4 As 168/2013 — Nejvyšší správní soud

3 A 86/2013- 99 - text 11 pokračování 3A 86/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Milana Taubera a JUDr. Evy Rybářové v právní věci žalobce: Česká republika – Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 2. 7. 2013, č. j. UOOU-00148/13-86, t a k t o : I. Rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 2. 7. 2013, č. j. UOOU-00148/13-86, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví označeného rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů, který byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů o uložení pokuty ve výši 650 000 Kč za to, že u 14 subjektů údajů zpracovával bez jejich výslovného souhlasu citlivé údaje, a to konkrétně profil DNA v Národní databázi DNA provozované Policií České republiky. Žalobce předně v žalobě uvádí, že nesouhlasí s napadeným rozhodnutím, pokud jde o 12 subjektů údajů (J. H., L. S., Z. S., J. P., T. D., M. M., Z. K., M. B., V. H., I. Z., J. T. a Ing. J. Š.). U 2 subjektů údajů – D. Š. a P. Š. – pochybení uznává. Žalobce má za to, že jednal zcela v souladu s § 9 písm. i) zákona o ochraně osobních údajů (dle něhož citlivé údaje je možné zpracovávat, jen jestliže se jedná o zpracování podle zvláštních zákonů při předcházení, vyhledávání, odhalování trestné činnosti, stíhání trestných činů a pátrání po osobách). Ustanovením zvláštního zákona, podle kterého může policie zpracovávat osobní údaje tohoto typu i bez souhlasu osoby, kterých se týkají, je § 79 zákona o policii, kdy úkolem policie je chránit bezpečnost osob, majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku bezpečnosti. Žalobce poukazuje na to, že rozhodujícím kritériem pro posouzení oprávněnosti zpracovávání genetického materiálu je nezbytnost pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti nebo stíhání trestných činů nebo zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti podle § 85 zákona o policii. K tomu žalobce namítá, že žalovaný kritérium nezbytnosti vystavěl na závažnosti trestného činu a faktické použitelnosti profilu DNA dle Doporučení č. R (92) 1 Výboru ministrů členských států Rady Evropy o využívání analýzy deoxyribonukleové kyseliny v rámci systému trestní justice (dále jen „Doporučení“). Dle tohoto Doporučení je uchování výsledku analýzy DNA omezeno jen na závažné trestné činy ohrožující život, zdraví nebo bezpečnost osob. Doporučení přitom není pro Českou republiku právně závazným dokumentem, nadto je zastaralé a překonané, a to jak vzhledem k dynamice vývoje v oblasti analýzy DNA, tak vzhledem k vývoji v oblasti vnitřní bezpečnosti (vzestup organizovaného zločinu, vstup ČR do schengenského prostoru, narůst podílu recidivujících pachatelů v počtu stíhaných osob). Žalobce má za to, že žalovaný nedoceňuje veřejný zájem na potírání trestné činnosti. K tomu žalobce připomíná dlouhodobý trend nárůstu recidivujících pachatelů (v posledním období: rok 2011 – 48,5 %, rok 2012 – 50 %), přičemž se velmi často jedná o recidivu nestejnorodou. Proto je zpracování a uchování profilu DNA 12 subjektů údajů nutností, a to především s ohledem na předcházení a odhalování trestné činnosti. Statisticky je prokázáno, že majetkovou trestnou činností, která se nezřídka překlopí do násilné, je zahajována kriminální „kariéra“ pozdějších recidivistů. Žalobce zdůrazňuje, že policie odebírá biologické vzorky pouze u obviněných z úmyslných trestných činů. Ze zpracovaného profilu DNA nelze kromě pohlaví zjistit např. rasu či další fyziognomické vlastnosti. Vedení profilu v databázi DNA proto nemůže představovat průlom do osobnostních práv a je pouze nástrojem ke zjištění pachatele trestného činu a tím i ochrany společnosti. Žalovaný ve vyjádření k obsahu žaloby uvádí, že žalobce v žalobě opakuje v zásadě stejné argumenty jako v rozkladu. Žalovaný nezpochybňuje právo žalobce zpracovávat citlivé údaje bez souhlasu subjektu údajů, tedy v souladu s § 9 písm. i) zákona č. 101/2000 Sb., na základě § 79 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. Žalovaný ovšem uvádí, že žalobcem uvedený zákon č. 273/2008 Sb. nikde přímo nehovoří o Národní databázi DNA, neupravuje konkrétně právě tuto databázi ani neupravuje otázku uchování a dalšího využití profilu DNA. Je proto dle žalovaného nezbytné na uvedenou databázi nahlížet jako na každou jinou evidenci policie. Při hodnocení právní úpravy žalovaný odkazuje na rozsudek ESLP ve věci S. a Marper proti Spojenému království (rozsudek velkého senátu, č. 30562/04), dle kterého zákonné zmocnění státu upravující zásah do soukromí (zde v podobě Národní databáze DNA) musí být v souladu s principy právního státu dostatečně dostupné a předvídatelné, tedy vyjádřené s velkou mírou přesnosti. Žalovaný současně vychází z právního názoru Ústavního soudu v nálezu Pl. ÚS 24/10 ze dne 22. 