1 Afs 15/2009 — Nejvyšší správní soud

8 Af 62/2011- 48 - text 7 pokračování 8Af 62/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce: J. K., proti žalovanému: Generální ředitelství cel, Praha 4, Budějovická 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 7. 2011, č. j 6642-7/2011-900000-302, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 7. 2011, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 22. 3. 2010, č. j. 2741/201-010100-21, jímž byla zamítnuta žalobcova žádost o obnovu řízení, skončeného pravomocným platebním výměrem Celního úřadu – dálnice ze dne 9. 10. 1995, č. j. 29-1299/CD/95. Proti tomuto rozhodnutí směřovala žaloba, v níž žalobce poukázal na to, že odvolací řízení trvalo více než 15 měsíců. Trval na tom, že podané návrhy na obnovu řízení zcela jednoznačně naplňovaly dikci ustanovení § 54 zákona č. 337/1992 Sb. Jednou z nových skutečností, která vyšla najevo po nabytí právní moci rozhodnutí, je odborné stanovisko Ministerstva financí – Generálního ředitelství cel, v němž je jednoznačně určeno, že vzhledem k tomu že v daném případě nedošlo k ukončení režimu tranzitu, žádné dovozní JCD nebylo celním úřadem přijato a potvrzeno. V takových případech je pak plátcem spotřební daně kupující zboží v zahraničí. V daném případě dle celních faktur vypisovaných firmou Slovnaft a.s. je plátcem spotřební daně firma CWA spol. s r.o. Stejný závěr je obsažen i v odborném vyjádření Ministerstva financí ČR, odbor 18, číslo jednací 182-49135/1997 ze dne 16.7.1997. Z uvedeného je zcela zřejmé, že Celní úřad Břeclav-dálnice vydal rozhodnutí bez spolehlivě zjištěného stavu věci, tak jak bylo vyžadováno v ustanovení § 46 správního řádu 71/67 Sb., podle kterého bylo v době vydání rozhodnutí postupováno. V citovaném odborném vyjádření MF je dokonce vyjádřen požadavek, aby rozpor mezi celními doklady a celními fakturami vysvětlilo Generální ředitelství cel. Doposud se tak nestalo. Je tedy zcela zřejmé, že rozhodnutí, u něhož je požadováno provedení obnovy řízení, bylo vydáno v rozporu se zákonem a vyšly najevo nové skutečnosti, které provedení obnovy řízení vyžadují. Správní orgány obou stupňů pouze do omrzení opakují, že žalobce byl v TCP uveden jako deklarant v odst. 14. Zcela pomíjejí všeobecně známý fakt, že tiskopis TCP byl do celní praxe zaveden v roce 1994, tedy v roce, v němž došlo k daňovému úniku. Jako každá nová věc potřeboval určitý čas na zažití a odstranění zjišťovaných nedostatků. V průběhu roku 1994 a dokonce i 1995 bylo žalobcem vydáno několik interních předpisů, které vyplňování tohoto dokladu upřesňovaly. Žalovaný stejně jako v ostatních sekvencích naprosto popírá způsob celního projednáváni. Při propouštění do režimu tranzitu na hraničních přechodech bylo celními orgány po řidičích vždy vyžadováno předložení plné moci, vystavené buď zaměstnavatelem nebo dovozcem, tedy majitelem zboží. Argument, že žalobce splňoval materiální aspekt k podání celního prohlášení u vnitrozemského úřadu, je naprosto scestný. Ke zboží neměl žádný majetkový vztah, pokud by se neřídil pokyny zaměstnavatele nebo majitele zboží, mohl by být snadno obviněn např. z trestného činu krádeže apod. Žalobce zdůraznil, že plná moc byla udělena a platila pouze pro pohraniční celní úřady. Žalobce nemohl být deklarantem podle ust. § 2 písm. n) celního zákona, neboť nemohl se zbožím svévolně manipulovat a celní prohlášení podal ve prospěch osoby, která mu udělila plnou moc. Naprosto mimo jakékoli chápaní jsou podle názoru žalobce argumenty žalovaného ohledně provedení dovozního celního řízení. Fakt, že platební výměr byl vydán i v případě, kdy žalobce se zbožím na celní úřad přijel, zboží s doklady předložil, a přesto mu byl platební výměr vydán, by byl podezřelý i chovanci psychiatrického ústavu. Samostatnou kapitolou je podle žalobce skutečnost, že dovozní celní doklady potvrzující dodání zboží byly opatřeny falešnými celními razítky. Jak žalobce, tak i celní úřad odeslání byli uvedeni tímto v omyl a považovali zboží za dodané. Jak již bylo v odvolání uvedeno, tuto skutečnost potvrdilo šest bývalých zaměstnanců CÚ Zlín a Břeclav-dálnice. Zrovna tak spediční firma, která tranzitní doklady vystavovala, od CÚ Břeclav-dálnice pravidelně dostávala přehledy dokladů o zboží. Nikdy nedostala avízo o tom, že by zboží nebylo dodáno. Všechny tyto skutečnosti jsou obsaženy v pravomocném rozsudku