2As 19/2004 — Nejvyšší správní soud

9 A 60/2011- 75 - text 10 pokračování 9A 60/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: Mgr. R. V., soudní exekutor, Exekutorský úřad Praha 4, 102 00 Praha 2, Hostivařská 1109, zast. Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Charvátova 11, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o žalobě proti rozhodnutí ministra spravedlnosti 18. 2. 2011, č. j.: 9/11-L-SP/2, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí ministra spravedlnosti (dále jen „žalovaný“), kterým byl podle § 152 odst. 5 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (dále jen „ministerstvo“) ze dne 27. 10. 2010, č. j. 269/2008-OJ-SO/31, ve věci jeho odvolání z funkce soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 4 podle § 8 písm. a) ve spojení s § 15 odst. 2 písm. b) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen „exekuční řád“). Důvodem jeho odvolání byl podle skutkových zjištění správních orgánů rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. 51 T 61/2009, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 5 To 240/2010, jímž byl žalobce uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 3 let, peněžitý trest ve výši 60 000 Kč a trest zákazu činnosti soudního exekutora na dobu 4 let. Žalovaný se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s rozkladovými námitkami žalobce, který obdobně jako v podané žalobě tvrdil porušení ustanovení § 2 odst. 3 správního řádu, polemizoval s argumentací prvoinstančního správního rozhodnutí s tím, že morální kvalita není právní kategorie a není schopna založit jakoukoli právní skutečnost, poukazoval na konkrétní soudní exekutory evidované v seznamech STB, u kterých k odvolání nedošlo a považoval tento přístup za rozpor s § 2 odst. 4 správního řádu, neboť tak v posouzení jeho věci a jejich případů vznikly nedůvodné rozdíly. Namítal, že jeho odvolání z funkce je v rozporu s veřejným zájmem na rychlém a účelném provádění exekucí, odmítl existenci veřejného zájmu na bezúhonném exekutorovi nad zájmem efektivity řízení, tvrdil, že jeho odsouzení v trestní věci je pochybné a bylo napadeno mimořádným opravným prostředkem – dovoláním, a lze očekávat, že bude dovolacím soudem zrušeno. V mezidobí bude exekuční řízení v jeho úřadu paralyzováno, po příznivém rozhodnutí dovolacího soudu nastane důvod pro obnovu řízení a není tak ve veřejném zájmu, aby byl odvolán z funkce exekutora do doby, než bude o dovolání rozhodnuto. K tomu žalovaný poukázal na znění ustanovení § 15 odst. 2 písm. b) exekučního řádu a pravomocné odsouzení žalobce pro trestný čin podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku spáchaný v souvislosti s výkonem exekuční činnosti, pročež považoval podmínky pro odvolání žalobce z funkce soudního exekutora za splněné. K tvrzení o nedůvodných rozdílech v rozhodování obdobných věcí uvedl, že je třeba každý případ posuzovat individuálně, kdy mohou vyvstat okolnosti, které odůvodní vydání jiného rozhodnutí než rozhodnutí o odvolání exekutora. Tak tomu bylo např. v případě exekutora H., u kterého v mezidobí pominul odvolací důvod, neboť vykonal trest veřejně prospěšných prací a bylo třeba na něho hledět, jako by nebyl odsouzen. Neztotožnil se s tvrzením, že veřejný zájem na bezúhonném soudním exekutorovi nemůže převážit nad zájmem na efektivitě exekučního řízení, neboť povinností ministra spravedlnosti je odvolat exekutora podle § 15 odst. 2 písm. b) exekučního řádu, kdy stát preferuje veřejný zájem na důvěryhodném a bezúhonném exekutorovi, před zájmem na efektivitě exekučního řízení. Žalovaný zajistil bezproblémový chod exekučního úřadu, neboť Exekutorská komora ČR ustanovila v souladu s § 16 odst. 1 exekučního řádu zástupce pro Exekuční úřad Praha 4, tím byl chod úřadu a výkon exekuční činnosti zajištěn. K možnému výsledku dovolacího řízení zdůraznil, že byl povinen respektovat pravomocný rozsudek a jeho výrok. Neztotožnil se proto s tvrzením žalobce, že řízení o podaném dovolání je řízením o předběžné otázce, zakládající důvod pro přerušení správního řízení do doby, než bude rozhodnuto o dovolání. Je třeba preferovat veřejný zájem na tom, aby exekutorem byla osoba důvěryhodná a bezúhonná. Nelze připustit, aby v důsledku podaného mimořádného opravného prostředku, o kterém může řízení trvat řadu měsíců, zastávala exekuční úřad a vykonávala exekuční činnost osoba pravomocně odsouzená pro úmyslný trestný čin, navíc spáchaný v souvislosti s výkonem exekuční činnosti. Žalobce v žalobě namítal, že usnesení o nepřerušení řízení č. j. 269/2008-OJ-SO-32 (dále jen „usnesení o nepřerušení řízení“) není datováno a je evidentně označeno pozdějším číslem jednacím než je samotné prvoinstanční rozhodnutí ze dne 27. 