4 As 19/2009 — Nejvyšší správní soud

11 Af 57/2012- 31 - text 7 pokračování 11Af 57/2012 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců JUDr.Jitky Hroudové a Mgr.Marka Bedřicha v právní věci žalobkyně: Mgr. J. D., , trvale bytem P 9, P XX, v řízení zastoupeném JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem: Praha 4, Bohuslava Martinů 1051/2, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Brno, Masarykova 31 (dříve Finanční ředitelství pro hl.m. Prahu), v řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl.m. Prahu ze dne 29.10.2012, č.j. 15676/12-1500-708583 t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl.m. Prahu ze dne 29.10.2012,č.j. 5676/12-1500-708583, kterým zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 4.7.2012, č.j. 418982/12/009/009911107996, a toto rozhodnutí potvrdil. Prvostupňový správní orgán uložil žalobkyni pokutu ve výši 47.051,- Kč za opožděné podání daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2011. V průběhu řízení vedeného o žalobě před zdejším soudem došlo s účinností zákona č. 456/2011 Sb. o finanční správě České republiky ke dni 1. 1. 2013 k přenesení působnosti Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu na Odvolací finanční ředitelství. Podle ustanovení § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále také „soudní řád správní“), je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla. S ohledem na to se v řízení o předmětné žalobě stalo procesním nástupcem původního žalovaného nově Odvolací finanční ředitelství. Žalobkyně v podané žalobě namítá, že dne 30.3.2012 u Finančního úřadu pro Prahu 10 založila plnou moc udělenou daňovému poradci. Připouští, že plnou moc založila u věcně, avšak nikoli místně příslušného správce daně, ale nesouhlasí s názorem žalovaného, že nebyla zachována lhůta ke dni doručení plné moci tomuto věcně a nikoli příslušnému správci daně. Vycházela z toho, že podání, k němuž není příslušný, měl povinnost tento správce daně postoupit neprodleně. Podle § 136 odst. 2 daňového řádu je jednoznačně uvedeno, že je-li příslušná plná moc udělená daňovému poradci uplatněna u správce daně před uplynutím tříměsíční lhůty uvedené v § 136 odst. 1 daňového řádu, je nutno podat daňové přiznání nikoli ve lhůtě 3 měsíců po uplynutí zdaňovacího období, ale ve lhůtě 6 měsíců po uplynutí zdaňovacího období. Žalobkyně tedy učinila podání v souladu s daňovým řádem řádně a včas u věcně příslušného správce daně, ten nesplnil svou zákonnou povinnost neprodleně postoupit podání místně příslušnému správci daně a uvědomit žalobkyni o postoupení podání místně příslušnému správci daně, v důsledku čehož žalobkyni byla v rozporu se zákonem vyměřená sankce, neboť podání nebylo v žádném případě opožděné. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že podala přiznání k dani z příjmů dne 13.6.2012 prostřednictvím řádně označeného daňového poradce, není pochyb o tom, že daňové přiznání podala řádně a včas. Není tak na místě žádná sankce. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě konstatoval, že předmětem sporu je řešení právní otázky, zda v daném případě, kdy žalobkyně podala plnou moc udělenou daňovému poradci ke zpracování a podání daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období r. 2011 u místně nepříslušného správce daně dne 30.3.2012 a tato plná moc byla postoupena místně příslušnému správci daně tak, že ji měl k dispozici dne 3.4.2012, byla plná moc uplatněna u správce daně před uplynutím tří měsíční lhůty a byla tak naplněna podmínka upravená v ustanovení § 136 odst. 2 daňového řádu a lhůta pro podání daňového přiznání tak měla končit až uplynutím 6 měsíců po uplynutí zdaňovacího období roku 2011. Žalovaný odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a zdůraznil, že dle § 27 odst. 1 daňového řádu je plná moc vůči správci daně účinná od okamžiku jejího uplatnění u tohoto správce daně. Ustanovení § 35 odst. 2 daňového řádu na případ uplatnění plné moci u správce dle žalovaného nedopadá. Správcem daně ve znění ustanovení § 27 odst. 2 je nutné rozumět nikoli pouze věcně, ale též místně příslušného správce daně. Další spornou otázkou je, zda plná moc byla postoupena neprodleně, když plnou moc podanou žalobkyní v pátek 30.3.2012 postoupil místně příslušnému Finančnímu úřadu pro Prahu 9 tak, že ji měl k dispozici v úterý dne 3.4.2012. