5Afs 60/2011 — Nejvyšší správní soud

9 Af 48/2010- 83 - text 18 pokračování 9Af 48/2010 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: Nike International Ltd., se sídlem One Bowerman Drive, Beaverton, Oregon 97005-6453, USA, zast. JUDr. Michalem Růžičkou, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 37, proti žalovanému: Generální ředitelství cel se sídlem Praha 4, Budějovická 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného vyhotoveného dne 6.8.2010, č.j. 20395-2/2010-900000-302, takto: I. Žaloba se zamítá II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen správní řád) k jeho odvolání změněno rozhodnutí Celního ředitelství Hradec Králové (dále jen celní ředitelství) ve věci stanovení povinnosti žalobce uhradit náklady spojené s udržováním zboží pod celním dohledem ( dále též rozhodnutí o nákladech ) podle § 4 odst. 3písm. a) a § 13 zákona č. 191/1999 Sb., o opatřeních , týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví a o změně dalších zákonů (dále jen zákon o opatření) a § 95 písm. b) zák. č. 13/1993 Sb., celní zákon ( dále jen celní zákon ) v celkové výši 148 975,- Kč, ze dne 6.5.2010, č.j. 4646/2010-060100-40 ( dále též prvostupňové správní rozhodnutí ) tak, že se ve výrokové části rozhodnutí za slova „ (dále jen celní zákon)“ doplňuje následující text: „a za použití nařízení Rady (ES) č. 1383/2003, o přijímaní opatření celních orgánů proti zboží podezřelému z porušení určitých práv duševního vlastnictví a o opatřeních, která mají být přijata proti zboží, o kterém bylo zjištěno, že tato práva porušilo, ve znění pozdějších změn“. Ostatní části výroku prvostupňového rozhodnutí zůstaly beze změny. Žalobce v podané žalobě popsal průběh správního řízení a namítal : (1) Před uplatněním opatření celními orgány měl být jako majitel práva informován o statutu zboží. Pokud kdykoliv v průběhu správního řízení celní orgán dospěl k závěru, že jeho původní informace, poskytnutá majiteli práva, je neúplná nebo nesprávná, měl jej o tom neprodleně informovat a pokud tak neučinil, zavinil, že byl žalobce jako majitel práva z tohoto důvodu neúspěšný v postupu podle nařízení Rady (ES)) č. 1383/2003 ze dne 22.7.2003 o přijímání opatření celních orgánů proti zboží podezřelému z porušení určitých práv duševního vlastnictví a o opatření, která mají být přijata proti zboží, o kterém bylo zjištěno, že tato práva porušilo ( dále jen nařízení Rady), neboť ten vycházel z nesprávných informací poskytnutých mu celní správou. K tomu žalobce poukázal na článek 4, resp. čl. 9, nařízení Rady a namítal, že v rámci řízení podle tohoto nařízení vycházel pouze a výlučně z dokumentu „sdělení o zadržení zboží podezřelého z porušování práv k duševnímu vlastnictví“ ( dále též „sdělení „ ), jinou informaci od žalovaného neobdržel. Rozhodnutí o zajištění zboží žalobci nikdy nebylo doručeno, ale z výše uvedeného sdělení má zato, že buď bylo rozhodnutí o zadržení zboží učiněno nesprávně podle článku 4 nařízení Rady, nebo byl žalobce jako majitel práva mylně informován, že se tak stalo a přitom rozhodnutí bylo jiné, v obou případech celní správa zásadním způsobem pochybila. Žalobce tvrdil, že navzdory poučení celního úřadu nepodal žádost o přijetí celních opatřeních podle článku 5 nařízení Rady, přesto celní správa zboží nadále zadržovala. Závěr žalovaného o tom, že nedostatky v rozhodnutí o zadržení zboží ( dále též rozhodnutí o zajištění zboží ) neměly vliv na jeho platnosti, je nesmyslný, neboť se procesními nedostatky tohoto rozhodnutí vůbec nezabýval. Podle žalobce nikdy nebyly splněny podmínky řízení podle nařízení Rady neboť se podle čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení na toto zboží nevztahuje. Rozhodnutí o povinnosti uhradit náklady celní správy je proto zmatečné. Dále žalobce poukázal na rozhodnutí Evropského soudního dvora (dále jen ESD) č. C-405/03 s tím, že Celní úřad Benešov ( dále jen celní úřad ) zboží zadržel předčasně v situaci, kdy ještě ani nebylo zbožím Společenství. Navíc celní úřad žalobce sdělením nesprávně informoval, že zboží již je zbožím Společenství a tudíž, že již svá práva může uplatňovat. Obdobná otázka byla řešena ESD ve věci ECJ C-495/09. Podle sdělení celního úřadu bylo předmětné zboží zajištěno podle článku 4 odst. 1 nařízení Rady a článku 9 ( poznámka : správně má být uveden § 9 ) zákona o opatřeních. V