1 As 9/2008 — Nejvyšší správní soud

11 Af 47/2015- 55 - text 12 pokračování 11Af 47/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Sabola a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha ve věci žalobce: J. R., nar. ..., IČ: ..., bytem N. 622, V. P., PSČ: ..., zastoupen Mgr. Monikou Zatloukalovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Veleslavínova 7, PSČ: 779 00, proti žalovanému: Ministerstvo financí, sídlem Letenská 525/15, 118 10 Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15.5.2015, č.j. MF-21935/2015/1603-3/1919, sp. zn. MF-21935/2015/16 - 1919, PID: MFCR5XFSBB, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á. II. Návrhu žalobce na upuštění od uložené pokuty, eventuálně na její snížení, s e n e v y h o v u j e. III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15.5.2015, č.j. MF-21935/2015/1603-3/1919, sp. zn. MF-21935/2015/16 - 1919, PID: MFCR5XFSBB, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy (dále také „MHMP“), odboru dopravních agend, ze dne 6.3.2015, č.j. MHMP 320601/2015, sp. zn. S-MHMP 1624471/2014 ODA-TAX, kterým byla žalobci za porušení ustanovení § 16 odst. 1 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách (dále také „ZC“) uložena pokuta ve výši 100.000,- Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč. Dále pro případ, že by soud nevyhověl návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí, se žalobce domáhal upuštění od trestu nebo snížení uloženého trestu v mezích zákonem dovolených. Výše uvedený správní delikt spočíval dle napadeného rozhodnutí, resp. rozhodnutí prvostupňového orgánu, v tom, že žalobce dne 6.11.2014 jako řidič nedodržel při prodeji úředně stanovenou cenu a účtoval za poskytnutí taxislužby vozidlem Mercedes, SPZ: ..., na trase Hlavní nádraží, Praha 2 - ulice Aviatická, letiště Václava Havla, Praha 6 v čase 10:12-10:42 hod. (vzdálenost 16,4 km) částku 1.799,- Kč, přestože podle § 5 odst. 2 ZC, v návaznosti na nařízení č. 20/2006 Sb. Hl. m. Prahy, o maximálních cenách osobní taxislužby, byl oprávněn účtovat částku v maximální výši 539,- Kč, a to při použití sazby s maximálními dílčími položkami: nástupní sazba 40,- Kč, cena za 1 km 28,- Kč a čekání za 1 min. 6,- Kč; předražení tedy činilo 1.260,- Kč. Následně byla u žalobce téhož dne ve 14:10 hod. v prostoru před Hlavním nádražím, Praha 2 provedena kontrola označení a vybavení vozidla taxislužby a kontrola splnění povinností související se zmíněnou přepravou. Žalobce při ní předložil záznam o přepravě č. 1136 na částku 539,- Kč. Žalobce návazně na to podal námitky proti protokolu č. C/20141105/1/Ry. Namítal, že protokol s ním nebyl sepsán bezprostředně po ukončení přepravy, ale až po více než 3 hodinách, a dále uvedl, že z cestujících, zaměstnanců MHMP, byl cítit alkohol, pročež považuje jejich výpověď za nedůvěryhodnou, když za průkazný má výhradně záznam o přepravě; uvedené námitky byly zamítnuty. K zahájení správního řízení došlo doručením oznámení ze strany prvostupňového orgánu dne 26.1.2015, kde byl žalobce poučen podle § 36 a 38 správního řádu (dále také „SŘ“), načež dne 5.2.2015 proběhlo ústní jednání s výslechem svědků. Na jeho základě správní orgán konstatoval skutkový průběh správního deliktu, jak je uveden výše, když žalobce ještě před započetím jízdy ukázal cestujícím tabulku s fixní cenou 1.799,- Kč za dopravu na letiště a po jízdě mu bylo zaplaceno 1.800,- Kč. Svědci byli poučeni podle § 55 SŘ a jejich výpověď shledal správní orgán věrohodnou. Nato bylo dne 19.2.2015 žalobci doručeno oznámení o ukončení dokazování s poučením o možnosti nahlížet do spisu a vyjádřit se k podkladům, přičemž žalobce se k tomuto nevyjádřil. Dále žalovaný v napadeném rozhodnutí vypořádal žalobcovy odvolací námitky. Předně žalobce tvrdil, že ve správním spisu není doložen status přizvaných osob dle § 6 kontrolního řádu (dále také „KŘ“) a není tedy zřejmé, že cestujícími byly právě tyto přizvané osoby, což nebylo prokázáno ani při ústním jednání, kdy neproběhla konfrontace a nebyl též přítomen cestující, který platil. Žalovaný k tomuto odkázal na obsah správního spisu, který pověření všech tří osob obsahuje na listině pod pořadovým číslem jedna, přičemž nic nenasvědčuje o jakékoli pozdější manipulaci se spisem (např. přepisy pořadových čísel). Dále byl žalobce přesvědčen, že přizvané osoby nemohou vystupovat jako svědci, jelikož je za situace, kdy není prokázáno, že jsou zaměstnanci MHMP, považuje za