10. 2010 č. j. 269/2008-OJ-SO-31 (dále jen „prvoinstanční správní rozhodnutí“). To svědčí o předpojatém způsobu vedení řízení, neboť datum vyhotovení rozhodnutí je povinnou náležitostí dle § 69 odst. 1 správního řádu. Žalovaný ve svém rozhodnutí chybějící datum relativizuje a ponechal je bez nápravy. Nevypořádal se s tím, že žalobce podal dovolání, dovolací řízení nebylo skončeno a nelze předjímat jeho výsledek, jde tak o předběžnou otázku, která může mít zásadní vliv na výsledek řízení o jeho odvolání žalobce z funkce soudního exekutora. Tvrdil, že byl usnesením o nepřerušení řízení a prvoinstančním správním rozhodnutím porušen § 2 odst. 3 správního řádu, neboť nebylo šetřeno oprávněných zájmů dotčených osob, jejich odůvodnění jsou pouze obecná s odkazem na blíže nespecifikovaný veřejný zájem, jsou tak neurčitá a pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelná. Morální kvalita není právní kategorií. Jeho morální kvality nejsou nižší než exekutorů evidovaných ve svazcích STB (např. V. P., M. S., M. U. aj. V.), které žalovaný neodvolal. Rozhodnutím o jeho odvolání dojde k ohrožení jeho oprávněných zájmů i účastníků řízení, u žalobce pak s důsledky, jejichž náprava nemusí být v budoucnu možná. K tomu dále uvedl, že nejméně ve třech případech exekutorů pravomocně odsouzených za spáchání úmyslného trestného činu (např. A. D., J. H. a především J. V.) nedošlo k jejich odvolání, přitom v rozhodnutí o odvolání žalobce není precizně uvedeno, z jakého důvodu u žalobce důvod k odvolání byl. Žalovaný se vyjádřil pouze k exekutorovi H., k ostatním případům nikoli, jeho rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné. Žalovaný měl šetřit práva nabytá v dobré víře, vyčkat pravomocného skončení řízení o dovolání a za tím účelem řízení podle § 57 odst. 2 a § 64 odst. 1 písm. c) téhož zákona přerušit. Jedná se o povinnost správního orgánu. K tomu poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV ÚS 690/01. Žalovaný nevážil, jaká situace může nastat v případě, kdy dovolání bude úspěšné a nastane důvod pro obnovu řízení za situace, kdy bude jmenován do Exekutorského úřadu Praha 4 nový soudní exekutor. K obdobné situaci přitom došlo na Krajském státním zastupitelství v Ústí nad Labem, jak o tom publikoval M. S. v článku Státně-zástupcovské schizma. Správní řízení ve věci jeho odvolání z funkce mělo být proto přerušeno do doby rozhodnutí o předběžné otázce - dovolání v trestním řízení. Nepřerušení řízení nedatovaným usnesením, které bylo zjevně podle čísla jednacího vydáno až po vydání rozhodnutí ve věci samé, představuje podstatnou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V jeho případě došlo k porušení ústavně zakotvené zásady rovnosti v právech ve smyslu článku 1 Listiny základních práv a svobod a nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl.ÚS 15/02. Žalovaný se dopustil libovůle, ač na ni byl upozorněn, odmítl se jí zabývat a uspokojivě ji vysvětlit. Přestože se rozhodnutí o nepřerušení řízení a rozhodnutí ve věci samé opírají o deklaraci veřejného zájmu na odvolání exekutora, je tento veřejný zájem v příkrém rozporu s účinky rozhodnutí. Odvolání exekutora není v zájmu efektivity řízení ve smyslu § 46 odst. 1 exekučního řádu. Zajištění zástupce žalobce v chodu exekutorského úřadu je nanejvýše de jure, nikoli de facto, neboť není v reálných možnostech komorou ustanoveného zástupce exekutora zajistit bezproblémový chod exekutorského úřadu, zvládnout převzetí všech neskončených věcí a zajistit jejich plynulé pokračování. Střídání zástupců žalobce v exekutorském úřadu způsobilo narušení kontinuity probíhajících exekučních řízení. Tím jsou porušena práva a oprávněné zájmy účastníků řízení a ohrožen žalobcův zdroj příjmů, neboť jeho činnost je podnikáním/v