10 As 278/2017 — Nejvyšší správní soud

11 A 8/2017- 49 - text [OBRÁZEK]11A 8/2017 - 49 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a Mgr. Aleše Sabola v právní věci nezletilé žalobkyně N. W. (S.), narozené dne ..., trvale bytem S. 3, S., zastoupené matkou K. W., trvale bytem H. 82, S., právně zastoupené JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Lidická 405/3, proti žalovanému Ministerstvo spravedlnosti České republiky, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 12. 2016, č. j. MSP- 350/2015-ODSK-OTC/14, t a k t o: I. Rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 6. 12. 2016, č. j. MSP-350/2015- ODSK-OTC/14, s e z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 8.228,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Bc. Milana Čmelíka, advokáta. Odůvodnění Stručný obsah žaloby Žalobkyně se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti České republiky (dále též „žalovaného“), jímž byla zamítnuta žádost žalobkyně o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti s odkazem na ustanovení § 28 zákona č. 145/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obětech trestných činů“). pokračování 2 11A 8/2017 Žalobkyně v podané žalobě popsala dosavadní průběh řízení, v němž bylo ve věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7T 11/2014 a následně u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 2To 13/2015 rozhodnuto o tom, že obžalovaný R. S. dokonal skutkovou podstatu trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 a 3 písm. c) trestního zákoníku, pohlavního zneužívání podle § 187 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1 trestního zákoníku, výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 trestního zákoníku a zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 trestního zákona. Žalobkyně byla v daném trestním řízení osobou poškozenou, které byla v daném trestním řízení přiznána náhrada nemajetkové újmy v penězích v částce 100.000,- Kč. Žalobkyně v podané žalobě uvedla, že až do dne podání žaloby nebylo odsouzeným žalobkyni uhrazeno ničeho, odsouzený byl odsouzen pravomocně k sedmiletému nepodmíněnému trestu a již před jeho nástupem opakovaně podával insolvenční návrhy z důvodu vlastní platební neschopnosti. Z uvedeného důvodu žalobkyně podala dne 23. 11. 2015 k Ministerstvu spravedlnosti České republiky žádost o peněžitou pomoc podle zákona o obětech trestných činů, nicméně žalovaný žádost žalobkyně zamítl s odůvodněním, že žalobkyni nelze přiznat jakoukoli pomoc, neboť částku stanovenou v odsuzujícím rozsudku nelze kvalifikovat jako peněžitou pomoc podle zákona o obětech trestných činů Žalobkyně v podané žalobě namítla, že splňuje zákonem stanovené podmínky, aby byla považována za oběť podle zákona o obětech trestných činů, neboť jí byla trestným činem výše jmenovaného způsobena těžká újma na zdraví, a zároveň je obětí trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Trestná činnost výše jmenovaného způsobila žalobkyni značné negativní následky. V důsledku trestné činnosti se u ní nejméně od konce roku 2013 rozvinula posttraumatická stresová porucha, kterou s nejistou prognózou ohledně doby uzdravení trpí až do současné doby. Tato porucha se projevuje zprvu děsivými sny, setrvávajícím vyhýbavým chováním, emoční labilitou, nepříjemnými úlekovými reakcemi s intenzívním neurovegetativním doprovodem a panikou při hrozícím setkání s obžalovaným, kdy jí buší srdce, pociťuje slabost, propuká v pláč a tenduje k útěku. Tyto negativní dopady následků trestné činnosti jsou umocněny skutečností, že žalobkyně je nezletilá osoba, proto soudy při rozhodování trestní věci dospěly k závěru, že žalobkyně byla trestnou činností odsouzeného závažně poškozena a odsouzenému byla uložena povinnost zaplatit jí náhradu nemajetkové újmy v penězích v rozsahu 100.000,- Kč. Žalobkyně, coby oběť trestné činnosti svého otce, je navíc nucena nést negativní finanční následky trestné činnosti, aniž by s ohledem na svůj nízký věk byla sama schopna jakkoli situaci zvrátit či zlepšit. Proto očekávala finanční pomoc od státu, neboť právě z důvodu zmírnění dopadu podobných situací byl přijat předmětný zákon o obětech trestných činů. Přesto však jí žalobou napadeným rozhodnutím pomoc přiznána nebyla. Žalobkyně v podané žalobě namítla, že má za to, že i sám