8 As 184/2016 — Nejvyšší správní soud

9 A 49/2015- 127 - text 15 pokračování 9A 49/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobců: a) A.K., bytem P, b) Z.K., bytem D., c) H.J., bytem S., všichni zast. JUDr. Ivankou Posádkovou, advokátkou se sídlem Třebíč, Hasskova 16, proti žalovanému: Státní pozemkový úřad, se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného správního orgánu, t a k t o: I. Žalovaný je povinen vydat rozhodnutí podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve věci dovypořádaní restitučních nároků žalobců pocházejících od původního vlastníka paní G.J. a to v rozsahu, týkajícím se id. 1/33 velkostatku Svatoslav – Zátiší, konkrétně pozemků evidovaných pod par. č.: , vše zapsáno na LV č. , kat. území S.T., vedeném u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Třebíč, a to do 60 dnů od právní moci rozsudku, ve zbytku se žaloba zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 18.731,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobců JUDr. Ivanky Posádkové, advokátky. O d ů v o d n ě n í: Žalobci se žalobou podanou 26.2.2015 Městskému soudu v Praze ve znění níže specifikovaných doplnění domáhali ochrany proti nečinnosti Státního pozemkového úřadu (dále jen „žalovaný“) a žádali, aby soud uložil žalovanému povinnost vydat rozhodnutí v řízení ve věci dovypořádání restitučních nároků žalobců pocházejících od původního vlastníka paní G.J., rozené W.. V žalobě žalobci uvedli, že jako oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) uplatnili restituční nárok na navrácení majetku původně náležejícího jejich matce, resp. babičce paní G.J., roz. W., a to velkostatek Svatoslav – Zátiší, okres Třebíč, tvořený zemědělskými hospodářstvími a lesními hospodářstvími (dále též jen „velkostatek“), jehož vlastníky v rozsahu každý id. 1/3 byli sourozenci K.W., M.M. a G.J. Žalobci namítali, že nesprávným úředním postupem nebyla velká část majetkových nároků podléhajících restituci po G.J. vypořádána, neboť žalovaný dosud nerozhodl o opakovaných žádostech žalobců dle zákona o půdě. Byť by se dosavadní postup a rozhodnutí správního orgánu jevila zákonnými, jsou natolik extrémní, že vybočují z mezí ústavnosti. Žalobci se svých nároků domáhali od samé účinnosti zákona o půdě a tyto nároky považují stále za nevypořádané, neboť Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Kraj vysočinu, Pobočka Třebíč jim pouze dopisem ze dne 28.2.2014, sp. zn.: 1 RP/8161/2011-130761, zn.: SPU092399/2014, doručeným žalobci a) dne 6.6.2014 a právní zástupkyni žalobců sdělil, že při řešení restitučních nároků k velkostatku Svatoslav – Zátiší vydal tehdejší Okresní úřad a následně Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Třebíč několik rozhodnutí, kterými přiznal restituční nárok na vrácení nemovitostí vztahujících se k oprávněné osobě paní G.J. a taktéž se vypořádal i s restitučním nárokem uplatněným na majitele K.W. a O.M., dodal, že uplatněné nároky považuje v celém rozsahu za vyřízené, když mu nejsou známy žádné nevydané nemovitosti, které by měly být předmětem řízení dle zákona o půdě. Žalobci předně upozorňili, že se podáním z 17.2.2014 nedomáhají dalších nároků, ale pouze opakovaně týchž nároků, které uplatnili poprvé již výzvou z 6.6.1991, jíž se na základě zákona o půdě domáhali vydání odebraného lesního komplexu s příslušenstvím (a poskytnutí náhrad dle zákona o půdě) náležejícího původně G.J. Správní orgán se v rámci nedokončeného restitučního řízení vypořádal pouze s restitučními nároky ve vztahu ke splnění podmínek k vydání majetku původního vlastníka id. 1/3 velkostatku K.W. a id 1/3 O.M. V celém rozsahu však nebyly vypořádány restituční nároky ve vztahu k původní vlastnici G.J., neboť žalobci již výzvou ze dne 6.6.1991 uplatnili nároky mimo jiné i dle § 4a odst. 1, odst. 2 zákona o půdě na navrácení cca 1.000 ha lesního komplexu, který nebyl pojat do konfiskace id. 2/3 velkostatku. Žalobci dále upozornili na to, že v roce 1945 stát zamýšlel zkonfiskovat id. 2/3 velkostatku, konfiskační vyhlášky však byly vydány pouze na zemědělský majetek a pouze v některých katastrálních územích (nikoli na lesní majetek), přesto byl fakticky zabrán celý zemědělský majetek (pozemky, budovy, živý i mrtvý inventář) velkostatek (3/3). Veškerý zkonfiskovaný zemědělský majetek (2/3) i majetek zabraný