlouvy stalo tzv. Oznámení věřitele. Žalobci byla prvostupňovým rozhodnutím rovněž uložena povinnost uhradit paušální částku nákladů řízení ve výši 2.500,- Kč. Toto rozhodnutí bylo v odvolacím řízení změněno tak, že byla paušální částka nákladů řízení snížena na 1.000,- Kč. Vydání žalobou napadeného rozhodnutí předcházelo řízení, v němž správní orgán I. stupně vydal dne 24. 4. 2006 dvě rozhodnutí, a to rozhodnutí č. j. R 64 0036 2606, jímž žalobci uložil pokutu 300.000,- Kč za pochybení týkající se smluv druhé kategorie, a rozhodnutí č. j. R 64 0037 2606, jímž žalobci uložil pokutu 700.000,- Kč za pochybení týkající se smluv první a druhé kategorie. Rozhodnutím č. j. 4731.1/2600/2006/Be/ŠT ze dne 2. 8. 2006 žalovaná zrušila rozhodnutí č. j. R 64 0036 2606 a řízení zastavila; rozhodnutím č. j. 4731.2/2600/2006/Be/ŠT z téhož dne žalovaná zrušila rozhodnutí č. j. R 64 0037 2606 a věc vrátila správnímu orgánu I. stupně k novému řízení. V tomto novém řízení správní orgán I. stupně rozhodnutím č. j. R 64 0037 2606.1 ze dne 9. 10. 2006 žalobci za pochybení týkající se smluv první a druhé kategorie opětovně uložil pokutu 700.000,- Kč. Toto rozhodnutí bylo v odvolacím řízení změněno nyní žalobou napadeným rozhodnutím. Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ze dne 24.5.20007 navrhl žalobu zamítnout s tím, že odkázal na odůvodnění svého žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 15. 1. 2007. Žalobce napadl rozhodnutí žalované v celém rozsahu a navrhl, aby soud zrušil rovněž předcházející prvoinstanční správní rozhodnutí, eventuálně navrhl upuštění od uložené sankce či její snížení. Konkrétně uvedl, že předmětné smlouvy byly uzavírány s klienty žalobce, kteří nesplňovali definiční znak spotřebitele podle ust. § 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, resp. tyto smlouvy spadají do výluky podle ust. § 1 odst. 2 písm. a) tohoto zákona. Správní orgány žalobcem navržený výslech externích spolupracovníků žalobce k prokázání této jeho námitky neprovedly, neboť vyšly pouze z tvrzení žalobce, že tyto smlouvy podléhají režimu zákona o spotřebitelském úvěru. Neprovedením těchto výslechů tak byla oslabena vypovídací hodnota celého dokazování ve správním řízení, což jako nepřípustné označil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku publikovaném pod č. 847/2006 Sb. NSS (všechna citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na internetové stránce www.nssoud.cz); stejně tak na souzený případ dopadá nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 98/03 ze dne 6. 1. 2004. Podstatným tak bylo posouzení, zda tyto smlouvy spadají pod režim zákona o spotřebitelském úvěru, a nebylo tak možné vycházet pouze ze skutečnosti, že jako takové je předložil žalobce. V interpretační rovině žalobce poukázal na skutečnost, že výkladové postupy ohledně základních zásad správního trestání se vztahují i na správní delikty, ač se formálně jedná o posuzování přestupků. Žalobce namítal, že o skutečnostech uvedených v § 4 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru nebyli jeho klienti informováni, když správní orgány vycházely pouze z předpokladu, že tato informace mohla být toliko písemná. Pomíjí se tak obchodní praxe žalobce, kdy jeho pracovníci zpravidla vždy osobně navštívili budoucí klienty a veškeré detaily smluv s nimi probrali. Tato skutečnost nebyla vůbec v rámci správního řízení prokázána procesně korektním dokazováním, což zatěžuje řízení i rozhodnutí samotné podstatnou vadou. Žalobce upozornil na ustálenou správní judikaturu týkající se dokazování ve správním řízení a povahu unesení tzv. důkazního břemene v oblasti správního trestání. Ve správním řízení se podle názoru žalobce dokazování omezilo pouze na konstataci kontrolního protokolu, k důkazním návrhům žalobce vůbec přihlédnuto ve svém výsledku nebylo, aniž by správní orgány vypořádání těchto důkazních návrhů provedly v odůvodnění rozhodnutí. Žalobce nesouhlasil s tzv. teleologickým výkladem právní normy, které podle jeho názoru provedly správní orgány, neboť takový výklad nemůže založit deliktní odpovědnost žalobce či vytvářet novou skutkovou podstatu správního deliktu. Žalobce nesouhlasil s tím, jak byl seznámen s důkazem ohledně zjištěných hodnot RPSN, kdy mu správní orgán I. stupně pouze zaslal sjetinu patnácti zjištěných hodnot RPSN, aniž by reagoval na důkazní návrhy žalobce. Žalobce je dále toho názoru, že byl neoprávněně potrestán úhrnným trestem za pochybení ve smlouvách tzv. první a druhé kategorie, výše této sankce je nepřezkoumatelná (v první části správního řízení byla žalobci uložena pokuta ve výši 300.000,- Kč a 400.000,- Kč za jednotlivé zjištěné skutky, po kasačním rozhodnutí odvolacího správního orgánu byla uložena pokuta ve výši 700.000,- Kč za oba tyto skutky). V tom spatřuje i porušení zákazu tzv. litispendence – posuzovány byly dva skutky (smlouvy první a druhé kategorie), závažnější porušení zákona je v případě smluv druhé kategorie, proto měla být uložena pouze sankce ve výši 300.000,- Kč. Žalobce dále poukázal na to, že v době nabytí účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru byla i praxe správních úřadů nejednotná. Žalobce dále poukázal na skutečnost, že nebyla vzata v úvahu jeho majetková situace. Napadl rovněž skutečnost, že správní rozhodování správních orgánů neodpovídá zásadám proporcionality a předvídatelnosti, neboť od účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru byla uložena sankce sedmnáctkrát, nejvyšší sankce nepřekročila 60.000,- Kč. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 7Ca 76/2007 - 61 ze dne 22. 9. 2008 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud se ztotožnil s názorem správních orgánů, že smlouvy obou kategorií jsou smlouvami o spotřebitelském úvěru, a v tvrzení žalobce neshledal žádné konkrétní námitky polemizující s argumenty žalované tento závěr dokládající. Žalobcovu námitku, že s podrobnostmi úvěrové smlouvy seznámili klienty jeho pracovníci ústně, soud shledal bezvýznamnou, neboť žalobce byl potrestán za to, že předmětné úvěrové smlouvy neobsahovaly zákonem vyžadované náležitosti, na čemž případné ústní seznámení nemohlo ničeho změnit. Městský soud dále konstatoval, že zmínka o účelu právní úpravy je v odůvodnění použita v argumentační rovině, kdy vysvětluje smysl dané