5 As 6/2010 — Nejvyšší správní soud

6 A 50/2013- 36 - text 11 pokračování 6A 50/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Dany Černé v právní věci žalobkyně: O. T., zastoupena Mgr. Ilonou Sedlákovou, advokátkou se sídlem Brno, Příkop 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra – Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, náměstí Hrdinů 1634/3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 2. 2013, č.j. MV-94315-3/SO/sen-2012, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 2. 2013, č.j. MV-94316-3/SO/sen-2012 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 14. 5. 2012, č.j. OAM-621-15/PP-2012, jímž byla zamítnuta žádost žalobkyně o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky rodinného příslušníka občana EU, který sám není občanem EU, pro nesplnění podmínky uvedené v ustanovení § 87b odst. 1 ve spojení s ustanovením § 15a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Žalobkyně v podané žalobě uvedla, že na území ČR pobývá od 17. 12. 2011 spolu se svými dvěma nezletilými dětmi, E. M. a E. M., a to ve společné domácnosti se svou sestrou L. Y. K., jejím manželem M. K. a jejich dcerou A. K. Dne 17. 1. 2012 podala žádost o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky dle § 87b zákona o pobytu cizinců za účelem společného soužití s občanem EU. Dne 1. 2. 2012 na základě výzvy správního orgánu I. stupně tuto žádost doplnila o potřebné dokumenty. Výše uvedeným prvostupňovým rozhodnutím byla žádost žalobkyně zamítnuta s odůvodněním, že žalobkyně nesplňuje předpoklady k udělení povolení k přechodnému pobytu na území ČR za účelem společného soužití s občanem EU, neboť žalobkyně není rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu ustanovení § 15 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že žalobkyně není rodinnou příslušnicí občana EU, konkrétně manžela sestry žalobkyně a dcery sestry žalobkyně ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Zároveň prvostupňový orgán vyloučil aplikaci ustanovení § 15 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, neboť nebyly dle jeho názoru v případě žalobkyně splněny obě podmínky současně, tj. existence žití žalobkyně s občanem EU ve společné domácnosti a zároveň existence vztahu obdobného rodinnému. S uvedenými závěry správního orgánu I. stupně žalobkyně nesouhlasila, a proto podala odvolání, neboť dle jejího názoru splnila podmínky pro udělení povolení k přechodnému pobytu. Nezákonnost prvostupňového rozhodnutí spatřovala žalobkyně v absenci řádného odůvodnění a v nedostatku výroku rozhodnutí o zamítnutí žádosti, který neobsahoval odkaz na zákonné ustanovení předmětného zákona. Zákon o pobytu cizinců totiž ve svých ustanoveních §§ 87d a 87e odst. 1 taxativně stanoví, ve kterých případech je správní orgán oprávněn žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu zamítnout. Žalobkyně namítla, že výrok prvostupňového rozhodnutí odkaz na žádné z uvedených ustanovení neobsahuje a ani obsahově neodpovídá žádnému ze zákonných důvodů pro zamítnutí žádosti. Žalobkyně v žalobě dále namítla, že závěry správního orgánu I. stupně o tom, že není rodinným příslušníkem občana EU, nejsou správné, neboť žalobkyně se ve smyslu ustanovení § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců sama za rodinného příslušníka občana ČR považuje, a to ve vztahu k ustanovení § 15a odst. 4 tohoto zákona, jehož podmínky splnila. Uvedla, že v prvé řadě musí existovat občan EU, jehož je cizinec rodinným příslušníkem, což je v daném případě pan M. K. a nezletilá A. K. Dále musí mezi tímto občanem a cizincem existovat trvalý vztah, který je třeba dle žalobkyně vždy posuzovat individuálně, a to s ohledem na kvalitu vztahu a existenci vůle účastníků vztahu ke vztahu nikoliv jen dočasnému. I tato podmínka je dle žalobkyně splněna, prokazuje ji zejména skutečnost, že žalobkyně se svými dětmi žije ve společné domácnosti se svou sestrou, jejím manželem a jejich dítětem po dobu již více než jednoho roku. Všichni žijí z finančních prostředků pana M. K. K doložení trvalosti vztahu žalobkyně navrhla výslech pana K. a své sestry. Další podmínkou je nutnost obdobnosti vztahu mezi cizincem a občanem EU vztahu rodinnému. I tato podmínka je dle žalobkyně z její strany