3 Ads 74/2010 — Nejvyšší správní soud

8 A 29/2010- 98 - text 9 pokračování 8A 29/2010 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobkyně: Mgr. L. P., zastoupen Mgr. Filipem Němcem, advokátem v Praze 1, Václavské nám. 66, proti žalovanému: Česká lékárnická komora, se sídlem Praha 4, Antala Staška 80, zastoupena Mgr. Jiřím Švejnohou, advokátem v Praze 10, Korunní 2569/108, v řízení o žalobě proti rozhodnutí čestné rady České lékárnické komory č. j. 220/ČR/2008 ze dne 10. 11. 2009, t a k t o: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Žalobkyně se včas podanou žalobou dne 8. 2. 2010 domáhala zrušení rozhodnutí čestné rady České lékárnické komory č. j. 220/ČR/2008 ze dne 10. 11. 2009, kterým byla disciplinárně obviněná Mgr. L. P. uznána vinnou, že opakovaně v období roku 2008 vydala léky vázané na lékařský předpis osobám, které nejsou osobami oprávněnými k výdeji léčivých přípravků s tím, aby tyto osoby na léčivé přípravky podle potřeby svých pacientů vyhotovily recept, léčivé prostředky následně samy předaly pacientům a posléze doručily lékárně recept na již vydané léčivé přípravky, tedy porušila svou povinnost vykonávat své povolání v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony, povinnost znát a dodržovat stavovské předpisy komory a zachovávat respekt k orgánům stavovské samosprávy. Tím se podle § 1 odst. 2 disciplinárního řádu ČLK dopustila disciplinárního deliktu spočívajícího v závažném porušení povinnosti člena komory uvedených v § 9 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 20/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, v platném znění, v § 7 odst. 1 písm. a), b) organizačního řádu České lékárnické komory, v § 82 odst. 2 a § 83 odst. 1 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a v bodě 11) a 12) etického kodexu České lékárnické komory. Podle § 18 odst. 3 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb. jí byla uložena pokuta ve výši 30.000 Kč. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se uvádí mj., že Mgr. L. P. vykonávala od 1. 4. 2005 funkci odborného zástupce v Lékárně „Na Náchodské“, Praha 9, Náchodská 380, provozovatele Léčebné a rehabilitační středisko Chvaly, IČ: 493 68 117. Po ukončení její činnost v této lékárně byla provedena předávací inventura dne 17. 7. 2008. Závěr, podle něhož žalobkyně během roku 2008 opakovaně vydala léky vázané na lékařský předpis osobám, které nejsou osobami oprávněnými k výdeji léčivých přípravků s tím, aby tyto osoby na léčivé přípravky podle potřeb svých pacientů vyhotovily recept, léčivé přípravky následně samy předaly pacientům a posléze doručily lékárně recept na již vydané léčivé přípravky, vyvodil žalovaný správní orgán z výsledků inventury provedené v předmětné lékárně konané dne 17. 7. 2008 před ukončením zaměstnání žalobkyně v této lékárně. Při fyzické kontrole zásob léčivých přípravků bylo zjištěno, že chybí několik stovek balení různých léčivých přípravků vázaných na lékařský předpis. Téhož dne pak žalobkyně uznala v dohodě o náhradě škody svůj závazek vůči Léčebnému a rehabilitačnímu středisku Chvaly ve výši 202.500 Kč. Žalobkyně se svým podáním domáhala zrušení napadeného rozhodnutí a namítala nesprávnost zahájení disciplinárního řízení, a že žalovaná neprokázala skutkové okolnosti případu. Žalobkyně namítala porušení svých procesních práv, když při jednání dne 10. 11. 2009 za její nepřítomnosti byl prováděn výslech svědků a žalovaná neakceptovala žádost jejího právního zástupce vyjádřit se k těmto důkazům. Žalobkyně dále namítala prekluzi, když žalovaná rozhodla ve věci až dne 10. 11. 2009. Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ze dne 19. 7. 2010 navrhl žalobu zamítnout a odkazoval na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 10. 11. 2009. Městský soud v Praze nařídil ve věci jednání, které se konalo dne 25. 6. 2013, při němž účastníci řízení setrvali na svých dříve písemně vyjádřených stanoviscích. K následné výzvě soud se žalovaný správní orgán nevyjádřil a žalobkyně dne 3. 4. 