5 As 201/2014 — Nejvyšší správní soud

9 A 242/2010- 57 - text [OBRÁZEK]Číslo jednací: 9A 242/2010 - 57 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a Mgr. Gabriely Bašné v právní věci žalobce: GEMEC – UNION a.s., se sídlem Jívka 187, IČ: 25916581, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 65, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1.11.2010, č.j. 1526/580/10, 93300/ENV, sp. zn. 000376/A-10 t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: Česká inspekce životního prostředí uložila žalobci rozhodnutím ze dne 21.6.2010 č.j. ČIŽP/49/IPP/SR01/0915334.004/10/VPL (dále jen „rozhodnutí správního orgánu I. stupně”) dle § 37 odst. 4 písm. b) zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZIP“) pokutu ve výši 1.000.0 ,- Kč za spáchání správního deliktu podle § 37 odst. 2 ZIP, neboť provozoval zařízení “Výrobní zařízení Bohumín” v k.ú. Nový Bohumín, parc. č. 2500/4, v areálu skládky ŽDB GROUP a.s., Bohumín, Bezručova 300 (dále jen “zařízení Bohumín”) v období od 30.10.2007 do 18.11.2009 bez platného integrovaného povolení, čímž porušil § 16 odst. 2 ZIP. Současně byla žalobci rozhodnutím správního orgánu I. stupně uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000,- Kč. Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný zamítl odvolání podané žalobcem proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně o uložení pokuty a toto rozhodnutí potvrdil. pokračování 2 9A 242/2010 Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě nejprve popsal, jaké odvolací námitky uplatnil proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. V odvolání argumentoval takto: 1. Výrobní zařízení Bohumín, které bylo předmětem kontroly ze strany České inspekce životního prostředí (dále „ČIŽP“ nebo jen „inspekce“), není zařízením spadajícím do kategorie 5.1. přílohy č. 1 ZIP, tj. zařízením na odstraňování nebo využívání nebezpečného odpadu o kapacitě větší než 10 t denně. Jeho provoz nevyžaduje integrované povolení, a tudíž se žalobce nedopustil správního deliktu dle § 37 odst. 2 ZIP. Navíc se jedná o výrobní zařízení semimobilní a nikoli stacionární, jak je uvedeno v § 2 písm. a) ZIP, a lze ho tedy v případě potřeby kdykoliv přemístit. 2) Z textu „Podnětu k prošetření provozů možných zařízení o integrované prevenci” zaslaného inspekci Krajským úřadem Moravskoslezského kraje, Odborem životního prostředí a zemědělství čj.: MSK 144337/2009, sp. zn.: ŽPZ/35253/2009/Klv ze dne 24. 8. 2009 jednoznačně vyplývá, že zmíněný krajský úřad jako správní orgán příslušný podle § 28 e) a § 33 c) ZIP k rozhodování o správních deliktech podle § 37 téhož zákona již od poloviny května 2007 věděl, že výrobní zařízení Bohumín je provozováno jako zařízení podle § 14 odst. 2 zákona o odpadech, a že z tohoto důvodu žalobce žádost o integrované povolení podávat nebude. Podle § 38 odst. 4 ZIP odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl. To znamená, že i kdyby předmětné výrobní zařízení podléhalo integrovanému povolení, subjektivní lhůta k uplatnění odpovědnosti za správní delikt již marně uplynula. 3) Rozhodnutí správního orgánu I. stupně o uložení pokuty dle žalobce vykazuje právní vady i co se týče odůvodnění výše uložené pokuty, které není v souladu s § 38 odst. 2 ZIP. Následně žalobce konstatoval, jakým způsobem se žalovaný vypořádal s výše uvedenými odvolacími námitkami. Pokud jde o odvolací námitku ad)1, žalovaný v napadeném rozhodnutí potvrdil závěr správního orgánu I. stupně, že zařízení „Bohumín“ je zařízením, které vyžaduje splnění povolovacího procesu dle § 14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“), resp. díky provozní kapacitě spadá toto zařízení pod dikci ZIP. Na tento druh zařízení nelze aplikovat ustanovení §14 odst. 2 zákona o odpadech, protože není splněna základní podmínka, a sice že dané zařízení nelze označit jako zařízení, které by nebylo určeno k nakládání s odpady - primárním vstupním zdrojem do zařízení jsou odpady kategorie N a O, které jsou dále využívány ve smyslu zákona o odpadech, takové zařízení pak podle dikce zákona podléhá souhlasu podle §14 odst. 1 (zákona o odpadech). V tomto smyslu je