— Nejvyšší správní soud

8 Af 50/2012- 25 - text 10 pokračování 8Af 50/2012 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Marcely Rouskové a JUDr. Hany Pipkové v právní věci žalobce: Nedcon Magazijninrichting B.V., se sídlem Nijverheidsweg 26, Doetinchem, 7005 BJ, Nizozemské království, zast. Ing. Stanislavem Krylem, daňovým poradcem, se sídlem Praha 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 16.10.2012, č.j.: 14316/12-1300-105261 t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne 7.3.2012, č.j. 118424/12/001535108891. Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu (dále též „žalovaný“) v odůvodnění v záhlaví uvedeného rozhodnutí uvedlo, že předmětem sporu je zastavení daňového řízení ve věci žádosti o vrácení daně osobě registrované k dani v jiném členském státě za období 1.1.2010-31.12.2010, podané dne 27.2.2012, z důvodu nedodržení lhůty k podání. Prvoinstančním rozhodnutím ze dne 7.3.2012, č.j. 118424/12/001535108891, bylo zastaveno řízení ve věci žádosti o vrácení daně z přidané hodnoty osobě registrované k dani v jiném členském státě, dle ust. § 82a zákona č. 235/2004 Sb., za období 1.1.2010-31.12.2010, podané prostřednictvím elektronického portálu v jiném členském státě dne 27.2.2012, správcem daně přijaté ke zpracování dne 28.2.2012 a zaevidované pod č.j. 111892/12/001535108891. Podle odvolacího orgánu z odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí vyplývá, že správce daně zastavil řízení dle ust. § 106 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., neboť žádost byla podána po zákonem stanovené lhůtě. Prvoinstanční orgán uvedl, že žádost o vrácení daně se podle ust. § 82a odst. 10 zákona č. 235/2004 Sb. podává nejpozději do 30. září kalendářního roku následujícího po období pro vrácení daně, jinak nárok zaniká. Žalobce podal žádost dne 27.2.2012 a správce daně ji obdržel ke zpracování dne 28.2.2012. Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podal žalobce odvolání. K námitkám uvedeným v odvolání odvolací orgán konstatoval, že v souladu s ust. § 82a odst. 10 zákona č. 235/2004 Sb. měl žalobce svoji žádost o vrácení daně za období roku 2010 podat nejpozději do 30. září 2011, poté nárok zanikl. Nárok dle žádosti podané 27.2.2012 právně neexistoval a správce daně, ani odvolací orgán ho proto nemohli žalobci přiznat. Ani důvody uvedené v odvolání k opožděnému podání žádosti nemohly ovlivnit rozhodnutí odvolacího orgánu, když odvolací orgán je povinen rozhodovat v souladu s právními předpisy. Odvolací orgán proto konstatoval, že nemohl rozhodnout jinak, než odvolání zamítnout. K žalobcem zmiňovaným rozsudkům Evropského soudního dvora odvolací orgán uvedl, že v daných případech dospěl Evropský soudní dvůr k závěru, že došlo k diskriminaci osob povinných k dani v závislosti na státě jejich sídla, avšak v uvedených případech se jednalo o jiný skutkový stav. V případě rozsudku C-361/96 (Société generale) Evropský soudní dvůr podle odvolacího orgánu konstatoval, že umožňuje-li členský stát tuzemské osobě povinné k dani doložit nárok na odpočet duplikátem nebo fotokopií originálu faktury, vyžaduje princip nediskriminace, aby tato možnost byla rozšířena na osoby povinné k dani se sídlem mimo tento členský stát. V případě rozsudku C-390/96 (Lease Plan) Evropský soudní dvůr podle odvolacího orgánu konstatoval, že pravidla úročení při pozdě vrácené dani nesmí být rozdílná v závislosti na státě sídla osob povinných k dani. V prvním případě se tedy podle odvolacího orgánu jednalo o stanovení podmínky pro vrácení daně nad rámec směrnice (čl. 8 směrnice nehovoří výslovně o originálu dokladu), přičemž vyžadováním splnění této podmínky došlo k znevýhodňování osob, které žádaly o vrácení daně oproti plátcům daně registrovaným ve státě vrácení daně. V druhém případě byly podle odvolacího orgánu nastaveny výhodnější podmínky pro výpočet úroku při pozdním vrácení daně pro osoby registrované ve členském státě vracení oproti zahraničním osobám, jednalo se tedy o porušení čl. 27 směrnice, dle kterého „úroková sazba odpovídá příslušné úrokové sazbě pro vrácení DPH osobě povinné k dani usazené v členském státě vrácení daně podle vnitrostátního práva tohoto členského státu“. Odvolací orgán v odůvodnění rovněž konstatoval, že vymezení lhůty pro vrácení daně lhůtou pro