1 Afs 1/2011 — Nejvyšší správní soud

8 Ad 23/2010- 38 - text 5 pokračování 8Ad 23/2010 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Marcely Rouskové a JUDr. Hany Pipkové v právní věci žalobce: Ing. J. S., proti žalovanému: Rozhodčí orgán Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. 12825/09/Be ze dne 20. 1. 2010, t a k t o : I. Rozhodnutí Rozhodčího orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky č. j. 12825/09/Be ze dne 20. 1. 2010 a platební výměr č. 2140902771 Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, Krajské pobočky pro Zlínský kraj, Územního pracoviště Uherské Hradiště ze dne 18. 11. 2009 s e z r u š u j í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2.000,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí Rozhodčího orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (dále jen „rozhodčí orgán“) uvedeného v záhlaví tohoto rozsudku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzen platební výměr č. 2140902771 ze dne 18. 11. 2009, vydaný Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky, Krajskou pobočkou pro Zlínský kraj, Územním pracovištěm Uherské Hradiště (dále jen „správní orgán I. stupně“). Tímto platebním výměrem byla žalobci podle § 18 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na zdravotní pojištění, uložena povinnost zaplatit penále za období od 3. 10. 2000 ve výši 4.899.273 Kč z neuhrazeného pojistného, vyměřeného platebním výměrem č. 4144100840 ze dne 1. 7. 1998 (v právní moci dne 29. 7. 1998). Rozhodčí orgán odmítl argumenty žalobce, že právo vymáhat dlužné pojistné, k němuž se předepsané penále vztahuje, bylo již promlčeno, a to s poukazem na řízení o výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, zahájené u Okresního soudu v Uherském Hradišti dne 20. 11. 1998, jež nebylo do dne vydání napadeného rozhodnutí skončeno. Po dobu tohoto řízení promlčecí lhůta podle názoru rozhodčího orgánu neběží, a penále bylo tedy předepsáno v souladu se zákonem. Žalobce považoval napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť správní orgán podle jeho názoru nerespektoval zásadu, že penále sleduje osud pojistného, a předepsal je, ačkoli právo vymáhat pojistné, z něhož penále vychází, již bylo promlčeno, přičemž zdůraznil, že běh promlčení lhůty je třeba posuzovat podle příslušných ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Promlčecí lhůta byla poprvé stavena dne 20. 11. 1998 podáním návrhu na výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí. Jelikož však bylo toto řízení usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti č. j. 1E 1543/98 - 34 ze dne 26. 1. 2010 zastaveno, tedy nebylo rozhodnuto ve věci samé, platí podle § 405 odst. 1 obchodního zákoníku, že promlčení lhůta nepřestala běžet; prodloužení promlčení doby podle § 405 odst. 2 téhož zákona se neuplatní kvůli prioritě objektivní desetileté promlčecí lhůty. Podruhé pak byla promlčecí doba stavena dne 28. 4. 1999 podáním návrhu na zřízení soudcovského zástavního práva. Žalobce proto navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě zopakoval argumenty obsažené v napadeném rozhodnutí a setrval na svém stanovisku, že penále bylo předepsáno v souladu se zákonem, neboť právo vymáhat dlužné pojistné, k němuž se předepsané penále vztahuje, dosud promlčeno nebylo. Nad rámec toho žalovaný uvedl, že vzhledem k chybějící úpravě promlčení v zákoně č. 592/1992 Sb. před 1. 1. 2008 je třeba obsah tohoto pojmu vykládat analogicky podle § 100 až 114 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), jakožto obecného právního předpisu upravujícího institut promlčení, a to i ohledně běhu promlčecí doby. Na podporu svého názoru žalovaný citoval rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2219/2005 ze dne 20. 7. 