7 Afs 59/2010 — Nejvyšší správní soud

7 Af 22/2011- 30 - text 8 pokračování 7Af 22/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: CEDES Logistik, s.r.o., sídlem Truhlářská 1108/3, Praha 1, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, sídlem Budějovická 7, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 1.3.2011, č.j. 2528/2011-170100-021, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 1.3.2011, č.j. 2528/2011-170100-021, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutím Celního úřadu Praha D1 ze dne 19.5.2010 o nepřiznání úroku z vráceného přeplatku. Žalobce v žalobě uvedl, že po zrušení platebních výměrů Celního úřadu Praha D1 vyzval dne 6.4.2010 celní úřad k úhradě úroků z daňového přeplatku vzniklého zaviněním celního úřadu a to neoprávněným vydáním platebních výměrů, na základě kterých byla částka odpovídající vyměřenému clu odepsána z jeho účtu. Žalobce má za to, že správní orgán na předmětný případ aplikoval nesprávnou právní úpravu, jestliže aplikoval nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 (dále jen „celní kodex“) a zákon č. č. 13/1993 Sb. (dále jen „celní zákon“), které jsou dle žalovaného ve vztahu k zákonu o správě daní č. 337/1992 Sb. (dále jen „zákon o správě daní“) speciální úpravou a zákon o správě daní tak vůbec nelze aplikovat. Žalobce naopak má za to, že v dané věci je nutno aplikovat § 64 odst. 6 zákona o správě daní, neboť přeplatek v zákonem stanovené lhůtě nebyl žalobci vrácen. Jelikož daňový přeplatek byl dán skutečností, že byl zrušen vykonatelný platební výměr celního úřadu jako neoprávněný, neboť celní dluh nevznikl, vznik tohoto přeplatku zavinil celní úřad a žalobci tak vznikl hmotněprávní nárok na úrok z takto vzniklého přeplatku na dani dle § 64 odst. 6 zákona o správě daní. Žalobce má za to, že v dané věci nelze aplikovat čl. 241 celního kodexu, neboť dané ustanovení řeší situaci, kdy je uhrazeno nebo exekuováno clo v souladu s platnou právní úpravou a následně jsou naplněny podmínky pro jeho vrácení. Celní kodex ani celní zákon tak neřeší situaci, kdy celní orgány nezákonně exekuují platbu, tzn. přeplatek vzniklý z viny celních orgánů. Pokud se Česká republika deklaruje jako právní stát a pokud je jedním z atributů rovnost v právech a rovnost před zákonem, bylo by dle žalobce logické, aby za pozdní úhradu platby byl soukromý subjekt sankcionován úrokem a zároveň v případě neoprávněné exekuce ze strany správního úřadu mu náležela kompenzace v obdobné výši. Jelikož nebylo možné aplikovat celní kodex ani celní zákon, má žalobce za to, že bylo nutné aplikovat zákon č. 280/2009 Sb. (dále jen „daňový řád“) a to ust. § 254 odst. 2 daňového řádu. Žalobce namítá, že Celní úřad Praha D1 v rozhodnutích o vrácení neoprávněně exekuovaných částek uvedl, že se žalobci podle celního kodexu vrací dovozního clo a podle § 64 odst. 4 zákona o správě daní daň z dovozu. Celní úřad tedy vrátil přeplatek na dani z dovozu podle § 64 odst. 4 zákona o správě daní, avšak když rozhodoval o nároku na úrok z přeplatku, zaujal stanovisko, že zákon o správě daní aplikovat nelze a že je nutné aplikovat celní kodex. Dle žaloby žalovaný postupoval při aplikaci právní úpravy nesprávně, když podřadil daný případ pod právní úpravu předpisu, který neupravuje druhově shodnou věc v obecné rovině a naopak odmítl daný případ podřadit pod právní úpravu právního předpisu, který druhově naprosto shodnou věc v obecné rovině upravuje. Žalobce má také za to, že postup žalovaného byl procedurálně v rozporu s principem legality, neboť žalovaný pro své rozhodnutí nedodržel lhůtu stanovenou platnou právní úpravou, jelikož o odvolání žalobce bylo rozhodnuto po uplynutí 6-měsíční lhůty stanovené pokynem Ministerstva financí ČR č. D-308. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále uvedl, že platební povinnost, která byla vyměřena platebními výměry, byla považována za celní dluh a s finančními prostředky bylo nakládáno jako se clem a daněmi podle celních a daňových předpisů. Jestliže byla platební povinnost vyměřena podle celních předpisů, mělo by s ní být dále nakládáno opět podle těchto předpisů. Pokud by se celní předpisy vůbec neaplikovaly z důvodu, že se nejedná o celní dluh, nebylo by dle žalovaného možné aplikovat ani ustanovení § 320 celního zákona, na základě kterého je dovozeno použití § 64 odst. 6 zákona o správě daní a to vzhledem k předmětu úpravy celního zákona, vyjádřenému v jeho úvodních ustanoveních, a důvodu, pro který byl celní zákon přijat. Celní předpisy stanoví, že clo se vrátí, jestliže jeho částka nebyla dlužná ze zákona nebo byla zaúčtována v rozporu s právními předpisy. Žádná podmínka omezující použitelnost vrácení cla na případy „nezaviněné celními orgány“ zde ustanovena není. V daném případě byl platební výměr, tedy povinnost uhradit vyměřené clo a daně, zrušen právě z důvodu, že podle správního soudu neměl být celní dluh vůbec vyměřen. Celní předpisy, zejména celní kodex a celní zákon jsou speciální vůči zákonu o správě daní, a proto se přednostně aplikují i ve věcech úroků. Žalobce v replice doplnil, že od prvopočátku se nejednalo o vyměření celního dluhu, ale o vyměření daně z dovozu. Pokud byly platební výměry vydány neoprávněně a celní dluh neměl být vůbec vyměřen, nelze následně tvrdit, že se jedná o případ nezaviněný celními orgány. Ze správního spisu plynou tyto skutečnosti : Rozhodnutími Celního úřadu Praha D1 ze dne 23.4.2010, zn. 12634-8/10-176800-021, 12634-9/10-176800-021, 12634-10/10-176800-021, 12634-11/10-176800-021, 12634-12/10-176800-021, 12634-13/10-176800-021, 12634-14/10-176800-021, 12634-15/10-176800-021, bylo rozhodnuto podle čl. 236 odst. 1 celního kodexu o vrácení částky dovozního cla a podle § 64 odst. 4 o správě daní o vrácení částky daně z dovozu. Daným rozhodnutím přecházelo zrušení vydaných platebních výměrů Celního úřadu Praha D1, neboť vyměřený celní dluh nevznikl. Podáním ze dne 10.5.2010 žalobce požádal o úrok „z neoprávněně sraženého celního dluhu dle § 64 odst. 6 zákona o správě daní“. Rozhodnutími Celního úřadu Praha D1 ze dne 19.5.2010, zn. 19195-3, 19195-4, 19195-5, 19195-6, 19195-7, 19195-8, 19195-9, 19195-10/2010-176800-021, nebylo žádosti žalobce podle čl. 241 celního kodexu, § 285 celního zákona za použití § 93 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty v kontextu s § 32 odst. 1 daňového řádu vyhověno a žalobci nebyl přiznán úrok z vráceného přeplatku. Odvolání žalobce bylo rozhodnutím Celního ředitelství Praha ze dne 1.3.2011, č.j. 2528/2011-170100-021, podle § 116 odst. 1 písm. c) daňového řádu zamítnuto, neboť platební povinnost žalobce, uložená později zrušenými platebními výměry, byla celním úřadem vyměřena podle čl. 217 celního kodexu, který společně s celním zákonem je speciálním předpisem vůči zákonu o správě daní, a proto se přednostně aplikuje čl. 241 celního kodexu a § 285 celního zákona ohledně úhrady úroků. Úprava úroků v celním kodexu (čl. 236 odst. 1 a čl. 241) neobsahuje žádnou podmínku omezující použitelnost tohoto ustanovení na případy nezaviněné či zaviněné celními orgány. Podle čl. 236 odst. 1 celního kodexu se dovozní clo vrátí, jestliže se zjistí, že v době, kdy bylo zaplaceno, nebyla jeho částka dlužná ze zákona. Pokud celní orgány vrátí dovozní clo, tak nejsou povinny vyplatit úroky. Celní orgány jsou povinny úrok zaplatit, pokud rozhodnutí o vrácení cla nebylo vykonáno do 3 měsíců od jeho přijetí nebo pokud tak stanoví vnitrostátní předpisy (čl. 241 celního kodexu). Vnitrostátní předpis - celní zákon v § 285 odst. 1 nestanovuje žádnou podmínku ohledně použitelnosti tohoto předpisu na vrácení cla a placení úroku ve vztahu k zavinění celními orgány. Podle § 285 odst. 1 celního zákona vrátí-li celní úřad clo, tak není povinen platit úroky. Celní úřad úroky zaplatí, jestliže nevrátí clo na základě rozhodnutí o jeho vrácení do 3 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí nebo pokud bylo rozhodnutí, jimiž se nepovolilo vrácení cla, po podání odvolání zrušeno. V případě žalobce nenastala žádná ze situací stanovená právními předpisy, dle kterých se řídí vracení cla a současně je celní úřad povinen zaplatit daňovému subjektu úrok. Kompenzace případné majetkové újmy způsobené dočasným odnětím majetku v důsledku zaplacení cla a daně při dovozu, které nebyly dlužné ze zákona, není aplikací institutu vrácení cla podle čl. 236 celního kodexu vyloučena, neboť tím není dotčeno právo celního dlužníka požadovat náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Podle Celního ředitelství Praha byl celní dluh vyměřen podle celních předpisů dle čl. 217 odst. 1 celního kodexu s přihlédnutím k ustanovení § 93 odst. 2 zákona o správě daní (zřejmě daňového řádu, pozn. soudu), neboť platební výměry nabyly doručením účastníkovi řízení právních úči