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.11.2009, sp. zn. 4 As 19/2009, který se zabýval výkladem pojmu „neprodleně“ užitým v ustanovení § 67 zákona č. 326/1992 Sb. Poukázal na to, že je zřejmé, že výklad pojmu „neprodleně“ nelze založit jen na česky jazykovém významu tohoto slova, ale je třeba vnímat provedení jakého úkonu je s tímto pojmem spojeno. Dále poukázal na to, že např. § 128 odst. 1 insolvenčního zákona uvádí, že za určitých okolností správní orgán učiní úkon neprodleně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Z uvedeného vyplývá, že neprodleně může být spojeno i např. se lhůtou počítanou na dny. V daném případě je nutné zohlednit, že pracovník správce daně se musel seznámit s obsahem podání, zjistit, o jaký typ podání jde a podle určitých údajů prověřit, který správce daně je věcně i místně příslušný ve věci daného podání. Musel přitom aplikovat pravidla o určení místní příslušnosti. Je nutné brát v potaz, že v určitých obdobích jako zejména v období před koncem lhůt pro podání daňových přiznání, přijímají správci daně velké množství podání (řádově se může jednat o stovky i tisíce podání během několika málo dnů). Podle žalovaného tak pojem neprodleně užitý v § 75 daňového řádu nemůže představovat časový úsek několika minut či hodin, ale musí jít o časový úsek několika dní. Je tak zřejmé, že správce daně s postoupením plné moci nějak neprodléval a jednoznačně vyhověl požadavku neprodleného postoupení ve smyslu úpravy obsažené v § 75 daňového řádu. Soud projednal věc bez nařízení jednání, neboť účastníci řízení k výzvě soudu nevyjádřili výslovný nesouhlas s tímto postupem. Má se tedy za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí (ust. § 51 odst. 1 soudního řádu správního). Ze správního spisu předloženého žalovaným správním orgánem vyplývá, že dne 30.3.2012 byla podána na Finančním úřadu pro Prahu 10 plná moc datovaná dnem 17.3.2012, kterou žalobkyně zmocňuje daňového poradce Ing. Miroslava Veláta k zastupování v záležitosti zpracování a podání daňového přiznání k dani z příjmu za zdaňovací období roku 2011. Tato plná moc byla Finančním úřadem pro Prahu 10 postoupena správci daně místně příslušnému Finančnímu úřadu pro Prahu 9 dne 3.4.2012. Dne 13.6.2012 bylo správci daně doručeno přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období r. 2011. Rozhodnutím ze dne 4.7.2012 uložil správce daně žalobkyni pokutu za opožděné podání daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období r. 2011 ve výši 47.051,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, ve kterém namítla, že daňové přiznání podala řádně a včas. O podaném odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, kterým odvolání zamítl a usnesení správního orgánu I. stupně potvrdil se závěrem, že byla-li plná moc k zastupování daňovým poradcem udělena pouze u věcně, nikoli u místně příslušného správce daně, nebyla zachována lhůta ke dni doručení plné moci tomuto věcně a nikoli místně příslušnému správci daně. Odvolatel tedy odvolání podal po zákonem stanové lhůtě, a proto mu vznikla povinnost uhradit pokutu podle § 250 odst.1 daňového řádu a správce daně byl povinen uložit odvolateli v souladu se ustanovením § 250 odst. 5 daňového řádu platebním výměrem pokutu za opožděné tvrzení daně. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními orgány obou stupňů z hlediska žalobních námitek uplatněných v podané žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 soudního řádu správního) a věc posoudil takto: Při posouzení důvodnosti podané žaloby vyházel soud z následující právní úpravy: Podle § 136 odst.1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, daňové přiznání u daní vyměřovaných za zdaňovací období, které činí nejméně 12 měsíců, se podává nejpozději do 3 měsíců po uplynutí zdaňovacího období. Podle odst. 2 téhož ustanovení jde-li o daňový subjekt, který má zákonem uloženou povinnost mít účetní závěrku ověřenou auditorem, nebo jehož daňové přiznání zpracovává a podává poradce, podává se daňové přiznání podle odstavce 1 nejpozději do 6 měsíců po uplynutí zdaňovacího období. To platí jen, je-li příslušná plná moc udělená tomuto poradci uplatněna u správce daně před uplynutím tříměsíční lhůty podle odstavce 1. Pokud v šestiměsíční lhůtě podle věty prv