zcela irelevantní, zda je výstupem využití odpadu ze zařízení odpad či výrobek. Tvrzení žalobce, že materiálové využívání odpadů není nakládáním s odpady, označil žalovaný jako naprosto rozporné s dikcí zákona o odpadech s tím, že je účelově vyloženo účastníkem řízení ve snaze vyhnout se povinnosti získat integrované povolení. „Materiálové využití“ je dle žalovaného samozřejmě podmnožinou, resp. součástí pojmu a činnosti využívání odpadů (jež je mj. součástí pojmu nakládání s odpady), které je jasně vymezeno jako činnosti vymezené přílohou č. 3 k zákonu o odpadech. pokračování 3 9A 242/2010 Žalovaný souhlasil s odůvodněním rozhodnutí správního orgánu I. stupně, že na základě zjištěných skutečností žalobce v místě provedení kontroly provozuje zařízení spadající pod přílohu č. 1 ZIP, tj. zařízení kategorie 5.1. - zařízení na odstraňování nebo využívání nebezpečného odpadu o kapacitě větší než 10 t denně, což vyplynulo z hlášení o produkci a nakládáni s odpady za roky 2007-2009, kdy došlo k nakládání s nebezpečnými odpady (dále „N odpady“) o kapacitě větší než 10 t denně, a dále, že dané zařízení bylo v kontrolovaném období, tj. od 31.10. 2007 do dne provedení kontroly (18.11.2009) v provozu, jak vyplynulo z předložených podkladů (průběžná evidence odpadů, provozní deník, evidenční listy pro přepravu nebezpečných odpadů po území ČR), čímž byla porušena základní povinnost provozovatele zařízení dle § 16 odst. 2 ZIP, kde je uvedeno, že provozovatel zařízení nesmí bez platného integrovaného povolení zařízení provozovat. Navíc žalovaný uvedl, že jsou-li primárním vstupním zdrojem do zařízení materiály, byť vyjmenované v textu bez použití katalogových čísel, které jsou však v Katalogu odpadů (vyhláška č. 381/2001 Sb., kterou se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů (Katalog odpadů), ve znění pozdějších předpisů) zařazeny nejen mezi odpady kategorie „O“, ale také kategorie „N“, vyplývá z toho, že ve smyslu § 14 odst. 2 zákona o odpadech zde není naplněn předpoklad, že odpady splňují požadavky na vstupní suroviny, které by v rámci provozu zařízení nahrazovaly. Jelikož nejsou v zařízení Bohumín při výrobě výrobků nahrazovány těmito odpady, kdy mezi odpady na vstupu převažují odpady kategorie „N“, žádné primární suroviny, je celý proces využívání odpadů zaměřen na nakládání s odpady za účelem získání ostatních anorganických materiálů (certifikovaných stavebních výrobků). V tomto smyslu se tedy nemůže jednat o provoz zařízení, které není určeno k nakládání s odpady podle §14 odst. 2 zákona o odpadech, nýbrž odpady jsou využívány v zařízení, které naplňuje kritéria provozování podle ust. § 14 odst. 1 zákona o odpadech. Okolnost, že zařízení využívá také další materiály (např. popílky coby certifikovaný materiál), nemá na danou věc vliv. Ze skutečností známých správním orgánům z úřední činnosti ani ze spisových podkladů poskytnutých odvolatelem nebylo možno zjistit, které suroviny měly být v zařízení používány jako primární, resp. pro jejichž zpracovávání mělo být zařízení konstruováno, aby mohly být takové (hypotetické) suroviny nahrazovány odpady vyznačujícími se stejnými vlastnostmi. Jsou-li výsledné výrobky na zařízení vyráběny tak, že jako základní materiál pro jejich výrobu jsou používány odpady a k tomu je přidáván jako další materiál popílek (certifikovaný jako výrobek), tedy neexistuje-li žádný jiný (původní) materiál, který by těmito odpady byl nahrazen, nemůže jít o provoz zařízení dle ust § 14 odst. 2 zákona o odpadech, který předpokládá, že původní vstupní suroviny, které nejsou odpady, jsou odpady nahrazeny, protože splňují požadavky stanovené pro vstupní suroviny. Takové zařízení je provozováno k jiným účelům, odpady zde pouze nahrazují suroviny, které původně a prvotně slouží k výrobě výrobku. Odvolatelem prováděnou činnost v zařízení Bohumín je nutno označit za provozování zařízení k využívání odpadů, které podléhá souhlasu krajského úřadu dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech, neboť odpady, které do zařízení vstupují, jsou odpady, které nelze srovnat s žádnými nahrazovanými vstupními surovinami (neboť takové původní su