2 As 93/2008 — Nejvyšší správní soud

8 A 212/2010- 31 - text 9 pokračování 8A 212/2010 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: Time Financial CZ, s.r.o., IČ: 274 85 251, se sídlem Pardubice, Na Spravedlnosti 1533, zastoupen Mgr. Pavlem Krpejšem, advokátem v Plzni, Františkánská 7, proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, se sídlem Praha 2, Štěpánská 15, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ústřední ředitelky České obchodní inspekce č. j. ČOI 25377/10/O100/2600/06/10/Be/Št ze dne 6. 5. 2010, T a k t o: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Žalobce se včas podanou žalobou dne 14. 5. 2010 domáhal zrušení rozhodnutí proti rozhodnutí ústřední ředitelky České obchodní inspekce č. j. ČOI 25377/10/O100/2600/06/10/Be/Št ze dne 6. 5. 2010, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele inspektorátu České obchodní inspekce Královéhradeckého a Pardubického kraje, č. j. R 64 0264 2606 ze dne 3. 1. 2007, jímž mu byla udělena pokuta ve výši 100.000 Kč pro naplnění skutkové podstaty § 9 odst. 1 písm. d) zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „Zákon o ČOI“). Žalovaný správní orgán rozhodoval ve věci odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele inspektorátu České obchodní inspekce Královéhradeckého a Pardubického kraje, č. j. R 64 0264 2606 ze dne 3. 1. 2007, podruhé, neboť předcházející rozhodnutí ústředního ředitele České obchodní inspekce ze dne 26. 3. 2007, č. j. 848/2600/2006/2007/Be/Št, bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 6 Ca 97/2007-37 ze dne 15. dubna 2010. V inkriminované věci provedli kontroloři České obchodní inspekce v sídle žalobce ve dnech 24. 7., 28. 8., 22. 9. a 13. 11. 2006 kontrolu se zaměřením na dodržování ustanovení § 4 a 5 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. Předmětem šetření byly náhodně vybrané smlouvy o půjčce, které žalobce uzavřel jako věřitel. Konkrétně se jednalo o rámcové smlouvy o půjčce uzavřené pod č. 269900001 až 05 a č. 269900035 až 39, které byly v první polovině roku 2006 uzavřeny s rozdílnými fyzickými osobami jako dlužníky, když výše půjčky činila ve všech případech 5.000 Kč. Kromě údajů týkajících se dlužníka měly všechny uvedené smlouvy zcela shodný obsah. Ustanovení jejich článek I. stanovilo, že dlužník na svou výslovnou žádost obdržel od věřitele částku, jejíž výše byla dohodnuta účastníky samostatné smlouvy o půjčce. V článku II. uvedených smluv se dlužník zavázal půjčenou částku vrátit věřiteli nejpozději do data, na němž se účastníci dohodli v samostatné smlouvě o půjčce, a to buď v hotovosti v kanceláři věřitele či bezhotovostně na jeho účet. V článku III. těchto smluv bylo sjednáno, že půjčka je poskytována dlužníkovi s úrokem, sjednaným dohodou účastníků ve výši 20 % z půjčené částky za každý započatý měsíc trvání půjčky až do úplného zaplacení dluhu (RPSN 240 %). Z kontrolního protokolu ze dne 22. 9. 2006 plyne, že jednatel žalobce Jiří Kohoutek k dotazu pracovníků žalovaného sdělil, že ke shora uvedeným kontrolovaným smlouvám neexistují samostatné písemné smlouvy o půjčce, když ústně je klientům sděleno, že měsíčně musí být splacen minimálně úrok (příslušenství) dle smlouvy s tím, že jistinu může klient splácet dle svých možností a není tedy určen termín splatnosti. Na základě shora uvedené kontroly byla žalobci rozhodnutím ředitele Královéhradeckého a Pardubického inspektorátu České obchodní inspekce ze dne 3. 1. 2007, č. j. R 6402642606, uložena pokuta ve výši 100.000 Kč pro naplnění skutkové podstaty uvedené v § 9 odst. 1 písm. d) zákona o ČOI, kterého se žalobce dopustil tím, že porušil ostatní podmínky stanovené zvláštními právními předpisy, a to v § 4 odst. 2 písm. a), b), c) a e) zákona č. 321/2001 Sb., neboť - v deseti namátkově vybraných úvěrových smlouvách č. 269900001 až 05 a 269900035 až 39 sjednávající spotřebitelský úvěr, kde na straně věřitele je žalobce, je uvedena nesprávná hodnota roční průměrné sazby nákladů (RPSN) - v uvedených smlouvách není obsaženo stanovení podmínek, za kterých může být RPSN na spotřebitelský úvěr upravena a které nejsou závislé pouze na vůli věřitele - smlouvy neobsahují závazek věřitele informovat spotřebitele v průběhu plnění smlouvy o všech změnách RPSN na spotřebitelský úvěr - klientům není písemně sdělena výše jednotlivých splátek, jejich počet a přesné časové rozvržení. Dále byla žalobci tímto