— Nejvyšší správní soud

7 A 58/2010- 53 - text 7 A 58/2010-53 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Jana Kašpara a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobce: Městská část Praha - Zličín, se sídlem Tylovická 207, Praha - Zličín, zast. JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem se sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, za účasti: KLIO s. r. o., se sídlem Chrášťany 92, Rudná u Prahy, IČ 250 98 608, zast. Mgr. Zuzanou Kotrbancovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 41, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2010, čj. 5512/500/09; 58907/ENV/09 t a k t o : I. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 11. 1. 2010, čj. 5512/500/09; 58907/ENV/09 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 7.808 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. Ondřeje Tošnera, advokáta. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo k jeho odvolání změněno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy (dále též Magistrát) sp. zn. S-MHMP-229979/2007/OOP-VIII-175/R-19/09/Zul ze dne 19. 5. 2009 tak, že v kapitole 1.2.2. je stanovena hodnota Qměs = 2668 m3; že podmínka 1.6. Pachové látky zní: Provozovatel zařízení v souladu s ustanovením § 3 písm. c) vyhlášky MŽP č. 362/2006 Sb., o způsobu stanovení koncentrace pachových látek, přípustné míry obtěžování zápachem a způsobu jejího zjišťování, zajistí stanovení koncentrace pachových látek v termínu do 8. května 2010; že se ruší podmínka 3.9. Ve zbytku pak žalovaný rozhodnutí orgánu I. stupně potvrdil. Žalobce namítá v první žalobní námitce, že provozovatel zařízení „Čistírna odpadních vod“, Dolňanská 400, Praha 5 (dále jen „zařízení“) přes výzvu orgánu I. stupně ve stanovené lhůtě do 31. 10. 2008 nedoplnil Provozní řád zařízení pro odstraňování odpadů a odpadních vod o požadované údaje a rovněž tak nepředložil jednoduchou projektovou dokumentaci uvedeného zařízení. Jen některé z vyžádaných dokumentů pak předložil až 5. 11. 2008, tedy 5 dnů po uplynutí stanovené lhůty. Žalobce poukazuje na ust. § 66 odst. 1 písm. c) a h) správního řádu, podle něhož správní orgán zastaví řízení o žádosti v případě neodstranění podstatných vad žádosti ve stanovené lhůtě a z dalších důvodů stanovených zákonem (zde § 3 odst. 6 zákona č. 76/2002 Sb. /dále jen „zákon o integrované prevenci“/). Zákon tak nedává správnímu orgánu jakoukoliv možnost ke správnímu uvážení a vylučuje možnost učinit cokoliv jiného, než řízení zastavit. Zákon v daném případě nezná žádné „odpadnutí důvodu“ pro zastavení řízení a žalobce nesouhlasí ani s tvrzením orgánu I. stupně, že řízení nemusí být zastaveno proto, že jde o řízení návrhové, neboť právě ve chvíli, kdy je účastník liknavý a nehájí své zájmy, má být takové řízení zastaveno. Pokud pak zjistí, že nedůsledným postojem poškodil své zájmy, nic mu nebrání zahájit řízení znovu a svědomitěji. V tomto případě provozovatel podklady ve stanovené lhůtě nedoložil, nepožádal o prodloužení stanovené lhůty, v okamžiku marného uplynutí lhůty nebylo možno v řízení pokračovat a úřad byl povinen aplikovat ust. § 66 správního řádu a ust. § 3 odst. 6 zákona o integrované prevenci. V této situaci pak žalobce ještě dodává, že některé z požadovaných podkladů nebyly doplněny doposud, např. projektová dokumentace (která je předkládána pro účely vydání stavebního povolení a měla by být vytvořena k tomu autorizovanou osobou). Odkazuje-li žalovaný na § 3 odst. 1 vyhlášky č. 195/2002 Sb., uvádí žalobce, že podle této vyhlášky musí přílohu provozního řádu tvořit výkresová část projektové dokumentace v rozsahu a provedení potřebné k obsluze a údržbě vodního díla. Dále žalobce namítá ve druhé žalobní námitce, že z vyhlášky č. 554/2002 Sb., příloha, bod 3.1, bod 14 a bod II. příloh k žádosti, jakož i z části B přílohy, bod 14., vyplývá, že žadatel je povinen dokladovat soulad stavby se zákonem č. 183/2006 Sb. (dále jen „stavební zákon“). Vzhledem k tomu, že integrované povolení se vydává mezi územním a stavebním řízením, je nutné k žádosti přiložit příslušné územní rozhodnutí - v daném případě rozhodnutí týkající se změny ve způsobu užívání stavby podle § 81 odst. 2 písm. c) stavebního zákona. Žalobce uvádí, že zařízení bylo ze stavebního hlediska kolaudováno jako čistírna dešťových vod, nikoliv jako čistírna odpadních vod nebo stavba k