7 Aps 3/2008 — Nejvyšší správní soud

10 A 201/2015- 33 - text 6 pokračování 10A 201/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jiřího Lifky v právní věci žalobce: A. N., nar. X., bytem P. zast. JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, se sídlem Praha 8, Sokolovská 22, proti žalovanému: Rejstřík trestů, se sídlem Praha 4, Soudní 1, v řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu žalovaného, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobce se podanou žalobou nadepsanou „žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu dle ust. § 79 s.ř.s.“ domáhá, aby byla žalovanému uložena povinnost odstranit z výpisu z Rejstříku trestů žalovaného nepravdivé údaje. Žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 17 T 23/2007 pravomocně odsouzen. Následně rozhodnutím ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 17 T 23/2007 došlo ve zkušební době podmíněného trestu odnětí svobody k osvědčení žalobce a vznikla tak zákonná fikce neodsouzení. Žalobce požádal o výpis z evidence Rejstříku trestů fyzických osob, v jehož Příloze 1 byl uveden obsah sdělení dožádaného státu Spolkové republiky Německo obsahující nesprávné informace – žalobce nebyl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 6 let, ani k sankcím zde uvedeným a nebylo v něm promítnuto zahlazení odsouzení. Žalobce se opakovaně obracel na žalovaného a žádal zjednání nápravy tak, aby výpis z evidence Rejstříku trestů v Příloze 1 obsahoval údaje o tom, že nejsou žádné informace o odsouzení. Žalovaný žalobce informoval, že Spolkové republice Německo sdělil, že se žalobce osvědčil. O této skutečnosti byl dne 9. 3. 2015 informován Bundesamt für Justiz a byl upozorněn, že výše uvedené odsouzení má být vykazováno pouze pro účely trestního řízení; toto Spolková republika Německo potvrdila. Ani po opakovaných urgencích žalovaného nebyl údaj o odsouzení žalobce z rejstříku trestů odstraněn. Bundesamt für Justiz odůvodnil vykazování odsouzení žalobce ve výpisu z rejstříku trestů pouze tak, že pokud žalobce požádá o německé osvědčení o bezúhonnosti, pak pro posouzení zápisu uvedeného rozhodnutí je rozhodující evropské právo. Žalobce nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že předáním výše uvedených informací o zahlazení odsouzení žalobce byly vyčerpány jeho kompetence, když nemá právní nástroje k tomu, aby změnil postoj Spolkové republiky Německo. Je povinností žalovaného, aby zjednal nápravu, neboť jde o výkon jeho svrchovanosti jako základní ústavně zaručené vlastnosti samostatného státu. Vydání takto vadného výpisu je třeba považovat za nesprávný úřední postup rejstříku trestů. Je věcí pouze žalovaného, jak zajistí soulad informací vyplývajících z výpisu z rejstříku trestů se skutečností a jaké má k tomu kompetence. Ze strany žalovaného se jednoznačně jedná o nesprávný úřední postup spočívající v nečinnosti, v neschopnosti zajistit soulad informací podávajících se z výpisu z rejstříku trestů s faktickým stavem. Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na ust. § 13 odst. 1 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, dle kterého jsou přílohou k výpisu informace poskytnuté příslušným orgánem na základě žádosti podle § 16g odst. 2. Jedná se o informace o zapsaných pravomocných odsouzeních za trestné činy a o navazujících údajích o těchto odsouzeních zapsaných v evidenci toho státu, jehož je žadatel o výpis státním příslušníkem. Výše uvedená ustanovení jsou implementací Rámcového rozhodnutí rady 2009/315/SVV, o organizaci a obsahu výměny informací z rejstříku trestů mezi členskými státy do právního řádu ČR. Tato úprava sice umožňuje předávání informací o pravomocných odsouzeních soudů České republiky v trestním řízení a o navazujících údajích zapsaných do evidence Rejstříku trestů a o jejich změnách, ale neumožňuje jednomu členskému státu jednostranně opravit či měnit obsah informace poskytnuté dle ust. § 16g odst. 2 zákona o Rejstříku trestů příslušným orgánem jiného členského státu. Veškeré informace o odsouzení předávány elektronicky ve standardizovaném formátu (tzv. formát ECRIS RI), který neumožňuje jakékoli zásahy do informací poskytnutých postupem dle ust. § 16g odst. 2. V souladu s výše uvedenou úpravou tak žalovaný na podkladě zprávy od Krajského soudu v Českých Budějovicích doručenou žalovanému dne 27. 