rozhodnutím uložena povinnost uhradit náklady řízení ve smyslu ustanovení § 79 odst. 5 správního řádu a § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb. ve výši 1.000 Kč s tím, že uloženou pokutu a náhradu nákladů řízení je žalobce povinen uhradit ve lhůtě třiceti dnů od nabytí právní moci uvedeného rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které bylo napadeným rozhodnutím opakovaně zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jím bylo potvrzeno. V odůvodnění napadeného rozhodnutí ústřední ředitel žalovaného opakovaně uvedl, že režimu zákona č. 321/2001 Sb. podléhají i smlouvy, jejichž účel není v textu ujednání vyjádřen. Ustanovení § 2 písm. b) zákona č. 321/2001 Sb. spotřebitele definuje jako osobu, která bude mít z poskytnutí spotřebitelského úvěru (blíže neurčený) prospěch a nejedná při uzavírání a plnění smlouvy v rámci podnikatelské činnosti. Dovozovat z označení této osoby výrazem „spotřebitel“, že musí jít o smlouvu na nákup spotřebního zboží, podle názoru odvolacího správního orgánu nelze, tak jako nelze takto úzce vykládat pojem „spotřebitel“ v jiných výskytech v rámci našeho právního řádu. Okolnost, že spotřebitelem je třeba chápat výhradně osobu nakupující spotřební zboží, by musela být vyjádřena přímo v definici vymezující pro účely toho kterého předpisu tento pojem. Žalovaný správní orgán se rovněž neztotožnil s předpokladem žalobce, že zákonu nepodléhají smlouvy na částku 5.000 Kč, neboť ust. § 1 odst. 2 písm. e) zákona č. 321/2001 Sb. vylučuje z režimu zákona „spotřebitelský úvěr na částky nižší než 5.000 Kč nebo vyšší než 800.000 Kč“, z čehož pojmově plyne, že částka, jež se číslu 5.000 Kč rovná (a tedy není nižší), již do tohoto rámce spadá. Ohledně toho, zda se jedná v případě posuzovaných smluv o spotřebitelský úvěr, u nějž nelze stanovit RPSN, odkázal odvolací správní orgán na prvoinstanční rozhodnutí s tím, že se shoduje s jeho závěrem, že ačkoliv předmětná ujednání poskytují spotřebiteli při splácení určitou volnost, vždy lze do vzorce pro výpočet RPSN dosadit všechny potřebné hodnoty, přičemž pro všechny varianty splácení tu vychází stejná RPSN. Není tedy zákonný důvod ji do textu smlouvy neuvádět. Situace předvídaná v § 5 odst. 2 zákona č. 321/2001 Sb. nastává u smluv, které výpočet RPSN podle vzorce v příloze zákona neumožňují, což je např. případ různých úvěrů označovaných zpravidla jako revolvingové, kde není známo budoucí čerpání a splácení a tyto opakované operace se pouze pohybují v určitém předem dohodnutém rámci. Žalovaný správní orgán zde poukázal rovněž na to, že žalobce v předmětných smlouvách s ukazatelem RPSN pracoval, uváděl však pod tímto názvem hodnotu roční úrokové sazby, jež byla zhruba třikrát nižší než RPSN. V závěru napadeného rozhodnutí se odvolací správní orgán ztotožnil s výší pokuty vyměřené orgánem prvního stupně, když uloženou částku 100.000 Kč pokládal za odpovídající zákonným hlediskům pro ukládání pokuty s tím, že prvoinstanční rozhodnutí v tomto ohledu obsahuje přesvědčivé hodnocení předmětného správního deliktu. Spotřebitelé vedli jednání o uzavření úvěrové smlouvy se žalobcem vybaveni nižší mírou informovanosti, než jaká je jim zaručena zákonem, a tato situace mohla ovlivnit jejich rozhodování v dané věci. Šlo přitom o systémové nedostatky vyskytující se u všech exemplářů kontrolovaných smluv. V novém rozhodnutí ze dne 6. 5. 2010 žalovaný správní orgán navíc doplnil, že výměr pokuty s přihlédnutím k hlediskům obsaženým v § 12 odst. 1 zákona o ČOI za přiměřený. K hledisku závažnosti uvedl, že předmětné porušení povinnosti je třeba k tíži jmenované společnosti hodnotit jako závažné, neboť se jednalo o vícečetné porušení povinnosti vztahující se na zpracování písemného vyhotovení smlouvy sjednávající spotřebitelský úvěr v § 4 odst. 2 zákona č. 321/2001 Sb., přičemž šlo o nedostatky systémové, nikoliv nahodilé. Ve prospěch společnosti žalovaný zohlednil, že šlo o první zjištěný případ uvedených nedostatků. Způsob spáchání předmětného protiprávního jednání byl dán aktivním konáním společnosti, která v rozhodném období uzavírala se spotřebiteli smlouvy vykazující nedostatky spočívající v absenci stanovených náležitostí, (podmínek, za kterých může být RPSN upravena a které nejsou závislé pouze na vůli věřitele; závazek věřitele informovat spotřebitele v průběhu plnění smlouvy o všech změnách RPSN; výše splátek, jejich počet a časové rozvr