6 As 75/2015 — Nejvyšší správní soud

11 Ad 16/2015- 38 - text 8 pokračování 11 Ad 16/2015 11 Ad 16/2015 - 38 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobce: J. P., nar. ..., bytem v P. 4, S. 2154/18, zastoupen Mgr. Ing. Radkou Felgrovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalovanému: Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy se sídlem v Praze 4, Kongresová 1666/2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5.6.2015, sp.zn. 183/2015 t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce, se žalobou podanou u Městského soudu v Praze, domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5.6.2015, sp.zn. 183/2015, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí ředitele Obvodního ředitelství policie Prahy 1 ve věcech služebního poměru ze dne 6.1.2015, sp.zn. 5/2015. Žalobce uvedené rozhodnutí žalovaného napadá z důvodu jeho nezákonnosti a protiústavnosti, když žalovaný dospěl k závěru, že žalobci nesvědčí nárok na úrok z prodlení z opožděně vyplaceného služebního příjmu a ve svém podání namítal následující stěžejní námitky. Žalobce ve svém podání předně namítal, že úroky z prodlení představují obecnou kategorii- sankční následek porušení smluvní či zákonné povinnosti a skutečnost, že zákon č. 361/2003 Sb., zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „služební zákon“) neobsahuje výslovnou úpravu následků prodlení s výplatou služebního příjmu, je třeba překlenout ve smyslu zásady analogie iuris a aplikovat obecné zásady soukromého práva vztahující se k prodlení dlužníka. Dle žalobce je nepochybné, že soudy běžně uznávají nárok na úroky z prodlení, jestliže plnění přiznané služebním zákonem bylo vyplaceno opožděně, bez ohledu na to, že tento „sankční“ nárok služební zákon výslovně neupravuje. Uvedená tvrzení žalobce opírá o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11.5.2015, č.j. 10 A 142/2014-41, dle kterého: „S ohledem na skutečnost, že služební zákon účinný ke dni vydání napadeného rozhodnutí neobsahuje výslovnou úpravu následků prodlení s výplatou služebního příjmu, je třeba v souladu se zásadou analogie iuris užít úpravu soukromoprávní.“ Žalobce uvedenou námitku dále konkretizoval tak, že co se týká výplaty služebního příjmu žalobce za období červen 2005 až listopad 2013, je relevantní ustanovení §517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, které stanoví: „jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat vedle plnění od dlužníka také úroky z prodlení.“ Co se týká výplaty služebního příjmu žalobce za období prosinec 2013 až březen 2014, jedná se o ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, které stanoví: „po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel… požadovat zaplacení úroku z prodlení.“ Druhou stěžejní námitkou žalobce, jíž napadal rozhodnutí žalovaného, se týká účinků zrušujícího rozhodnutí žalovaného ze dne 28.3.2014, č. 291/2014, když služební zákon v § 44 obsahuje samostatnou úpravu poměrů účastníků v případě zrušení rozhodnutí o skončení služebního poměru příslušníka. Dle žalobce platí, že účinky zrušujícího rozhodnutí žalovaného a způsob vypořádání s tím spojený, se posuzují výhradně podle vlastní úpravy obsažené ve služebním zákoně. Rozhodným pro posuzovanou věc, je tak právní stav, jaký zde byl před nezákonným rozhodnutím. Služební poměr, se dle názoru žalobce, zrušujícím rozhodnutím obnovil se všemi nároky a ve stavu, jaký byl v době žalobcova nezákonného propuštění, tj. začala platit fikce, jako by ke zrušení služebního poměru žalobce nikdy nebylo došlo. V souvislosti s touto námitkou žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9.6.2004, sp.zn. Cpjn 4/2004, ve kterém soud uvedl: „Pokud soud žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocným rozhodnutím vyhověl a pracovní poměr nadále trvá, byl tím stav nejistoty ve vztazích mezi účastníky odstraněn a jejich poměry se po právní moci rozhodnutí nadále řídí jen pracovní smlouvou a příslušnými pracovněprávními předpisy… Z ústavního principu bezrozpornosti právního řádu lze také v oblasti ochrany veřejných subjektivních práv analogicky dovodit odstranění stavu nejistoty… Takovým řešením je obnovení služebního poměru ke dni 31.5.2005 se všemi z toho plynoucími důsledky v oblasti služebního příjmu.