3. 2011 (č. 94/2011 Sb.). Podle žalovaného, pokud není ve zvláštním zákoně (zde v zákoně č. 273/2008 Sb.) stanovena přímo úprava uchovávání osobních údajů v Národní databázi DNA, podléhá uchovávání osobních údajů úpravě dle obecného zákona, tj. zákona č. 101/2000 Sb. V daném případě však žalobcem přijatý postup v souladu se zákonem č. 101/2000 Sb. není. Žalovaný dále uvádí, že dle jeho názoru § 60, § 65 a § 79 zákona č. 273/2008 Sb. nejsou dostatečným zákonným podkladem pro vytvoření jakékoliv policejní databáze (evidence), a proto ani pro vytvoření Národní databáze DNA. Konkrétně žalovaný uvádí, že systematické shromažďování a uchovávání osobních a citlivých údajů je zásahem do soukromého života. Tento zásah do soukromí musí být v souladu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod legální a proporcionální. Zásahem do soukromí je přitom již samotné uchování údajů (Rotaru proti Rumunsku, rozsudek velkého senátu č. 28341/95; Amann proti Švýcarsku, rozsudek velkého senátu, č. 27798/95). Právní úprava pro sběr a uchování osobních údajů musí mít dle ESLP stejnou kvalitu, jako v případě tajného sledování. Stejné principy stanovil také Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/10. Zákon č. 273/2008 Sb. upravuje policejní evidence pouze okrajově a kuse. Zejména v § 86 písm. b) stanovuje povinnosti policie ohlásit zřízení evidence Úřadu, a to spolu s účelem evidence, kategorií subjektů údajů a osobních údajů, které se těchto subjektů týkají, a popisem opatření k zajištění požadované ochrany osobních údajů. Ustanovení § 78 poté upravuje předávání údajů z policejních evidencí. Je tedy zřejmé, že účel policejních evidencí a rozsah a kategorie zpracovávaných osobních údajů reguluje nikoliv zákonodárce, ale stanovuje si je Policie České republiky sama, a to způsobem, který je nepřezkoumatelný a v zásadě nekontrolovaný. Současně je také vytvoření evidence a její parametry pro dotčené subjekty údajů neveřejné. Žalovaný je toho názoru, že v demokratickém právním státě by měl meze zpracování osobních údajů, tj. rozsah, účel policejních evidencí, přístup do nich, dobu uchování apod., stanovit zákonodárce, a to tak, aby tato právní úprava byla pro každého předvídatelná, určitá a tedy, aby splňovala kvality, které na ni klade ESLP. Žalovaný pro ilustraci poukazuje na právní úpravu, která je základem Schengenského informačního systému a která obsahuje úpravu jak kategorií osobních údajů, které tato evidence může obsahovat, tak účelů využití údajů, stejné jako záruky subjektům údajů [čl. 94 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985; čl. 20 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1987/2006 ze dne 20. prosince 2006 o zřízení, provozu a využívání Schengenského informačního systému druhé generace (SIS II); čl. 20 rozhodnutí Rady 2007/533/SV ze dne 12. června 2007 o zřízení, provozování a využívání Schengenského informačního systému druhé generace (SIS II)]. Dle názoru žalovaného by minimálně stejné náležitosti měl splňovat zákon č. 273/2008 Sb. při vymezení, jaké evidence osobních údajů může Policie České republiky vytvářet, resp. za jakých podmínek mohou být vedeny. Ostatně i odborná literatura vyjadřuje v této oblasti pochybnost o souladu zákona č. 273/2008 Sb. s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 917). Žalovaný se z uvedených důvodů domnívá, že § 86 zákona č. 273/2008 Sb. a § 65 odst. 1 téhož zákona ve slovech „a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení“ není v souladu s ústavním pořádkem České republiky, konkrétně s čl. 7 odst. 1 a čl. 10 Listiny základních práv