této části žaloby již žalobce připustil, že měl v době zajištění zboží platně vydaná celní opatření, ale namítal, že bylo proto teoreticky možné použít čl. 9 nařízení Rady nikoli čl. 4. Proto je rozhodnutí o zajištění zboží od samého počátku neplatné. Celní ředitelství mělo věc postoupit celnímu úřadu k novému řízení podle § 94 správního řádu. Žalobce celní správu písemně i telefonicky informoval, že zboží sice porušuje jeho práva k ochranným známkám ( dále jen OZ ), nicméně, že se jedná o originální zboží, které není možné podle nařízení Rady zajistit. Celní správa přesto zboží nepropustila a to i navzdory námitkám dovozce a příjemce zboží společnosti KMJS DUO Servis s.r.o., která celnímu úřadu opakovaně sdělovala, že zboží jsou originály. Již z odborného vyjádření žalobce mělo být celnímu úřadu zřejmé, že zboží sice porušuje práva k OZ žalobce, ale jedná se o zboží podléhající výjimce z aplikovatelnosti nařízení Rady. Pokud celní úřad navzdory výše uvedeným skutečnostem neměl o právním postavení zboží jasno, bylo na něm, aby si opatřil další potřebné dokumenty či vysvětlení a vyzval dovozce, deklaranta, příjemce a případně i žalobce, aby dodali další doplňující dokumenty nebo svá vysvětlení doplnili či upřesnili. Na základě shora uvedeného měl žalobce dále za to, že v jeho věci je rozhodování o nákladech postupem podle nařízení Rady a zákona o opatřeních zcela vyloučeno, neboť se tyto právní předpisy na jeho případ vůbec nevztahují. Celní správa pochybila jednak, když podle těchto předpisů postupovala a druhak, že přes upozornění na své pochybení omyl nenapravila. Podle žalobce není možné náklady vzniklé nesprávným úředním postupem a nesprávnou aplikací nařízení Rady účtovat žalobci jako majiteli práva, který v důsledku chybné informace celních orgánů, že zajištění zboží proběhlo předčasně v režimu vnějšího tranzitu, resp. dočasného uskladnění, neměl možnost adekvátně reagovat. K tomu zdůraznil, že majitel práva je striktně vázán informacemi, které mu poskytne celní úřad a sám nemá možnost tyto informace jakkoliv ověřit, neboť není účastníkem předmětného celního řízení. Za situace, kdy byl žalobce jako majitel práva nejprve informován, že zadržené zboží podléhá režimu nařízení Rady a poté, co učinil adekvátní právní kroky, celní správa po několika měsících přehodnotila svůj původní záměr a konstatovala, aniž by ovšem majitele práva o této radikální změně názorů informovala, že se ve skutečnosti jedná o zboží nalézající se v režimu vnějšího tranzitu, resp. dočasného uskladnění, a tedy nepodléhá nařízení Rady, nezbylo žalobci než na tento obrat, který jej dostal vinou nesprávného úředního postupu celního úřadu do hmotně právně i procesně neudržitelné situace v řízení před civilním soudem, adekvátně reagovat. Touto změnou postoje celní správy došlo k formální změně právní situace zásilky a žalobce se dostal kvůli zmatečnému postupu celní správy v civilním řízení do situace, kdy nemohl být kvůli pochybení celních orgánů v soudním řízení úspěšný. Pouze díky vlastní iniciativě, tj. uzavření soudního smíru s příjemcem, pak žalobce odvrátil vznik odpovědnosti za případnou škodu vzniklou deklarantovi či příjemci zboží. Žalované rozhodnutí je proto nesprávné, nezákonné a nemravné, neboť náklady, které vznikly v důsledku pochybení celní správy, by musel uhradit žalobce jako majitel práva, který vznik těchto nákladů nijak nezavinil. (2) Podle žalobce jsou celní orgány oprávněny a zároveň povinny požadovat úhradu nákladů po kontrolované osobě, přičemž žádné ustanovení, nařízení ani zákon nedává celní správě možnost požadovat tyto náklady bez dalšího po třetí osobě, která nebyla vlastníkem, držitelem ani kontrolovanou osobou a nebyla tedy vůbec účastníkem řízení o zajištění zboží. Článek 6 nařízení Rady umožňuje celní správě požadovat po vlastníkovi práv úhradu nákladů, které celní správě vznikly v souvislosti s činností dle tohoto nařízení pouze v mezích stanovených zákonem o opatření a rozhodně ne v situaci, kdy je nařízení Rady nepoužitelné. Článek 6 nařízení Rady plní subsidiární funkci pro případ, že by celní správě nějaké náklady vznikly a tato je nebyla prokazatelně schopna uhradit standardním způsobem, tj. na účet kontrolované osoby. Je v rozporu s dobrými mravy, aby celní správa požadovala úhradu svých nákladů po žalobci, který byl jejím jednáním poškozen na místo, a