8 As 51/2009 — Nejvyšší správní soud

7 A 88/2011- 116 - text 13 pokračování Chyba! Nenalezen zdroj odkazů. [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobkyně: PhDr. H.P.,, zast. JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou, se sídlem Blanická 19, Olomouc, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, Maltézské nám. 1, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14.4.2011, č.j. MK 21365/2011 OPP, sp.zn.: MK-S 4355/2011 OPP, t a k t o : I. Rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 14.4.2011, č.j. MK 21365/2011 OPP, sp.zn.: MK-S 4355/2011 OPP a rozhodnutí Národního památkového ústavu ze dne 10.3.2011, č.j. NPÚ-302/1534/2011, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Žalobou podanou Městskému soudu v Praze 28.4.2011 se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví, jímž žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Národního památkového ústavu ze dne 10.3.2011 č.j. NPÚ-302/1534/2011, jímž došlo k odmítnutí části žádosti žalobkyně ze dne 25.2.2011 o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o informacích“), spočívající v požadavku na poskytnutí informace zasláním kopie účetního dokladu (resp. více účetních dokladů) na základě, kterého (kterých) bylo v roce 2009 provedeno vyúčtování dotace zřizovatele ve výši 4 356 080,- Kč na výkup movitých kulturních památek z fondu zámku Roztěž pro Státní zámek Dačice. Žalobkyně v žalobě uvedla, že žádostí ze dne 25. 2.2011 ve znění opravy ze dne 28. 2. 2011 požádala Národní památkový ústav jako povinný subjekt o informaci podle zákona o informacích, a to o zaslání kopie účetního dokladu (resp. více účetních dokladů) na základě, kterého (kterých) bylo v roce 2009 provedeno vyúčtování dotace zřizovatele ve výši 4.356.080,- Kč na výkup movitých kulturních památek z fondu zámku Roztěž pro Státní zámek Dačice. V žádosti poukázala na to, že jde o informaci starou, kterou povinný subjekt disponuje, neboť vyúčtování dotace se provádí k datu řádné účetní závěrky 31. 12. 2009, nejde tedy o informaci, kterou by povinný subjekt musel vytvářet ani o informaci neexistující. Národní památkový ústav rozhodnutím ze dne 10. 3. 2011 č.j. NPÚ-302/1534/2011 informaci odmítl poskytnout s odůvodněním, že podle § 2 odst. 3 zákona o informacích se na daný případ uvedený zákon nevztahuje, neboť poskytování informací je upraveno zákonem č. 563/1991 Sb. o účetnictví (dále jen „zákon o účetnictví“), který je zvláštním právním předpisem oproti zákonu o informacích. V odvolání proti tomuto rozhodnutí podaném 17. 3. 2011 žalobkyně nesouhlasila s tímto právním závěrem a o odvolání rozhodl žalovaný rozhodnutím žalobou napadeným ze dne 14. 4. 2011 tak, že odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění uvedl, že souhlasí s postupem Národního památkového ústavu, který vycházel z dikce § 2 odst. 3 zákona o informacích; odvolací orgán zákon o účetnictví považuje za zvláštní zákon, který upravuje poskytování informací, a to s odvoláním na ust. § 21a odst. 2 a § 21 odst. 7 téhož zákona, podle něhož „ Povinnost zveřejnění podle tohoto ustanovení se vztahuje na všechny informace účetní závěrky i výroční zprávy s výjimkou těch, na které se vztahuje utajení podle zvláštního právního předpisu“, kterým je zákon o ochraně utajovaných skutečností č. 148/1998 Sb. V § 21a zákona o účetnictví je pak jasně stanoven rámec dokladů, které se zveřejňují a mohou o nich být podávány informace, mezi ně však nepatří kopie účetních dokladů. Ministerstvo kultury na základě tohoto rozhodlo zamítnutí odvolání. Žalobkyně s tímto odůvodněním nesouhlasí, namítá, že zákon o účetnictví upravuje poskytování informací ve smyslu povinného zveřejňování informací podle uvedeného zákona tj. v minimálním rozsahu, což však neznamená, že podle zákona o informacích nemohou být poskytnuty rovněž informace v širším rozsahu na individuální žádost, například právě týkající se konkrétního účetního dokladu o hospodaření povinného subjektu a nakládání s veřejnými prostředky. Má za to, že ust. § 21a zákona o účetnictví není omezením práva na informace dle zákona o informacích, neboť toto ustanovení žalovaný necituje v plném rozsahu. Zamlčel jiná ustanovení téhož zákona a má za to, že poskytnutí vyžádané informace, která není ani výroční zprávou ani účetní závěrkou podle tohoto zákona nebrání žádná zákonná omezení. Poskytnutí účetního dokladu tak nejen zákon o účetnictví nezakazuje, ale naopak výslovně připouští § 21a, větě třetí a čtvrté, které stanoví, že „Povinnosti účetních jednotek ke zveřejnění či uvedení jiných informací stanovené ve zvláštních právních předpisech /např........../nejsou dotčeny. Ustanovení o účetních záznamech podle tohoto zákona se mohou použít obdobně i v uvedených případech. Žalobkyně, proto navrhla, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí. Žalovaný ve vyjádření k žalobě poukázal na to, že žádost žalobkyně o informaci byla Národním památkovým ústavem částečně odmítnuta rozhodnutím z 10. 