11. 2013 obsahující informaci, že dne 2. 7. 2013 nabylo právní moci rozhodnutí, kterým bylo vysloveno, že se podmíněně odsouzený (žalobce) ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 17 T 23/2007 osvědčil, odeslal v souladu s ust. § 16d odst. 1 zákona o Rejstříku trestů příslušnému orgánu informaci ve formátu ECRIS RI s příslušnou změnou. Žalovaný nemá oprávnění v souladu se zásadou legality vyjádřenou v ust. § 2 odst. 1 správního řádu a zvláště v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, měnit či opravovat informace o zapsaných pravomocných odsouzeních v evidenci jiného členského státu EU, kterou jsou mu posílány postupem dle ust. 16g odst. 2 zákona o Rejstříku trestů a tvořící přílohu k výpisu. Žalovaný navrhl žalobu odmítnout, neboť žalobce bezvýsledně nevyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu v souladu s ust. § 79 soudního řádu správního. Dále žalovaný namítl, že ve věci není pasivně legitimován, neboť není v dané věci kompetentní měnit či opravovat informace, které poskytuje jiný orgán členského státu EU nebo dokonce sám vydat přílohu k výpisu. Žalobce v replice nesouhlasil s tvrzením žalovaného, že předmětné Rámcové rozhodnutí sice umožňuje předávání informací o údajích o odsouzení osob v jednotlivých členských státech a o navazujících údajích zapsaných do evidence Rejstříku trestů, ale neumožňuje jednomu členskému státu jednostranně opravit či měnit informace poskytnuté podle ust. § 16g odst. 2 ZRT příslušným orgánem jiného členského státu. Směrnice je závazná pro každý členský stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům. Splnění povinnosti uložené členskému státu ve směrnici nespočívá pouze v přijetí formálně právních opatřeních, tj. zejména vydání právních předpisů transponujících danou směrnici, ale současně umožnění a zajištění jejich praktické aplikace přijetím dalších obecných i zvláštních opatření nutných ke splnění závazku dosáhnout požadovaného výsledku směrnice. To znamená, že jestliže členský stát vydává výpis z evidence Rejstříku trestů, který nesouhlasí se skutečností, měl by mít mechanismy, kterak údaje neodpovídající realitě z výpisu odstranit, pakliže si ověří, že skutečně pro zápis v rejstříku trestů není důvod dán. V tomto případě tedy žalovaný nesplnil své povinnosti tím, že nezajistil mechanismus, jak zápis v rejstříku trestů, který není v souladu se skutečností, odstranit (princip loajality členského státu čl. 10 SES). Předmětné Rámcové rozhodnutí tedy nebylo řádně transponováno a vede k nepřiměřenému zásahu do práv žalobce, neboť údaje nepravdivé uvedené v jeho výpisu z Rejstříku trestů, jej poškozují v oblasti jeho obchodní činnosti. Je tedy nesmyslné tvrzení žalovaného, že zadaný zápis v rejstříku trestů neodpovídá skutečnému stavu, neboť k tomu nemá nástroje, když je na základě výše uvedeného jako členský stát plně odpovědný za dopad implementovaných ustanovení komunitárního práva. Městský soud v Praze věc posoudil takto: Podle ust. § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný. Podle ust. § 87 odst. 1 s.ř.s. soud rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí; rozhoduje-li soud pouze o určení toho, zda zásah byl nezákonný, vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době zásahu. Ačkoliv žalobce označil žalobu „žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu dle ust. § 79 s.ř.s.“, z obsahu podané žaloby a z jejího petitu (závěrečného návrhu) je zřejmé, že se žalobce domáhá ochrany před setrváním záznamu o jeho odsouzení ve výpisu z Rejstříku trestů (v jeho Příloze 1), proto soud žalobu posoudil jako žalobu na ochranu před nezákonným zásahem. Jak Nejvyšší správní soud konstatoval ve svém rozsudku ze dne 22. 5. 2013, 1 Ans 21/2012-42, že „žaloba proti nečinnosti podle § 79 s.ř.s. a žaloba na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 s.ř.s. jsou dva zcela odlišné typy žalob ve správním soudnictví, které nelze zaměňovat ani směšovat. Pro určení žalobního typu není rozhodné, jak žalobce žalobu označil, ale je třeba ji posuzovat podle jejího obsahu, přičemž