bez právního důvodu (1/3) byl v letech 1945-1947, resp. do 25.2.1948 rozdán přídělcům. Protože si byl stát vědom toho, že zabral i spoluvlastnický podíl v rozsahu 1/3 na zemědělském majetku, rozhodl ZNV Brno, že lesní majetek nebude konfiskován a bude ponechán k vypořádání hodnoty id. 1/3 velkostatku pro paní G.J. Dle dokumentace z let 1945-1948 představovala hodnota lesního majetku 1/3 hodnotu celého velkostatku. S vypořádáním spoluvlastnictví tím, že získá na svůj podíl celé lesní hospodářství G.J. souhlasila. Tyto skutečnosti byly zřejmé z rozhodnutí a přípisů ZNV Brno, Mze před únorem 1948, z nichž plyne, že z důvodu vypořádání nároku id. 1/3 G.J. nebyly vydány konfiskační vyhlášky pro obec Horní Smrčné, Chlum, Svatoslav, Čechtín (lesní pozemky). Veškeré tyto listiny byly doloženy do spisu Pozemkového úřadu již v 90. letech, žalobci proto od počátku restitučního řízení vycházeli z těchto dohod a hovořili o restituci cca 950 -1.100 ha souvislé lesní plochy v k.ú. Svatoslav u Třebíče, neboť z dohod jejich právní předchůdkyně s tehdejšími orgány státu (1945-1947) plyne, že stát G.J. na hodnotu celého jejího podílu na velkostatku přenechal lesní půdu v k.ú. Svatoslav u Třebíče, zem. usedlost Čechtín a zámeček Svatoslav. Vše ostatní bylo spolu s konfiskovaným majetkem ostatních spoluvlastníků rozděleno mezi přídělce, příp. ponecháno státu Žalobci tedy tvrdili, že k 25.2.1948 byl majetek G.J. tvořen reálně odděleným majetkem – lesním komplexem, který byl pod národní správou, neboť před 25.2.1948 došlo ke směně a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi státem (který držel zkonfiskované 2/3 velkostatku v zemědělském majetku v rozsahu 3/3) a G.J. (vlastnicí 1/3 velkostatku), která na vypořádání svého podílu na velkostatku držela majetek v lesních pozemcích v k.ú. Svatoslav u Třebíče, zem. usedlost Čechtín a zámeček Svatoslav. Státem však do 25.2.1948 nebyl s ohledem na nastalou politickou situaci zachován předepsaný úřední postup, a proto nebyla dohoda o reálném oddělení výše uvedeného majetku zapsána do pozemkových knih. Po revizi 1. pozemkové reformy dle zákona č. 142/1947 Sb., následně dle zákona č. 46/48 Sb. a dále i bez právního důvodu postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody stát odňal G.J. majetek a dohody shora popsané již v pozemkové knize nerealizoval. Žalobci dále konstatovali, že hodnota dosud vydaného majetku a ostatních náhrad neodpovídá hodnotě majetku, který dle dohod se státem o reálném oddělení a vypořádání podílového spoluvlastnictví měl G.J. náležet. Vycházejíc z dohod o reálném oddělení majetku proto žalobci požadovali dokrýt nároky a vydat lesní pozemky v k.ú. Svatoslav u Třebíče po jejich právní předchůdkyni (a náhrady dle zákona o půdě), o čemž příslušný správní orgán dosud nerozhodl. Nesprávný postup žalovaného žalobci spatřovali i v tom, že byli uváděni v omyl o tom, že id. 2/3 velkostatku podléhaly konfiskaci, což se následně neprokázalo, přičemž z tohoto omylu vycházel i správní orgán, zvýhodnil tak na úkor žalobců stát, když vypořádáním podílového spoluvlastnictví mezi státem a G.J. a z toho vyplývajícími restitučními nároky se správní orgán nezabýval, nerozhodl a rozhodnout odmítá, žalobce tím zkrátil na jejich právech. Žalobci s ohledem na výše uvedené, když správním orgánem nebyla respektována dohoda o reálném oddělení podílu G.J. (k roku 1945 v hodnotě 1.000.000,- Kč spočívající v reálném oddělení 1/3 hodnoty velkostatku, tvořené lesním komplexem lesních pozemků v k.ú. S.T.), dále konstatovali, že jim byly např. nesprávně vydány restituční nároky na lesních pozemcích v k.ú. H., k.ú. C. v rozsahu cca 110 ha. Žalobci shledali v rozporu s dobrými mravy a obecně uznávanými základními lidskými právy a svobodami, aby bylo k tíži osoby, která v době nesvobody nemohla docílit intabulace nových dohodnutých majetkových vztahů se státem, přičítáno, že neprokázala své nároky, když to byl stát, který se nejprve na majetkovým vypořádání podílového spoluvlastnictví dohodl a následně sám právní realizaci dohody zabránil. Žalobci s odkazem na ust. § 4a odst. 2 zákona o půdě namítali, že pokud oprávněné osoby nemohly jednoznačně prokázat svůj nárok výpisem z úřední evidence, měl je pozemkový úřad zapsat jako domnělé oprávněné osoby k lesnímu komplexu, resp. lesním pozemkům ve všech dotčen