1 Afs 3/2014 — Nejvyšší správní soud

8 Af 35/2013- 72 - text 8 pokračování 8Af 35/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Marcely Rouskové a JUDr. Hany Pipkové v právní věci žalobce: GO POINT, a.s., se sídlem v Liberci, Hrádecká 156, IČO: 254 15 921, zastoupen JUDr. Miroslavem Dongresem, advokátem, se sídlem v Jablonci nad Nisou, ul. 28. října 31, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 31, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 25.7.2008, č. j.: 11295/08-1500-106794, t a k t o : I. Rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 25.7.2008, č. j.: 11295/08-1500-106794 s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15.712,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Miroslava Dongrese, advokáta. O d ů v o d n ě n í Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu (dále jen „odvolací orgán“) zamítlo žalobcovo odvolání proti výzvě k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem, vydané podle § 57a odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, Finančním úřadem pro Prahu 9 (dále jen „správce daně“) dne 21. 12. 2006 pod č. j. 2966546/06/009960/8466. Odvolací orgán v napadeném rozhodnutí mimo jiné uvedl, že dne 17. 2. 2004 byla Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu zaregistrována kupní smlouva mezi společností PG Praha s.r.o. (prodávajícím) a společností GO Point s.r.o. (kupujícím) s právními účinky vkladu ke dni 6. 2. 2003. Poplatníkem daně je prodávající, kupující je ručitelem. Podle § 21 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitosti (zákon o trojdani), byl prodávající povinen podat daňové přiznání z převodu nemovitostí do 30 dnů ode dne doručení zaregistrované kupní smlouvy příslušným katastrálním úřadem. V daném případě běžela lhůta pro možnost vyměření daňových povinností od konce roku 2003 a uplynula po roce 2006 v souladu s § 47 odst. 1 zákona o správě daní. Jelikož správce daně učinil úkon podle § 47 odst. 2 téhož zákona - výzvu k podání daňového přiznání k dani z převodu nemovitostí, která byla doručena náhradním způsobem dne 26. 4. 2006, uplynula lhůta pro doměření daňových povinností až po 31. 12. 2009. Daňové přiznání podáno nebylo, daň byla vyměřena podle § 44 odst. 1 téhož zákona za použití pomůcek obstaraných správcem daně. Daňový nedoplatek jsou podle § 57a odst. 1 zákona o správě daní povinni zaplatit také ručitelé, pokud jim zákon povinnost ručení ukládá a pokud jsou k plnění této platební povinnosti správcem daně vyzváni a současně je stanovena lhůta k úhradě nedoplatku. Žalobce namítl všechny odvolací důvody, jež pro něj jako daňového ručitele zákon připouští, odvolací orgán je však neshledal důvodnými. Žalobce v podané žalobě namítl, že správce daně vydal ručitelskou výzvu v rozporu s § 57a odst. 1 zákona o správě daní, a proto žalobci povinnost zaplatit daňový nedoplatek nevznikla. Správce daně bezdůvodně vyčkával do konce lhůty pro vyměření daně a v žádném případě daň prokazatelně nevymáhal. Prodlevou ve vyměření daně pak správce daně nepostupoval v souladu se zásadami daňového řízení a porušil tak základní povinnost uloženou mu v § 2 odst. 6 zákona o správě daní. Průtahy při vyměření daně, a svou nedůsledností při jejím vymáhání způsobil správce daně, že nemohla být daň účinně vymožena na daňovém dlužníku, a teprve v době, kdy se daňový dlužník zbavil majetku, přistoupil na vymáhání po ručiteli. Správní orgán pak neodůvodněnými průtahy a po dvou letech naprosté nečinnosti, kdy ještě mohl s ohledem na jiný majetek dlužníka nedoplatek vymáhat, přenesl bez pokusu o vymožení povinnost platit daň na ručitele. Žalobce dále uvedl, že výzva k podání daňového přiznání doručená náhradním způsobem nemůže plnit funkci úkonu směřujícího k vybrání daně, jak má na mysli zákon o správě daní. Za takového stavu pak nelze než setrvat na názoru, že správce daně nepodal výzvu dlužníku ani ručiteli v souladu se zákonem a tedy ani s účinky, které zákon s takovou výzvou spojuje. Vzhledem k uvedenému žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Odvolací orgán ve vyjádření k žalobě nejprve shrnul průběh správního řízení, načež se vyjádřil k jednotlivým žalobním námitkám. Pokud jde o doručování platebního výměru daňovému dlužníkovi, správce daně se nespokojil s jeho zasláním do sídla