3. 2011, které bylo žalobkyni doručeno 16. 3. 2011. Současně s tímto rozhodnutím ze strany NPÚ bylo žalobkyni doručeno i sdělení - přípis ze dne 10. 3. 2011, téhož č.j. NBÚ-302/1534/2011, kdy v tomto přípise žalobkyni bylo sděleno, že požadavku na zaslání kopie účetních dokladů nemohlo být vyhověno, pročež bylo rozhodnuto rozhodnutím o částečném odmítnutí její žádosti o informace, mimo toto však žalovaný zdůrazňuje, že žalobkyni informace ohledně vyúčtování předmětné dotace poskytnuty byly a to v uvedeném sdělení, kde bylo uvedeno, že výkup předmětů z fondu zámku Roztěž proběhl ve dvou etapách, kolik předmětů bylo v té které etapě vykoupeno a jaká byla výše částek poskytnutých k danému účelu ze strany Ministerstva kultury či výše finančního podílu samotného Národního památkového ústavu. Nad rámec žádosti dále ústav poskytl ve smyslu ust. § 8b odst. 3 zákona o informacích informaci o účelu a podmínkách poskytnutých veřejných prostředků, aby bylo případně ze strany žalobkyně možné zhodnotit hospodárnost jejich využití. Podle žalovaného povinnost poskytnout žalobkyni požadovanou informaci formou účetního dokladu ze zákona o účetnictví vyvodit nelze, ba naopak z demonstrativního výčtu ust. § 32 zákona o účetnictví plyne, že použití účetních dokladů pro účely vyřízení žádosti o informace ve smyslu informačního zákona nepředpokládal, ke stejnému závěru lze dojít rovněž na základě § 21a odst. 7 zákona o účetnictví, který předpokládá povinnost zveřejňování toliko všech informací účetní závěrky a výroční zprávy, nikoliv tedy účetních dokladů, jejichž kopií se žalobkyně domáhala. Protože účetní doklad není účetní závěrkou ani výroční zprávou, které se ze zákona povinně zveřejňují, žalobkyně podle žalovaného nemá na poskytnutí informace k této formě nárok. Argumentaci žalobkyně v žalobě žalovaný odmítá s odkazem na § 2 odst. 3 zákona o informacích, když zákon o informacích se na poskytování informací v případech, že jejich poskytování upravuje zvláštní zákon, vůbec nevztahuje. Na podporu svého závěru pak žalovaný odkazuje na ust. § 8 odst. 3 zákona o informacích, který obsahuje taxativní výčet informací, jež lze poskytnout k dotazu na příjemce veřejných prostředků. Mimo jména, příjmení, roku narození či místa trvalého pobytu je těmito informacemi toliko výše, účel a podmínky poskytnutých veřejných prostředků, tj. sdělení těchto skutečností jako takových, nikoliv však poskytování účetních dokladů či jejich kopií. Tvrzení uvedená žalobkyní v bodě 7 žaloby tak považuje za ryze účelové. Povinný subjekt změnil pouze formu poskytnutí požadované informace, tj. neposkytl žalobkyni vyžádané účetní doklady, avšak v přípise z 10. 3. 2011 sdělil obsah těchto dokladů a nad rámec jí požadovaného rovněž informoval o účelu a podmínkách poskytnutých veřejných prostředků. Žalobkyně tak od povinného subjektu informace týkající se předmětné dotace fakticky obdržela. Poukázal pak rovněž na to, že povinný subjekt se zabýval rovněž nahlížením do účetních dokladů vzhledem k úpravě v ust. § 34- 41 zákona č. 499/2004 Sb. o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů. Dále žalovaný zdůraznil nepolevující aktivitu žalobkyně, která adresuje žalovanému četná podání podle zákona o informacích již řadu let, ohledně charakteru podání odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp.zn. 8As 22/2010-91 a dále na usnesení Městského soudu v Praze 7 Ca 46/2008-183 z 18. 6. 2010, na rozsudek téhož soudu 9 Ca 39/2008-42 a na názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky v rozhodnutí sp.zn. 21 Cdo 1037/2009, a to v tom smyslu, že jde o výkon práva šikanózní resp. v rozporu s dobrými mravy. navrhl proto, aby žaloba byla zamítnuta a náklady řízení žalobkyni nepřiz