splněna, neboť současný právní řád nezná žádnou jednoznačnou definici rodinného vztahu. Proto je nutné tento vztah vykládat ve smyslu historickém za předpokladu kontinuity právního řádu České republiky. S odkazem na obecný občanský zákoník č. 946/1811 Sb. a občanský zákoník č. 141/1950 Sb. žalobkyně dospěla k závěru, že za rodinný vztah je potřeba považovat i vztah švagrovský. Žalobkyně dále uvedla, že výklad rodinného vztahu ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38/ES (dále jen „Směrnice č. 2004/38/ES“), jak jej použily správní orgány obou stupňů, není správný, což žalobkyně namítla i v podaném odvolání a poukázala na čl. 37 této směrnice, který zapovídá restriktivní výklad v případech, kdy lze použít předpisy pro osoby příznivější, které do působnosti směrnice nespadají. Poslední podmínkou je žití cizince s občanem EU ve společné domácnosti, která je dle žalobkyně taktéž splněna. Žalobkyně uvedla, že žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že je na účastníkovi řízení, aby doložil hodnověrným způsobem, že splňuje podmínky uvedené v ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Namítla, že navrhovala provedení výslechů osob, jejichž výpovědi by byly způsobilé prokázat naplnění podmínek uvedených v předmětném zákonu, ovšem správní orgány odmítly tyto výslechy provést. Z uvedených důvodů žádala žalobkyně soud o zrušení napadeného i prvostupňového rozhodnutí. Žalovaný v písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí. V úvodu vyjádření žalovaný zopakoval průběh správního řízení a dále uvedl, že podle § 87b odst. 2 zákona o pobytu cizinců je k žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinný příslušník povinen předložit náležitosti podle § 87a odst. 2, s výjimkou náležitosti podle § 87a odst. 2 písm. b) a doklad potvrzující, že je rodinným příslušníkem občana EU. Podle § 87a odst. 2 zákona o pobytu cizinců předloží cizinec k žádosti cestovní doklad, fotografii, doklad o zdravotním pojištění a doklad o zajištění ubytování na území. Jelikož při podání žádosti všechny potřebné doklady žalobkyně nepředložila, byla dne 24. 1. 2012 vyzvána k doplnění žádosti a současně poučena o tom, kdo se podle zákona o pobytu cizinců považuje za rodinného příslušníka občana EU, resp. že je zapotřebí doložit doklad, jímž žalobkyně prokáže, že je rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců. Žalovaný dále ve svém vyjádření uvedl, že nesplnění podmínky uvedené v § 87b odst. 1 ve spojení s § 15a zákona o pobytu cizinců je důvodem zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu. Žalovaný konstatoval, že doklad osvědčující skutečnost, že žalobkyně je rodinným příslušníkem občana EU, resp. občana ČR, na základě něhož by žalobkyni mohlo být vydáno povolení k přechodnému pobytu, předložen nebyl. Žalovaný poukázal na to, že v tomto případě žalobkyně žádala o vydání povolení k přechodnému pobytu jako rodinný příslušník občana EU podle § 15a odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Podle § 15a odst. 4 písm. b) se ustanovení tohoto zákona, týkající se rodinného příslušníka občana EU, obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem prokáže, že má s občanem EU trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti. Toto ustanovení zákona o pobytu cizinců reaguje na čl. 3 odst. 2 písm. b) Směrnice č. 2004/38/ES, podle něhož členský stát usnadňuje v souladu s vnitrostátními předpisy vstup a pobyt partnerovi, se kterým má občan členského státu Unie řádně doložený trvalý vztah, což je v České republice typicky vztah druha a družky. Ustanovení § 15a odst. 5 citovaného zákona pak vnitrostátně srovnalo postavení rodinného příslušníka státního občana České republiky s postavením rodinného příslušníka občana Evropské unie, který využívá právo volného pobytu. Na vztah podle § 15 odst. 4 písm. b) jsou tak kladeny tři podmínky: musí se jednat o vztah trvalý, vztah povahy obdobné vztahu rodinnému a jeho účastníci spolu musí žít ve společné domácnosti. K výkladu pojmu „partner“ podle Směrnice č. 2004/38/ES žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2010, č.j. 5 As 6/2010. Nejvyšší správní soud dovodil v tomto rozsudku, že citované ustanovení § 15a odst. 4 písm. b) je potřeba vykládat v intencích evropského pře