3 As 87/2013 — Nejvyšší správní soud

6 Af 16/2012- 75 - text 18 pokračování 6Af 16/2012 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Dany Černé a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobce: Slavia pojišťovna a.s., IČ: 60197501, se sídlem v Praze 1, Revoluční 1/655, zast. Mgr. Davidem Belhou, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 1153/13, proti žalovanému: Česká národní banka, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 864/28, o přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy, k žalobě proti rozhodnutí bankovní rady žalovaného ze dne 21. března 2012, čj. 2012/857/110, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Žalobce napadl shora uvedené správní rozhodnutí, jímž byl zamítnut jeho rozklad a potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 20.12.2011, čj. 2011/14440/570, sp. zn. Sp/2011/156/573. Ve správním řízení bylo žalobci pravomocně uloženo opatření k nápravě ve znění dále uvedené podle ust. § 95 odst. 1 zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pojišťovnictví“). Žalobce napadl rozhodnutí v celém rozsahu a domáhal se jeho zrušení, včetně zrušení prvostupňového správního rozhodnutí, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě uplatnil tyto konkrétní žalobní body, jimiž je soud vázán a v jejichž mezích rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, přezkoumává. V prvé části žalobních bodů směřoval svůj nesouhlas s uloženou povinností týkající se nedostatečné výše technické rezervy na závazky vyplývající z ručení za závazky České kanceláře pojistitelů (dále také jen „ČKP“). Poukázal na právní rámec ČKP, zejména na příslušná ustanovení § 18 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pojištění odpovědnosti“), a to zejména na odst. 5 a 6, kde je stanovena povinnost ručit za závazky ČKP v poměru podle výše příspěvků ve prospěch ČKP, za účelem splnění této povinnosti jsou pojišťovny povinny tvořit technickou rezervu podle ust. § 62 zákona o pojištění odpovědnosti, aktuální výši tržního podílu a tomu odpovídající výši ročního příspěvku a výši rezervy na závazky oznamuje ČKP jednotlivým pojišťovnám písemně. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je uvedeno, že výše rezervy činila k 31.5.2011 částku 130,7 mil. Kč, žalobce na tuto rezervu aplikoval zajištění, které sjednal s příslušnými zajistiteli (pro rok 2010 v poměru 50%, pro rok 2011 v poměru 60% rizika na vrub žalobce a 40% na vrub zajistitele), v důsledku zajištění pak vykazoval výši rezervy na závazky z ručení pouze ve výši odpovídající jeho vlastnímu vrubu na zjištěném riziku, tj. v roce 2010 ve výši 50%, v roce 2011 ve výši 60% celkové výše rezervy. Podle názoru žalobce jak napadené, tak prvostupňové správní rozhodnutí, neobsahují dostatečné odůvodnění závěru o tom, že texty předložených zajistných smluv neumožňují aplikaci zajištění na rezervu na závazky z ručení na závazky ČKP, napadá pro něj nesrozumitelnost odůvodnění napadeného správního rozhodnutí, zejména uvádí, že není patrné, o jaké části zajistných smluv žalovaný opírá svůj výklad, ani přesné vymezení toho, v jaké konkrétní výši tak má žalobce své rezervy v účetnictví vykazovat (tedy jaký podíl tak má být vykazován). Podle názoru žalobce je potřeba odlišovat povinnost platit příspěvky na činnost ČKP podle ust. § 18 odst. 5 a 6 zákona o pojištění odpovědnosti. ČKP odhaduje výši svých splatných závazků pro každý kalendářní rok a podle toho stanovuje výši ročních příspěvků, další prostředky získává i svou další činností. Pokud se v průběhu roku ukáže, že tato aktiva nestačí k uspokojení všech splatných závazků ČKP, požádá své členy o poskytnutí dalších příspěvků, k čemuž je tvořena technická rezerva. Poskytnutí pravidelných ročních příspěvků je tak nutné odlišit od poskytnutí mimořádné platby, o kterou by ČKP požádala v případě nutnosti a k jejímuž zajištění je zřizována technická rezerva. Žalobce se nedomnívá, že by bylo možné rezervu označit za kumulované budoucí příspěvky podle ust. § 18 odst. 5 zákona o pojištění odpovědnosti, jedná se vždy o finanční prostředky, které jsou na žádost ČKP poskytnuty jejími členy v případě, že není ČKP schopna uhradit splatné závazky ze svých aktiv. Pokud v příslušném roce taková situace nastane, má žalobce sjednanou zajistnou smlouvu, kdy tento závazek poskytne zajistitel ve výši jeho podílu na cedovaném riziku. Žalobce nerozumí tomu, jaká část plnění, které by mělo být poskytováno ve prospěch