společnosti, nýbrž pokusil se jej doručit rovněž jednateli společnosti, jenž si jej však nepřevzal; proto správce daně přistoupil k doručení veřejnou vyhláškou. Pravdivé není ani žalobcovo tvrzení, že správce daně s vymáháním daně bezdůvodně vyčkával a zmařil tím její uhrazení. Daňový dlužník se správcem daně od počátku řízení nespolupracoval, nepřebíral písemnosti a odstěhoval se ze svého sídla. Vymáhání vůči původnímu dlužníkovi bylo bezvýsledné i z toho důvodu, že vymáhacím oddělením správce daně nebyl zjištěn žádný majetek, z něhož by mohl být nedoplatek uhrazen. Ve zbytku odvolací orgán zopakoval argumentaci obsaženou již v napadeném rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 8Ca 355/2008 - 34 ze dne 30. 4. 2012 žalobu zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že daňovému dlužníku vznikla povinnost podat daňové přiznání v roce 2004; pokud by ve lhůtě pro vyměření daně nebyl učiněn úkon ve smyslu § 22 odst. 2 zákona o správě daní, uplynula by tato lhůta 31. 12. 2007. V posuzované věci tímto úkonem byla výzva k podání daňového přiznání ze dne 22. 2. 2006. Předmětnou výzvu správce daně doručoval daňovému dlužníku, tak jeho jednateli, avšak ani jedna z těchto osob si ji nevyzvedla. Zdejší soud se proto ztotožnil s procesním postupem správce daně, který po neúspěšném doručení výzvy daňovému subjektu přistoupil k jejímu doručení veřejnou vyhláškou. U daňového subjektu bylo navíc dne 19. 2. 2008 zahájeno insolvenční řízení, a proto soud souhlasil se žalovaným, že podmínky stanovené v § 57a odst. 1 zákona o správě daní byly splněny. Ke kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 5 Afs 48/2012 - 28 ze dne 29. 4. 2013 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nepřezkoumatelnost spatřil Nejvyšší správní soud v tom, že městský soud zcela pominul podstatu jedné z žalobních námitek, spočívající v tom, že nevymožení daňového nedoplatku po původním dlužníku způsobil svou liknavostí a nedůsledností správce daně, a že následným vymáháním daně po ručiteli proto neodůvodněně zasáhl do jeho práva na ochranu majetku. Nejvyšší správní soud se zabýval rovněž další žalobní námitkou, a sice zda bylo doručování daňovému dlužníku prostřednictvím veřejné vyhlášky v souladu se zákonem; v této otázce dospěl k závěru, že platební výměr ukládající původnímu dlužníku daňovou povinnost byl doručen řádně. Nejvyšší správní soud proto městskému soudu uložil podrobně se v dalším řízení zabývat argumentací žalobce, že jeho ručitelský závazek kvůli pochybením správce daně při vymáhání daňového nedoplatku vůbec nevznikl, a dospěje-li ke stejnému závěru jako prve, uvést, proč považuje tvrzení žalobce za liché, mylné či vyvrácené. Právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí je podle § 110 odst. 4 s. ř. s. městský soud v dalším řízení vázán. K osobě žalovaného je třeba uvést, že v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí přezkoumávala rozhodnutí finančních úřadů vydaná ve správním řízení Finanční ředitelství [§ 9 písm. c) zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech]. Podle § 7 písm. a) zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, jímž byl zákon č. 531/1990 Sb. ke dni 1. 1. 2013 zrušen, vykonává působnost správního orgánu nejblíže nadřízeného finančním úřadům, a tedy i rozhoduje o podaných odvoláních, Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně. Působnost k rozhodování o odvolání v posuzované věci tak v průběhu řízení o žalobě přešla z Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu na Odvolací finanční ředitelství, na které tak přešlo rovněž postavení žalovaného. Městský soud v Praze se v intencích zrušovacího rozsudku Nejvyššího správního soudu opětovně zabýval žalobní námitkou, že podmínky § 57a odst. 1 zákona o správě daní pro vyzvání daňového ručitele k zaplacení daňového nedoplatku nebyly splněny z toho důvodu, že správce daně tento nedoplatek po daňovém dlužníku nevymáhal dostatečně účinně, ani nebylo zřejmé, že by vymáhání bylo prokazatelně bezvýsledné. Podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o trojdani poplatníkem daně z převodu nemovitostí je převodce (prodávající); nabyvatel je v tomto případě ručitelem. Podle § 21 odst. 1 písm. b) téhož zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2003, poplatní