2006, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ust. § 112 věty druhé občanského zákoníku, podle nějž promlčecí doba neběží od podání návrhu na výkon rozhodnutí (jímž bylo pravomocně přiznáno právo) u soudu nebo u jiného příslušného orgánu po dobu tohoto řízení, se vztahuje i na běh promlčecí lhůty k vymáhání práva na pojistné a penále na všeobecné zdravotní pojištění. Vzhledem uvedenému žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Městský soud v Praze nejprve shledal, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná, byla podána včas a osobou oprávněnou. Následně soud vycházeje ze skutkového a právního stavu, jenž zde byl v době vydání napadeného rozhodnutí, na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)]. Oba účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud rozhodl bez nařízení jednání. Městský soud v Praze (dále jen „soud“) posoudil věc následovně. Žalobce spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí v tom, že penále mu bylo předepsáno i přes skutečnost, že právo vymáhat pojistné, z něhož se má penále platit, bylo již promlčeno. Ze správního spisu a podání účastníků soudního řízení soud zjistil, že penále vyměřené platebním výměrem č. 2140902771 ze dne 18. 11. 2009 se vztahuje k pojistnému na zdravotní pojištění vyměřenému dne 1. 7. 1998 platebním výměrem č. 4144100840, jenž nabyl právní moci dne 29. 7. 1998. Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky podala dne 20. 11. 1998 k Okresnímu soudu v Uherském Hradišti návrh na výkon tohoto rozhodnutí prodejem movitých věcí; soud výkon rozhodnutí usnesením č. j. 1E 1543/98 ze dne 25. 11. 1998 nařídil a následně usnesením č. j. 1E 1543/98 - 35 ze dne 26. 1. 2010 pro bezvýslednost zastavil. Zároveň byl podán dne 28. 4. 1999 k témuž okresnímu soudu návrh na výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva, jemuž uvedený soud vyhověl usnesením, jež nabylo právní moci dne 4. 5. 1999. Podle § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2007 „[p]rávo vymáhat pojistné se promlčuje ve lhůtě pěti let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno“. Podle § 19 téhož zákona “[p]okud jde o splatnost penále, způsob jeho placení, vymáhání, promlčení a vracení přeplatku na penále, postupuje se stejně jako u pojistného“. S účinností od 1. 1. 2008 byl § 16 odst. 2 doplněn o druhou větu: „Promlčecí doba neběží po dobu řízení u soudu.“ Shora uvedené skutkové okolnosti případu nejsou mezi účastníky sporné, stejně jako skutečnost, že promlčecí (resp. prekluzivní, srov. dále) lhůta k právu vymáhat pojistné počala běžet dne 29. 7. 1998, kdy nabyl právní moci platební výměr předepisující toto pojistné. Jinak je tomu však v otázce běhu a stavení uvedené lhůty. Žalovaný zastává stanovisko, že je na lhůtu podle § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2007, kvůli chybějící úpravě běhu a stavení promlčecí lhůty třeba aplikovat příslušná ustanovení občanského zákoníku, podle jehož § 112 promlčecí doba neběží od podání návrhu na výkon rozhodnutí (jímž bylo pravomocně přiznáno právo) u soudu nebo u jiného příslušného orgánu po dobu tohoto řízení, pokračuje-li v tomto řízení věřitel řádně, a že tudíž promlčecí lhůta v období od 20. 11. 1998 až do zastavení řízení o výkon rozhodnutí, k němuž došlo až po vydání platebního výměru předepisujícího penále, neběžela a nemohlo tedy dojít k promlčení práva vymáhat pojistné. Naproti tomu žalobce argumentuje tím, že na běh a stavení promlčecí lhůty je třeba aplikovat ustanovení obchodního zákoníku, podle jehož § 405 odst. 1 promlčecí lhůta nepřestala běžet, pokud nebylo v soudním řízení rozhodnuto ve věci samé, což v předmětném řízení o výkon rozhodnutí nebylo, neboť bylo zastaveno. Povahou lhůt obsažených v § 16 odst. 1 a 2 zákona č. 592/1992 Sb. se správní soudy v minulosti již opakovaně zabývaly a s ohledem na odlišnosti mezi obsahy pojmů právo a nárok v soukromém a veřejném právu dospěly k závěru, že se nejedná o lhůty promlčecí – jak napovídá litera těchto ustanovení –, nýbrž prekluzivní. Krajský soud v Ústí nad Labem již v rozsudku č. j. 15 Ca 201/2006 - 22 ze dne 12. 3. 2007, publikovaném pod č. 1240/2007 Sb. NSS, judikoval: „O promlčení (v soukromoprávním smyslu) se v předpisech veřejného práva jedná pouze tehdy, pokud takový předpis v rámci ustanovení pojednávajících o promlčení stanoví, že správní orgán přihlíží k promlčení jen k námitce účastníka řízení. Pokud takovéto ustanovení veřejnoprávní předpis neobsahuje, je tím de facto míněna prekluze, ke které správní orgán přihlíží z úřední povinnosti. Pětiletá lhůta k předepsání a vymáhání pojistného na zdravotní pojištění stanovená v § 16 odst. 1 a 2 zákona ČNR č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, je lhůtou prekluzivní, a nikoliv promlčecí.“ Tento závěr potvrdil Nejvyšší správní soud např. ve svých rozsudcích č. j. 3 Ads 29/2007 - 78 ze dne 12. 9. 2007, č. j. 3 Ads 24