2014 vyjádřila souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání. Městský soud v Praze posoudil věc takto: Městský soud v Praze posoudil napadené rozhodnutí podle § 75 soudního řádu správního, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, jakož i řízení, které mu předcházelo, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto napadené rozhodnutí zrušil svým rozsudkem ze dne 27. srpna 2013, č. j. 8 A 29/2010 – 68. Nicméně Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti žalovaného správního orgánu a svým rozsudkem č. j. 4 Ads 93/2013 – 48 ze dne 31. ledna 2014 rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2013, č. j. 8 A 29/2010 – 68, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 8. 2013, č. j. 8 A 29/2010 – 75, zrušil, a věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud přisvědčil kasační námitce nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, týkající se názoru Městského soudu v Praze, že byla porušena procesní práva žalobkyně tím, že jí po jednání Čestné rady České lékárnické komory dne 11. 10. 2009 nebyla poskytnuta dodatečná 14 denní lhůta k vyjádření se k výsledkům výslechu PharmDr. J. M. a PharmDr. M. M. konaných na tomto jednání. Právo účastníka řízení vyjádřit se ke všem podkladům rozhodnutí je integrální součástí práva na spravedlivý proces, které má prostřednictvím čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ústavněprávní dimenzi. K jeho zásadní povaze se ve své judikatuře vyjádřil i Ústavní soud, když např. v nálezu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427) uvedl, že „je porušením principu právního státu, který je zakotven v čl. 1 Ústavy České republiky, a práva na soudní ochranu a na soudní přezkum, vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, pokud správní orgán nedá účastníku řízení možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a ke způsobu jejich zjištění (…).“ Současně však i z rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že ani toto právo není bezbřehé. V usnesení ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. III. ÚS 1826/10, Ústavní soud mj. uvádí, že „důležité je, zda stěžovatelka měla reálnou možnost se všemi (relevantními) důkazy se seznámit a případně se k nim vyjádřit.“ Je tedy patrné, že z ústavněprávního hlediska je rozhodující poskytnutí reálné možnosti účastníku řízení se seznámit a případně se vyjádřit zejména k těm důkazům, které jsou z hlediska projednávané věci rozhodující. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře vymezuje právo zakotvené v § 36 odst. 3 správního řádu stejným způsobem. Již ve svém rozsudku ze dne 15. 12. 2004, č. j. 7 As 40/2003 – 61, č. 958/2006 Sb. NSS) uvedl, že smyslem práva zakotveného v § 36 odst. 3 správního řádu (a obdobného ustanovení § 33 odst. 2 starého správního řádu [zákon č. 71/1967]), „je poskytnout účastníku správního řízení možnost prezentovat správnímu orgánu své stanovisko k důkazním prostředkům, které správní orgán shromáždil ve správním řízení.“ I Nejvyšší správní soud tedy klade důraz nikoli na formální, ale spíše na materiální posuzování naplnění daného ustanovení, tedy s ohledem na jeho smysl, kterým je poskytnutí možnosti účastníku řízení seznámit se s důkazy shromážděnými ve správním spise a případně se k nim i vyjádřit. Jak z judikatury Ústavního soudu, tak z judikatury Nejvyššího správního soudu tedy plyne, že rozhodující není, zda účastník řízení toto své právo i skutečně využije. Rozhodující otázkou pro toto řízení tedy je, zda přítomnost zmocněnce účastníka disciplinárního řízení, tedy žalobkyně, na jednání disciplinárního orgánu postačuje k naplnění požadavku poskytnutí účastníku řízení reálné možnosti k prezentaci svého stanoviska ke shromážděným důkazním prostředkům. Podle § 33 odst. 1 správního řádu, účastník řízení si může zvolit zmocněnce. Na základě § 34 odst. 1 správního řádu, „Zástupce podle § 32 a 33 v řízení vystupuje jménem zastoupeného. Z úkonů zástupce vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému.“ Dle § 36 odst. 3 správního řádu, „Nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.“ Podle § 4 odst. 2 poskytuje správní orgán účastníkům přiměřené poučení o jejich právech a podle odst. 4 téhož ustanovení jim správní orgán umožní uplatňovat jejich práva. Disciplinární řád České lékárnické komory neobsahuje ani v Městským soudem v Praze aplikovaném § 2 odst. 8 bod H-10 úpravu odchylnou od shora citovaných ustanovení správního řádu. Ze správního spisu vzal Městský soud v Praze za prokázané, že dne 17. 7. 2008 byla uzavřena a podepsána dohoda o náhradě škody podle § 263 odst. 2 zákoníku práce mezi Mgr. L. P., jako zaměstnankyní, s Léčebným a rehabilitačním střediskem Chvaly, IČ: 493 68 117, jako zaměst