podání žádosti ust. § 82 odst. 10 zákona č. 235/2004 Sb. je v souladu se směrnicí (směrnice Rady č. 2008/9/ES), která v čl. 15 tuto lhůtu jednoznačně stanovuje, v žádném případě není nad rámec směrnice ani v rozporu s ní, a v tomto případě pak skutečnost, že zákon č. 235/2004 Sb. stanovuje prekluzivní lhůtu pro vrácení daně jinak než je tomu u nároku na odpočet daně pro tuzemské plátce, nelze považovat za porušení principu nediskriminace, který podle žalovaného žalobce dovozuje. Ve věci C-294/11 bylo rozhodnuto dne 21.6.2012 a to tak, že lhůta pro vrácení daně z přidané hodnoty osobám povinným k dani neusazeným v tuzemsku je lhůtou prekluzívní. Odůvodnění svého rozhodnutí odvolací správní orgán uzavřel tím, že finanční orgány nejsou oprávněny k přiznání nároku, který byl uplatněn v žádosti podané po uplynutí zákonné lhůty. Vracení daně tuzemským osobám registrovaným k dani v jiném členském státě podle odvolacího orgánu vychází ze směrnice, s odkazem na čl. 15, který stanovuje, že: „Žádost o vrácení daně se podává členskému státu usazení do 30. září kalendářního roku následujícího po období pro vrácení daně“. Správce daně podle odvolacího orgánu postupoval v souladu s příslušným článkem směrnice, který byl implementován do zákona č. 235/2004 Sb., konkrétně do ustanovení § 82a odst. 10. Žalobce v žalobě namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné z důvodu rozporu ustanovení § 82a odst. 10 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále též „zákon o DPH“), s právem usazování vyjádřeným v čl. 49 a 54 Smlouvy o fungování Evropské Unie (dále jen „Smlouva o EU“), s právem na volný pohyb služeb dle čl. 56 Smlouvy o EU ve spojení s čl. 54 Smlouvy o EU. Dále žalobce spatřoval rozpor citovaného ustanovení s obecným principem nediskriminace stanoveným v čl. 18 Smlouvy o EU ve spojení s osmou směrnicí (pozn. soudu - OSMÁ SMĚRNICE Rady ze dne 6.12.1979 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Úprava vracení daně z přidané hodnoty osobám povinným k dani neusazeným v tuzemsku 79/1072/EHS), začleněnou do současné směrnice Rady č. 2008/9/ES, a rovněž rozpor s vnitřním uspořádáním a systematikou zákona o DPH. Žalobce v žalobě srovnával lhůtu stanovenou pro uplatnění nároku na odpočet daně jakožto podmínku pro tuzemské osoby povinné k dani, se lhůtou stanovenou pro žádost o vrácení daně osobám registrovaným k dani v jiných členských státech. Dovozoval, že podmínky pro vrácení daně od správce daně jsou rozdílné pro osoby usazené v České republice a pro osoby registrované v jiném členském státě. V rozdílně stanovených podmínkách shledával omezení práva na svobodu usazování, s tím, že uvedené omezení v daném případě nesleduje legitimní cíl slučitelný se Smlouvou o EU a není ani odůvodněno naléhavými důvody obecného zájmu (žalobce odkazoval na rozsudky Evropského soudního dvora, resp. Soudního dvora Evropské unie ve věci Futura Participation a Singer, C-250/95, a ve věci Da Lasteyrie du Saillant, C-9/02, Komise v. Francie, C-270/83, Marks & Spencer plc, C-446/03 a judikaturu uvedeného soudu, související s otázkou možného omezení příslušné svobody, konkrétně na rozhodnutí ve věci C-204/90, Bachmann, C-157/07, Krankenheim Ruhesitz, C-101/05, A, C-196/04, Cadbury Schweppes, C-231, Oy AA, s tím že jednotlivé důvody ospravedlnění v minulosti uznané Soudním dvorem Evropské unie na daný případ nedopadají). Ve vtahu k tvrzenému rozporu s právem na volný pohyb služeb žalobce uváděl, že s ohledem na disproporčně kratší lhůtu dle ust. § 82a zákona č. 235/2004 Sb. ve srovnání s lhůtou pro uplatnění nároku na odpočet pro osoby usazené v České republice, dochází k omezení volného pohybu služeb, neboť poskytovatelé služeb neusazeni v České republice mají z hlediska lhůty podstatně zhoršené podmínky pro vrácení DPH, což pro ně, s ohledem na krátkost prekluzivní lhůty, může představovat dodatečný náklad, což je hospodářsky a fakticky diskriminuje při poskytování služeb v České republice. Z důvodu radikální odlišnosti délky lhůty pro vrácení daně, resp. přiznání nároku na odpočet daně, u osob usazených v ČR a osob usazených v jiném členském státě, namítal žalobce rozpor s principem nediskriminace. Žalobce dále namítal vnitřní rozpornost českého zákona o DPH, když dle ust. § 82a odst. 2 zákona o DPH, nárok na vrácení