Krajského soudu Brno, spis. zn. 10 T 8/2004, který byl potvrzen i Vrchním soudem v Olomouci. Tímto rozsudkem byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v souvislosti s dovozy ropných produktů, které jsou předmětem napadaných rozhodnutí, R. V. Příčinná souvislost mezi nedovoleným jednáním R. V. a vydáním platebních výměrů musí být zřejmá každému, alespoň trochu normálnímu člověku. Naprosto novou věcí, kterou žalobce nemohl uplatnit v řízení o vydání platebního výměru je skutečnost, že podle výše uvedeného rozsudku došlo k daňovému úniku porušením ustanovení §§ 81 odst. 1 písm. a) a 83 odst. 1 zákona 13/1993 Sb., dále pak § 3 odst. 1 a § 43 odst. 1 písm. a) zákona 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty a § 3 odst. 1 a § 5 odst. 1 písm. b) zákona 587/1992 Sb. o spotřebních daních. Tato skutečnost zcela koresponduje s ustanoveními celního zákona, neboť podle § 240 téhož zákona dojde ke vzniku celního dluhu odnětím zboží celní kontrole. Základní podmínkou je, že zboží muselo podléhat vyměření cla. V daných případech však zboží vyměření cla nepodléhalo. Zboží při vzájemném obchodu mezi Českou republikou a Slovenskou republikou bylo přepravováno na základě smlouvy o vytvoření celní unie mezi těmito státy, která byla uzavřena na základě dohody GATT. Tato dohoda v čl. XXIV bodě 8 stanovuje, že celní unie je spojení dvou nebo více dosud samostatných celních území v jedno, na tomto společném celním území jsou cla zrušena. V této souvislosti žalobce zdůraznil, že se již setkal s názory žalovaného, resp. jeho podřízeného orgánu, že zboží vyměření cla podléhalo, a byla stanovena celní sazba nula. Takovéto tvrzení je buď naprosto vědomě lživé, nebo vypovídá o totální absenci právního vědomí u žalovaného. Ani dohoda o vytvoření celní unie, ani žádná jiná mezinárodní smlouva neobsahovala ustanovení o stanovení nulové celní sazby při obchodu mezi ČR a SR. Podle žalobce je tedy zcela zřejmé, že Celní úřad Břeclav-dálnice vydal napadené rozhodnutí bez řádného zjištění všech skutkových okolností případu. Jak již bylo v odvolání uvedeno, je podle nálezů Ústavního soudu IV. ÚS 446/98 ze dne 9.10.2001, dále pak IV. ÚS 460/2000, a IV. ÚS 337/02 povinností celních orgánů při vyměřování nedoplatků na clech a daních vždy zjistit, která osoba zboží celní kontrole odňala, a nevydávat rozhodnutí pouze na základě formálních aplikací celního zákona na údaje vyplývající z celního prohlášení. Nález IV. ÚS 446/98 se dokonce týká totožného případu řidiče, který rovněž přepravoval v daném období ropné produkty pro firmu CWA Zlín, rovněž na základě plné moci. Objektivní lhůta pro podání návrhu na obnovu řízení byla dodržena, k vydání rozhodnutí došlo v důsledku spáchání trestného činu, stále neuplynula lhůta pro vyměření osobě, která je povinna dlužné částky uhradit. Pokud žalovaný argumentuje propadnutím lhůty podle zákona 212/1992 Sb., pak žalobce trvá na tom, že veškeré vymáhání uniklých daní je protizákonné a v rozporu s Ústavou, která stanovuje, že vyměřit daně lze pouze v souladu se zákonem. Podle § 4 uvedeného zákona daň nelze vyměřit ani vymáhat po uplynutí tří let od konce kalendářního roku, v němž byl poplatník nebo plátce povinen podat přiznání nebo hlášení, popřípadě dlužník srazit daň nebo zálohu na tuto daň. K přerušení této lhůty nedošlo, neboť podle uvedeného paragrafu právo daň vyměřit a vymáhat zaniklo 31. 12. 1997, úkon vedoucí k přerušení této lhůty byl učiněn až v roce 1999, tedy po uplynutí zákonné lhůty. Žalobce proto navrhl, aby soud napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že napadeným rozhodnutím rozhodoval o záležitosti obnovy řízení pouze jednoho platebního výměru a poukázal na značné množství dokladů, s nimiž se musel vypořádat, přičemž dlouhá doba do vydání konečného rozhodnutí o obnově nemohla ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí. Další žalobní námitky pak žalovaný odmítl s tím, že jde o spekulativní a nepodložená účelová tvrzení, z nichž některá ani v předchozím správním řízení neuplatnil. Pouhou proklamací je pak tvrzení žalobce o dodržení objektivní lhůty pro obnovu řízení – zde žalovaný poukázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 17 až 19, kde dospěl k závěru, že objektivní lhůta propadla již před podáním žádosti o obnovu. Žalovaný tak navrhl, aby soud žalobu zamítl. Městský soud v Praze přezkoumal napade