žalovaný uvedl, že předpoklady pro výplatu minimálně částky 50.000,- Kč v podobě paušální částky splněny byly. Správní orgán při posuzování žádosti žalobkyně zcela ignoroval hlavní účel a smysl zákona o obětech trestných činů, tedy poskytnutí pomoci obětem trestných činů sloužící k překlenutí její zhoršené sociální situace. Své rozhodnutí o peněžité pomoci žalobkyně učinil pokračování 3 11A 8/2017 zcela tendenčním způsobem s cílem žádnou pomoc nepřiznat, což je patrno ze zcela formalistického přístupu žalovaného, který se pokouší o výklad zákonných ustanovení, kterým by nalezl důvody pro neposkytnutí peněžité pomoci. Podle názoru žalobkyně je rozhodnutí žalovaného správního orgánu v extrémním rozporu s požadavky rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu a s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Podle názoru žalobkyně došlo v případě posuzovaném v tomto řízení k přepjatému formalismu a bylo postupováno v rozporu se smyslem a účelem zákona, přestože bylo možné dospět k více možným výkladům zákona. Ústavní soud přitom opakovaně judikoval, že v takovém případě je úkolem státních orgánů interpretovat právní předpisy ústavně konformním způsobem, vycházet ze smyslu a účelu zákona a nikoliv z jeho doslovného znění. Žalobkyně namítá, že správní orgán svévolně určil, která právní norma v daném zákoně má vyšší právní sílu, a rozhodl se zcela ignorovat ustanovení § 28 odstavec 2 zákona o obětech trestných činů. Z něho vyplývá, že peněžitá pomoc má svým rozsahem odpovídat stanovené nemajetkové újmě, tedy přímo určuje výši poskytnuté peněžité pomoci, aniž by stanovovala limit. Limity odstavce 1 daného ustanovení navíc stanovují pouze horní hranici poskytnuté částky ve výši 200.000,- Kč, kterou žalobkyně ve své žádosti nepřekročila. Žalobkyně se neztotožnila s výkladem žalovaného správního orgánu ohledně § 28 odst. 2 zákona o obětech trestných činů, protože žalovaný svůj výklad nepodpořil žádným soudním rozhodnutím a neuvedl ani svá výkladová pravidla. Podle názoru žalobkyně je zřejmé, že dané ustanovení slouží především jako prostředek, kterým se nemajetková újma pro oběť mění v peněžitou pomoc, nejde však o stanovení překážek, jak oběti v obdobné situaci s pravomocně přiznanou nemajetkovou újmou peněžitou pomoc nepřiznat. Žalobkyně žádným jiným výkladem nedospěla k témuž závěru, jako žalovaný správní orgán, a je nadále přesvědčena o tom, že postup žalovaného, kterým jí nepřiznal peněžitou pomoc, byl v rozporu s předmětnými ustanoveními zákona. Podle jejího názoru by peněžitá pomoc měla odpovídat pravomocně určené nemajetkové újmě a není možné, aby správní orgán výkladem stanovoval poměry jednotlivých odstavců § 28 předmětného zákona. Úkolem správního orgánu není nahradit činnost zákonodárce, ale aplikovat zákon a ustanovení v souladu se zásadou enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, nikoli stanovovat restriktivní výklady, které jsou na první pohled v rozporu se smyslem a účelem daného ustanovení a celého zákona. Vyjádření žalovaného Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí s tím, že podle jeho názoru lze shrnout, že právní spor mezi žalobkyní a žalovaným spočívá v tom, zda žalobkyni, která je obětí trestného činu podle zákona o obětech trestných činů, tedy konkrétně splňuje podmínky § 24 odst. 1 písm. b) tohoto zákona, náleží peněžitá pomoc v jí požadované formě zadostiučinění nemajetkové újmy způsobené trestným činem a výši 100.000,- Kč. Žalovaný poukázal na to, že žalobkyni byla trestním soudem přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč. Žalobkyně v podané žalobě uvedla, že se domnívá, že splňuje podmínky § 28 odst. 2 předmětného zákona, popsala své majetkové poměry a v závěru své žádosti uvedla, že požaduje uhradit částku 100.000,- Kč. pokračování 4 11A 8/2017 Žalovaný k uvedeným tvrzením uvedl, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že předmětným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 2014, č. j. 7T 11/2014 - 1002, byl obžalovaný R. S. uznán (ohledně skutku vztahující se k osobě žalobkyně) vinným ze spáchání výše uvedených zločinů a trestných činů, přičemž rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, č. j. 2To 13/2015 - 1074, byl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušen ve výroku o náhradě škody a bylo zároveň rozhodnuto, že