4As 168/2013 — Nejvyšší správní soud

11 A 50/2015- 107 - text 12 pokračování 11A 50/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobců: K. S., zast. Mgr. Juditou Pelechovou, advokátkou se sídlem Čs. legií 1364/20, Ostrava, proti žalovanému: Policie České republiky – Útvar odhalování korupce a finanční kriminality, pošt. schránka 62/OKFK, Strojnická 27, Praha 7, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, takto: I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného správního orgánu, který spatřuje v úkonu policejního orgánu - Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Expozitura Ostrava dne 22.1.2015, spočívajícího v sejmutí žalobcových daktyloskopických otisků a provedení bukálního stěru. Žalobce namítl neústavnost ustanovení § 65 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky v platném znění (dále jen „zákon o policii“), na základě něhož policejní orgán provedl identifikační údaje žalobce pro budoucí identifikaci. Právní úprava zakotvená v uvedeném ustanovení poskytuje nepřijatelné široké diskreční pole pro rozhodnutí policie a umožnuje policii provádět identifikační úkony svévolně bez nutnosti zdůvodnění, nezakotvuje žádné limity provádění identifikačních úkonů, nakládání s údaji probíhá na základě interních předpisů policie. Žalobce poukázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4.12.2008, ve věci S. a Marper v. Spojené království, v jehož § 103 je mimo jiné uvedeno: Vnitrostátní právo musí zejména zaručit, že tyto údaje (t.j. informace získané identifikačními úkony) jsou relevantní a nejsou přehnané vzhledem k účelu, pro který byly zajištěny. Podle žalobce je třeba ve věci posoudit individuální charakteristiky případu a zásah individuálně poměřovat s oprávněnými zájmy, které sleduje. Právní úprava zakotvená v ustanovení § 65 zákona o policii nevyhovuje maximám čl. 8 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, poskytuje nepřijatelné široké diskreční pole pro rozhodnutí policie, nestanoví dostatečné limity pro využití nástrojů identifikace, představuje zdroj zásahů do ústavních práv na soukromí zakotvených v čl. 8 Úmluvy, jakož i čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalobce navrhl, aby soud řízení přerušil a předložil věc Ústavnímu soudu ČR ke zrušení tohoto ustanovení. Pokud soud neshledá důvody pro přerušení řízení, poukázal žalobce na to, že k odběru došlo v době, kdy byl nepravomocně obviněn ze spáchání úmyslného trestného činu nikoli násilné či sexuální povahy, je obviněn z trestného činu spočívajícího v machinacích s pravidly veřejné zakázky, tedy činnosti, která měla spočívat ve výkonu představitele místní samosprávy a nic nenasvědčuje tomu, že by v řízení hrály byť jen nepatrnou roli jakékoliv biologické nebo jiné stopy žalobce. Žalobce nikdy nebyl trestán a nic nenasvědčuje tomu, že by tyto stopy mohly být použitelné při objasňování jakékoliv trestné činnosti, či že by snad ze strany žalobce hrozilo, že by se mohl v minulosti či v budoucnosti dopustit trestné činnosti, k jejímuž odhalení by mohly jeho biologické stopy přispět a být využitelné. Došlo k zásahu do základních práv bez zohlednění individuální situace žalobce. Argumentace policejních orgánů rozsudkem Nejvyššího správního soudu č.j. 4As 168/2013-40 je nepřípadná, tento rozsudek je v situaci žalobce nevyužitelný, jelikož řeší situaci nakládání s údaji pravomocně odsouzené osoby, která kvůli svému trestněprávně relevantnímu jednání ztratila některá práva, která přísluší fyzickým osobám a na ochranu jejíhož soukromí je třeba nahlížet jiným způsobem. Tyto závěry jsou nepoužitelné v případě osoby dosud nevinné, proti níž je pouze vedeno trestní stíhání. Žalobce uvedl, že pro odebrání předmětných stop v jeho případě neexistuje žádný konkrétní důvod. Ze strany policejního orgánu se dle jeho názoru jedná o prostředek preventivního trestání a zastrašování a žalobce je tak bezdůvodně kriminalizován. Žalobce navrhl, aby soud určil, že zásah spočívající v sejmutí žalobcových daktyloskopických otisků a provedení bukálního stěru, který dně 22.1.2015 uskutečnila v Ostravě Policie ČR v souvislosti s trestním řízením, vedeným Útvarem pro odhalování korupce a kriminality SKPV, Expozitura Ostrava pod. č.j.OKFK-1573/TČ-2014-252501 byl nezákonný, aby zakázal žalovanému pokračovat v nezákonném zásahu do práv žalobce a přikázal žalovanému v tří denní lhůtě zničit veškeré údaje, získané nezákonným zásahem a zaslal o tom žalobci úřední potvrzení. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a uvedl, že proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání ze zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby dle ustanovení § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku dle ustanovení § 220 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Toto trestní řízení není v současné době pravomocně ukončeno. V rámci zahájeného trestního řízení policejní orgán odebral vzorek DNA formou bukálního stěru a sejmul daktyloskopické otisky. Tento postup policejního orgánu není nezákonný, neboť byl proveden podle ustanovení § 65 odst. 1 písm. a) zákona o policii ve vztahu k obecnému plnění úkolů policie a tímto úkolem je chránit bezpečnost osob, majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu, a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti. Z tohoto ustanovení jsou zcela zřejmé zákonné limity a kritéria aplikace, která zákonodárce stanovil. Zákonodárce tedy zjevně považoval za důležité, aby žalovaný měl možnost získávat osobní údaje pro účely budoucí identifikace u všech úmyslných trestných činů a taxativně vyjmenovaných osob, a podle všeho považoval z hlediska zásady proporcionality takovýto zásah do ústavně zaručených práv jednotlivce za ospravedlnitelný s ohledem na zájem společnosti na ochranu před pachateli trestné činnosti. Stejně tak je zákonem vyjádřen předvídaný limit aplikace v souvislosti s následným zpracováním, uchováním osobních údajů pro účely budoucí identifikace. Osoba, která se dopustila úmyslného trestného činu je povinna strpět zákonné úkony zasahující do osobní integrity člověka a její práva nelze nadřazovat vůči právům majority společnosti, která žije spořádaným životem, neboť i ta požívá ochrany svých práv. Žalovaný poukázal na Sdělení Ústavního soudu České republiky ze dne 30.11.2010, sp. zn. Pl. ÚS-st 30/2010, v němž na základě srovnání judikatury Evropského soudu pro lidská práva dospěl k závěru, že postup, při kterém dochází k odběru biologického materiálu formou bukálního stěru, patří mezi neinvazivní metody, nelze takovýto způsob odběru biologických vzorků chápat jako postup protiústavní. Zpracovávané profily DNA pro účely budoucí identifikace slouží jak k odhalování, tak k usvědčování pachatelů trestných činů a zároveň působí proti recidivě jako preventivní opatření. Profily DNA v předmětné databázi nejsou využitelné jinak než v trestním řízení a žalovaný při zpracování a uchovávání osobních údajů včetně jejich likvidace se řídí přesnými postupy. Zpracování a uchovávání osobních údajů je upraveno ustanovením § 9 písm. i), 20 odst. 1 zák. č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“) a § 79 zákona o policii. Zásadní v souvislosti se zpracováním osobních údajů je požadavek na právní úpravu, která bude zajišťovat adekvátní záruky spočívající v zabránění zneužití zpracovávaných osobních údajů. Uvedené je vyjádřeno rovněž evropskou judikaturou, např. žalobcem odkazovaným případem Evropského soudu pro lidská práva ve věci S. a Marper v. Spojené království, jež poukazuje na povinnost národních úprav přijmout zákonné záruky proti zneužití osobních údajů, a to i citlivých, což se v národní právní úpravě již stalo, nikoliv povinnost upravit například explicitně databázi DNA zákonem. V národní právní úpravě bylo uvedené provedeno zákonem o ochraně osobních údajů, který ve svém § 13 uvádí, že je povinností správce, kterým je v projednávaném případě žalovaný, přijmout taková opatření, aby nemohlo dojít k neoprávněnému přístupu k osobním údajům, jakož i k jejich změně, zničení či ztrátě, neoprávněným přenosům, k jejich neoprávněnému zpracování a k jinému zneužití. Taková opatření určuje z vlastního rozhodnutí sám správce. Jakmile jejich zpracování nebude třeba pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti, budou údaje zlikvidovány. Do doby pravomocně ukončené trestní věci je evidentní potřeba zpracovávat zákonně získané údaje. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí č.j. 4 As 168/2013-40 se zabýval mimo jiné i obecnou právní úpravou a nastaveným systémem v oblasti zpracování osobních údajů pro účely budoucí identifikace ze strany žalovaného. Pokud by tedy byl žalovaný nuce