ČKP, není zajištěna, pokud v následujícím roce se situace ČKP zlepší, bude disponovat vlastními prostředky a nebude žádat o plnění z rezervy, pokud žalobce v nějakém roce neuzavře zajistnou smlouvu, bude muset vykázat rezervu na závazky z ručení v plné výši, podstatné je, že jeho plnění bude vždy zajištěno (jednou za pomoci zajištění a jedno pouze přímým finančním umístěním). Žalobce v této souvislosti nesouhlasí s právním názorem žalované, že převážná část ze závazků ČKP má splatnost delší než jeden rok, renty a škody na zdraví s opakujícím se plněním nelze označit za existující závazky, u kterých v budoucnu pouze nastává splatnost, neboť se podle jeho názoru jedná o závazky, které v budoucnu teprve vzniknou, a není jisté, zda vzniknou a jaká bude jejich výši (s vázaností např. na dobu vyplácení renty). Zajistné smlouvy žalobce neobsahují žádné členění na druhy závazku ani žádnou klasifikaci dle doby jejich vzniku, podle které by zajistitel nějak upravoval své plnění ze zajistné smlouvy. Žalobce uvádí, že tímto postupem nezvolil pro něj nejvýhodnější scénář, ale naopak scénář nejméně výhodný, když je spojen s jeho závazkem ve výši 60% poskytnutí požadované částky, a nerozumí tomu, jak je splnitelnost jeho závazků vůči ČKP ohrožena a jak může z titulu vykazování podílu zajistitele na riziku ohledně rezervy usuzovat na deficit na této rezervě. Žalobce dále uvedl, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí potvrzuje, že žalovaný považuje zajistné smlouvy za dostatečně určité k tomu, aby z nich vyplýval závazek zajistitele plnit v případě, že ČKP požádá o plnění z rezervy v kalendářním roce platnosti zajistné smlouvy. V další části těchto žalobních bodů žalobce v češtině uvádí text příslušných zajistných smluv (text zajistné smlouvy na rok 2010 – „Zajistitel poskytuje plnění dle svého podílu na rezervu na závazky České kanceláře pojistitelů (ČKP) včetně (nikoliv však pouze) do Garančního fondu spravovaného ČKP“, pro rok 2011 „Zajistitel přispívá dle svého podílu na zjištění závazků plnit vůči ČKP včetně (nikoliv však pouze) do Garančního fondu spravovaného ČKP“). Z těchto textů tak vyplývá, že zajistitelé jsou povinni plnit dle svého podílu vůči rezervě na závazky ČKP, a to na jakékoliv závazky, nikoliv pouze ty do Garančního fondu. Nelze tak podle názoru žalobce rozumět názoru žalovaného, že mezi typy škod, které zajistná smlouva kryje, patří též (nikoliv však pouze) škody z Garančního fondu, neboť zajistná smlouva nehovoří o typech škod, které jsou hrazeny z Garančního fondu, ale hovoří o závazcích, které má pojistitel vůči ČKP, ustanovení zajistných smluv pak výslovně hovoří o plnění vůči rezervě, a ta je podle ust. § 51 odst. 3 písm. f) zákona o pojištění odpovědnosti tvořena na splnění závazků z ručení za závazky ČKP podle tohoto zákona. Podle názoru žalobce tak žalovaný opomíjí ve svém výkladu text těchto smluv, ale jejich účel a obecný smysl zajištění. V druhé části žalobních bodů žalobce nesouhlasí se zjištěnými deficity na ostatních technických rezervách, a uvádí, že podle jeho názoru jím uplatňované metody výpočtu jsou správné a zakládají se zejména na jiném škodním průběhu pojistného kmene, než jsou celotržní hodnoty. Zákonným pravidlům pro tvorbu technických rezerv může vyhovět více použitých metodik výpočtu a je věcí správní úvahy žalovaného, zda metodiku zvolenou žalobcem zhodnotí jako správnou, když zákon v tomto směru neposkytuje zcela konkrétní vodítka nebo kritéria. Žalobce uvádí, že žalovaný v oznámení o zahájení správního řízení popsal zvolenou metodiku výpočtu výše technických rezerv, která se liší od metodiky zvolené žalobcem, a došel tak k jinému výsledku, to však nepostačuje k závěru, že žalobce porušil ustanovení zákona o pojištění odpovědnosti, tedy že nezabezpečil trvalou splnitelnost závazků vzniklých provozováním pojištění odpovědnosti a splnění závazků vůči ČKP; podle názoru žalobce by tak žalovaný měl uvést, v čem spatřuje závadnost metodiky výpočtu provedené žalobcem, které předpoklady nejsou dostatečně vypovídající či obezřetné z hlediska zákonných požadavků a z jakého důvodu. V třetí části žalobních bodů žalobce namítá porušení řízení předcházející vydání rozhodnutí a vady rozhodnutí. Uvádí, že názor žalovaného o tom, že zajistné smlouvy vykazují ještě nějaké jiné nedostatky, než jejich uzavření na principu Underwriting Year Basis, nebyl žalobci nijak signalizován, a je obsažen pouze v oznámení o zahájení správního