nakládání s odpady. Navíc i z hlediska hospodárnosti nemá být vedeno řízení o vydání integrovaného povolení, aniž by bylo zřejmé, zda je činnost, pro niž má být vydáno, v daném místě vůbec přípustná (z hlediska dopravy, vlivů na okolí atd.), což je prověřováno právě v územním řízení. S tímto se však nevypořádal ani orgán I. stupně (povinnost získat rozhodnutí o změně užívání stavby není stanovena v podmínce 5.4 napadeného rozhodnutí, neboť se v ní uvádí jen „zajištění podání žádosti na ÚMČ Praha 17“, nikoliv získání rozhodnutí), ani žalovaný (zde nejde o vydání povolení před nebo po vydání nějakého rozhodnutí stavebního zákona, nýbrž o to, že nebyla předložena náležitost žádosti o vydání integrovaného povolení. Ve třetí námitce se žalobce domnívá, že technologie není v souladu s nejlepšími dostupnými technikami (dále též BAT) ve smyslu § 14 odst. 3 zákona o integrované prevenci. Správní orgán k tomu odkazuje na stanovení podmínek, kdy zařízení má být do dvou let napojeno na kanalizaci a do 1 roku bude pořízeno zařízení na odvodňování kalů, což ovšem znamená, že minimálně v těchto ohledech zařízení v současné době požadavky BAT nesplňuje. Žalovaný však tuto námitku žalobce zcela bagatelizoval, ani by řešil její podstatu a řádně se jí zabýval. Pokud totiž z vyjádření odborných institucí vyplývá, že ve vztahu k BAT je nezbytné doplnění technologie o stupeň biologického dočištění a vyřešení kalového hospodářství, a toto není v řízení splněno (technické úpravy zařízení uváděné žalovaným dosud provedeny nejsou), nebyly splněny požadavky zákona a integrované povolení ve chvíli, kdy všechny požadavky nejsou splněny již v době vydání povolení, tak nemělo být vydáno vůbec. Čtvrtou námitkou žalobce je rozpor rozhodnutí s ust. § 13 odst. 3 písm. d) zákona o integrované prevenci, podle kterého má povolení obsahovat také podmínky provozu zařízení a s ním přímo spojených činností. Za takovou spojenou činnost žalobce považuje dopravu spojenou s provozem objektu – zařízení nedisponuje dostatečným manipulačním prostorem pro otáčení cisteren, ani pro pohyb ostatních vozidel, navíc nákladní dopravou vzrostlo zatížení území o negativní vlivy dopravy, jako jsou hluk, emise, vibrace, prašnost atd. Žalobce nesouhlasí s názorem orgánu I. stupně, že integrovaným povolením nemá být řešena doprava související s přípravou a provozem areálu, ani s názorem žalovaného, že by se činnost spojená přímo se zařízením podle § 13 odst. 3 písm. d) zákona o integrované prevenci děla jen v řízení samotném, neboť ze zákona podle něj vyplývá, že tyto činnosti nejsou činnostmi zahrnutými v definici zařízení. Důvodnosti této námitky odpovídá i definice integrovaného povolení podle § 2 písm. g) uvedeného zákona, která říká, že je nutno stanovit nejen podmínky provozu zařízení, ale i provozu činností přímo spojených s provozem zařízení v místě, přičemž úroveň ochrany životního prostředí musí být splněna i v okolí, které je zařízením ovlivňováno. V páté námitce žalobce namítá v rozhodnutí nedostatečně stanovená opatření k předcházení vzniku (popř. omezení) emisí a dalších negativních vlivů na životní prostředí. Nenaplnění dikce zákona rovněž konstatuje v otázce opatření k předcházení vzniku odpadu a v nestanovení řádných podmínek zajišťujících ochranu zdraví člověka, zvířat a životního prostředí (zejm. ovzduší, půdy, lesa, vod atd.). Pokud už nějaké podmínky tohoto se týkající správní orgán stanovil, jsou podle žalobce buď nekonkrétní či nedostatečné, a nebylo tak naplněno ust. § 13 odst. 4 zákona o integrované prevenci. Žalobce v řízení opakovaně namítal i obtěžující zápach zařízení, přesto nebyla navržena dodatečná opatření k jeho zmírnění, ačkoliv to požadovala i CENIA. Správní orgány však tuto skutečnost odpovídajícím způsobem neřešily, žalovaný pak scestně odkázal na vyjádření Hygienické stanice, ačkoliv problematika zápachu je v kompetenci orgánu ochrany ovzduší, nikoliv veřejného zdraví. V šesté žalobní námitce žalobce namítá, že v doplnění svého odvolání ze dne 9. 7. 2009 rovněž namítal, že nebylo prokázáno, že lze zařízení vzhledem k jeho stavebně technickému stavu provozovat jako zařízení k nakládání s odpady, navíc bez poškozování životního prostředí (zařízení není vybaveno ke skladování takového množství a tolika druhů odpadů) a již nyní není dostatečně uzpůsobeno a užíváno pro činnost skladování odpadů zvláš