“ Dle žalobce zrušujícím rozhodnutím žalovaného došlo ke zrušení propuštění ze služebního poměru se zpětným účinkem, a proto se má za to, že služební poměr trval i po 27.6.2005 se všemi právy vyplývajícími z jeho trvání a vzhledem k tomu, že plat žalobci nebyl vyplácen ve stanovených měsíčních výplatních termínech, ale byl vyplacen až dne 14.5.2014, náleží žalobci zákonný úrok z prodlení s výplatou služebního příjmu. Závěrečná, třetí oblast žalobcových námitek poukazovala na porušení ústřední soukromoprávní zásady: nikdo nemůže těžit ze své vlastní nepoctivosti. Dle žalobce základní příčinou nevyplacení jeho platu bylo protiprávní jednání žalovaného spočívající v nezákonném rozhodnutí o propuštění. Žalobce tvrdí, že pokud žalovaný svým nezákonným jednáním v inkriminovaném období odůvodňuje svou neochotu vyplatit žalobci úrok z prodlení s výplatou služebního příjmu, činí tak v rozporu se zásadou nemo auditur propriam turpitudinem allegans (nikdo nemůže těžit ze svého protiprávního jednání). V důsledku shora uvedených námitek navrhl žalobce soudu napadené rozhodnutí žalovaného zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření k podané žalobě, k námitce týkající se nesprávného posouzení nároku na vyplacení úroků z prodlení uvedl, že ustanovení § 124 odst. 9 služebního zákona výslovně nestanovuje vedle nároku na služební příjem ve výši odpovídající průměrnému příjmu, že příslušník má nárok i na výplatu úroků z prodlení. Kompenzační charakter nároku (úroku z prodlení) je již vtělen do výše nároku, kdy je příslušníkovi vyplácen příjem odpovídající jeho průměrnému příjmu. Dle žalovaného, zákon o služebním poměru výrazně posílil veřejnoprávní charakter služby příslušníků ozbrojených sborů. Došlo k úplnému a definitivnímu legislativnímu oddělení služebního poměru od soukromoprávních zaměstnaneckých poměrů upravených zákoníkem práce. Žalovaný svůj dluh vůči žalobci řádně a včas splnil, dlužnou částku zaplatil v nejbližším možném výplatním termínu po vzniku dluhu. Neexistuje právní důvod pro požadavek žalobce, neboť do okamžiku vydání zrušujícího rozhodnutí, bylo rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru ze dne 23.6.2005, č. 1365/2005 platné a pravomocné a plně vyvolávalo právní účinky. K námitce žalobce týkající se účinků zrušujícího rozhodnutí žalovaný uvedl, že za nezákonné bylo rozhodnutí o propuštění označeno teprve rozsudkem soudu a následně bylo zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 28.3.2014, č. 391/2014, a to s právními účinky ke dni 8.4.2014. Tj. skoro 9 let (23.6.2005 - 8.4.2014) zde existovalo pravomocné rozhodnutí prvostupňového správního orgánu o propuštění žalobce, které vyvolávalo právní účinky, proto zde neexistoval právní titul pro to, aby byl žalobci služební příjem po tuto dobu vyplácen, resp. naopak zde existoval právní titul pro jeho nevyplácení. Neprodleně po zrušení rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, byl služební příjem žalobci vyplacen dne 14.5.2014, za období červen 2005 až březen 2014 (v nejbližším možném výplatním termínu), čímž žalovaný splnil povinnost stanovenou v § 124 odst. 9 služebního zákona o neprodleném vyplacení služebního příjmu (za celou dobu propuštění), a proto k žádnému prodlení nedošlo. Úroky z prodlení tudíž žalobci nenáleží. Žalovaný tak úvahy žalobce o užití ustanovení § 128 odst. 1 služebního zákona považuje za nesprávné, neboť je lze užít, tj. vyplácet služební příjem je možné, jen v případě, že existuje právní důvod pro vyplácení služebního příjmu, který v tomto případě v období platnosti a účinnosti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o propuštění žalobce ze dne 23.6.2005, absentoval. Třetí závěrečnou námitku žalobce týkající se porušení principu, že nikdo nemůže těžit ze své vlastní nepoctivosti, žalovaný stručně zhodnotil, že s ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti a právní závěry má za to, že nelze jeho jednání kvalifikovat jako protiprávní, a rozhodnutí nevyplatit úrok z prodlení s výplatou služebního příjmu žalobci v rozporu s uvedenou právní zásadou. Ze správního spisu předloženého žalovaným správním orgánem soud zjistil následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti: Žalobce byl rozhodnutím ředitele Obvodního ředitelství policie Prahy 1 ve věcech služebního poměru ze dne 3.6