oznamovatele a toto oznámení musí potvrdit svou výpovědí třetí osoba. Žalovaný je naopak toho názoru, že žádný právní předpis nebrání osobě poškozené vystupovat coby svědek události, jíž byla poškozena, rozhodně tak není potřeba dalších svědčících osob či prokazování zaměstnavatele. Žalovaný poukázal na § 3 KŘ, podle něhož může provádět před zahájením kontroly úkony, jejichž účelem je opatření podkladů pro posouzení, zda zahájit kontrolu, o čemž pořídí záznam, a skutečnosti takto získané mohou sloužit jako podklad pro kontrolní zjištění. To, zda použije k těmto úkonům osoby přizvané podle § 6 KŘ, je na úvaze správního orgánu, přičemž výpověď očitých svědků v případě předmětných správních deliktů hraje nezastupitelnou roli. Žalobce rovněž zpochybnil tvrzení prvostupňového orgánu stran toho, že se žalobce mýlí, když se domnívá, že důkazní břemeno v souvislosti s jeho obviněním, že figuranti byli podnapilí, nese správní orgán, přičemž v časovém odstupu mezi jízdou a kontrolou vidí snahu zakrýt tuto skutečnost. K tomuto žalovaný uvedl, že souhlasil s vypořádáním námitky v kontrolním řízení, má však za to, že žalobce tím pouze sleduje diskreditaci svědků. Nadto i za situace, kdy by svědci požili alkoholický nápoj před jízdou, nezměnilo by to nic na skutečnosti, že všichni popsali průběh událostí shodně. Zmiňovaný časový odstup považuje žalovaný za nepodstatný, neboť ani při bezprostředním výkonu kontroly po jízdě nedochází ke konfrontaci cestujících s řidičem. Žalobce taktéž namítl rozpor s § 52 SŘ, jelikož podle něj správní orgán neprovedl žádné důkazy pro zjištění skutečného stavu věci, když v úvahu bere pouze oznámení cestujících a nezabývá se záznamem o přepravě. Žalobce dále namítl, že měl správní orgán zajistit tabulku s fixní cenou, pokud na ni svědci odkazují. Žalovaný k tomu poukázal na provedení důkazů svědeckou výpovědí a na nadbytečnost zajištění zmíněné tabulky. Žalobce také upozornil na nepřítomnost dvou cestujících při samotném placení a zpochybnil domněnku prvostupňového orgánu, že cestující mohli slyšet požadovanou cenu a vidět průběh placení. Žalovaný v reakci akcentoval především skutečnost, že ačkoli nebyla v tomto směru svědkyním položena přímá otázka, sama skutečnost, že cestující před jízdou viděli tabulku s fixní cenou, je dostačující k tomu, aby svědci neměli pochybnosti o výši ceny za poskytnutou přepravu. Žalobce pak opět zdůraznil, že o jízdě existuje záznam o přepravě, který však správní orgán účelově přehlíží, a žalobce ho má za klíčový listinný důkaz, zatímco správní orgán upřednostňuje svědecké výpovědi a oznámení o poskytnuté přepravě; v této souvislosti opět zmiňuje, že správní orgán nezajistil tabulku s fixní cenou. Žalovaný přitom nezpochybnil, že záznam o přepravě obsahuje údaje z předmětné jízdy, ohradil se ovšem proti tomu, že by tento záznam měl sloužit jako důkaz o výši skutečně požadované a zaplacené ceny jízdného, kdy jsou naopak směrodatné svědecké výpovědi. Žalobce dále zpochybňoval, že cestující byli zaměstnanci MHMP, když má na rozdíl od prvostupňového orgánu za to, že jejich pracovní smlouvy mají být součástí správního spisu. Pověření přizvaných osob nebylo připojeno k zasílanému protokolu, tudíž mohlo být dle žalobce vyhotoveno dodatečně. Žalovaný k tomu tvrdil, že kontrolní řád neklade na přizvané osoby žádné podmínky, nemusí být tedy ani zaměstnanci správního orgánu, proto není důvod poskytovat pracovní smlouvy. Dodal, že k záměně osob nemohlo dojít, neboť jsou vždy dostatečně identifikovány (jméno, příjmení, osobní číslo, popř. datum narození, bydliště atd.); k domnělé manipulaci se spisem se již vyjádřil výše. Závěrem žalobce namítal, že vzhledem k průběhu řízení nemůže obstát ani odůvodnění výše uloženého postihu. Žalovaný k tomu uvedl, že prvostupňový orgán dostatečně zdůvodnil výši pokuty, když žalobce požadoval po cestujících jízdné ve výši cca 330% maximální výše ceny, kterou bylo možno účtovat. Společenskou závažnost deliktu dále umocňuje výše neodůvodněného majetkového prospěchu (1.260,- Kč) a fakt, že se jedná o opakované porušení právního předpisu (první pokuta byla pravomocně uložena dne 28.3.2014 ve výši 65.000,- Kč). Žalovaný neměl za to, že by žalobce v odvolání předložil dokumenty svědčící o likvidačním charakteru pokuty a dodává, že dopad uložené pokuty lze zmírnit žádostí o splátkový kalendář, přičemž splátky lze dle § 156 odst. 5 a § 160 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, rozložit