7 As 43/2011 — Nejvyšší správní soud

3 A 167/2015- 37 - text 11 pokračování 3A 167/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců Mgr. Ivety Postulkové a Mgr. Milana Taubera v právní věci žalobce: Severočeské vodovody a kanalizace, a.s., se sídlem Teplice, Přítkovská 1689, IČ: 490 99 451, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 10. 2015, č. j. 1064/530/15/Se, 46006/ENV/15, t a k t o : I. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 26. 10. 2015, č. j. 1064/530/15/Se, 46006/ENV/15, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3.000 Kč, do 30 dnů od právní moci rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 26. 10. 2015, č. j. 1064/530/15/Se, 46006/ENV/15 (dále jen „žalovaný“ nebo „ministerstvo“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Ústí nad Labem, oddělení ochrany vod (dále jen „ČIŽP“), ze dne 16. 6. 2004, č. j. 4/OV/5046/04/Br (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). ČIŽP v něm stanovila žalobci zálohu poplatku za odběr podzemní vody pro rok 2004 ze zdroje Hostovice, Vaňov prameniště, Vaňov vrty a Bukov, obec Ústí nad Labem – město, kraj Ústecký, k. ú. Hostovice, Vaňov a Bukov, v souhrnné výši 827.456 Kč. V žalobě ze dne 28. 12. 2015 žalobce nejprve uvádí, že o sporné otázce již zdejší soud opakovaně rozhodoval a rozhodnutí žalovaného rušil. Žalobce namítá, že žalovaný se zcela neřídil závazným právním názorem vyjádřeným Městským soudem v Praze v rozsudku ze dne 1. 7. 2015, č. j. 11 A 57/2012-36, jehož závěry vycházely z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2011, č. j. 7 As 43/2011-77. Úkolem žalovaného bylo posoudit, zda vody čerpané ze zdroje Hostovice, Vaňov prameniště, Vaňov vrty a Bukov, jsou či nejsou důlními vodami, resp. zda se jedná o důlní prostor, a zda může být určitá lokalita důlním prostorem i tehdy, není-li v ní povolena hornická činnost. Měl učinit závěr, zda se jedná o vody důlní a zda povaha odebíraných vod, tedy že se jedná o vody důlní, je jedinou podmínkou povolení odběru a zároveň pro osvobození od poplatkové povinnosti za odběr vody. Žalobce konstatuje, že tímto právním názorem se žalovaný řídil pouze částečně. Dne 10.8.2011 žalovaný požádal svůj legislativní odbor o výklad § 127 odst. 7 vodního zákona k otázce, zda všechny podzemní, povrchové a srážkové vody, které vnikly do důlních děl, jsou důlními vodami. Dotázaný odbor uvedl: „Podle ust. § 3 odst. 3 zákona č. 254/2001 Sb. rozhoduje v pochybnostech o tom, zda se jedná nebo nejedná o povrchové nebo podzemní vody, tedy o charakteru vod, vodoprávní úřad. Důlní vody se pro účely vodního zákona považují za vody povrchové, popřípadě podzemní a vodní zákon se na ně vztahuje, pokud zvláštní zákon (horní zákon) nestanoví jinak (§ 4 odst. 2 vodního zákona). Zvláštní režim důlních vod upravuje zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), v ustanovení § 40 odst. 2, a to pro tzv. organizace (podle § 5a horního zákona se za organizace považují právnické a fyzické osoby, které v rámci podnikatelské činnosti při splnění podmínek stanovených právními předpisy vykonávají vyhledávání, průzkum nebo dobývání výhradních ložisek nebo jinou hornickou činnost). Organizace je při hornické činnosti oprávněna: - bezúplatně užívat důlní vody pro vlastní potřebu, - bezúplatně užívat na základě povolení vodoprávního úřadu [§ 8 odst. 1 písm. g) vodního zákona] důlní vodu jako náhradní zdroj pro potřebu těch, kteří byli poškození ztrátou vody vyvolanou činností organizace, - vypouštět důlní vodu, kterou nepotřebuje pro vlastní činnost do vod povrchových, popřípadě do podzemních vod a odvádět ji, pokud je třeba, i přes cizí pozemky způsobem a za podmínek stanovených vodoprávním úřadem a orgánem ochrany veřejného zdraví. K této činnosti je třeba povolení podle § 8 odst. 3 písm. f) vodního zákona. V případě, že není důlní voda využívána ve smyslu ust. § 40 odst. 2 horního zákona, a to hornickou organizaci při hornické činnosti (kumulativně), je na ni nutno nahlížet jako na vodu povrchovou, popřípadě podzemní a vztahovat na ni režim vodního zákona.“. Žalobce konstatuje, že žalovaný v součinnosti s Obvodním báňským úřadem v Mostě (dále jen „OBÚ“) provedl k uvedeným zdrojům šetření. V protokolu ze dne 29. 2. 2012 uvedl OBÚ, že ověřil a prostudoval dokumentaci ke štolám, mezi nimi zkoumal i štolu Bukov a uzavřel, že to jsou důlní díla, v roce 2004 byly provozovány, byl z nich prováděn odběr důlních vod pro zásobování obyvatelstva, čímž všechny podzemní, povrchové a srážkové vody, které vnikly do důlních děl, jsou důlními vodami. Žalobce poukazuje na to, že žalovaný nejprve opakovaně tvrdil, že rozhodujícím kritériem je „charakter vod důlních“. Po zjištění, že se jedná o vodu důlní, změnil argumentaci a tvrdí, že se na ni nevztahuje osvobození od poplatkové povinnosti, jelikož voda byla užita k hromadnému zásobování obyvatelstva pitnou vodou. Uvedené je v rozporu s § 40 odst. 2 písm. a) zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (dále jen „horní zákon“). Podle § 88 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (dále jen „vodní zákon“) oprávněný, který má povolení k odběru podzemní vody [§ 8 odst. 1 písm. b) bod 1 a § 8 odst. 2], tedy žalobce, je za podmínek stanovených vodním zákonem povinen platit za skutečné množství odebrané podzemní vody podle účelu odběru vody. Z tohoto důvodu shledává, že se na odběry žalobce vztahuje § 88 odst. 1 vodního zákona, bez ohledu na to, z jakého druhu jímacího zařízení tuto podzemní vodu odebírá. Dle žalobce je žalovaný vázán právním názorem rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, č. j. 10 A 129/2011-93, dle něhož povaha odebíraných vod jakožto vod důlních je jedinou podmínkou povolení odběru a zároveň podmínkou pro osvobození od poplatkové povinnosti za odběr vody. Žalobce přitom od počátku tvrdil, že se jedná o vody důlní a o důlní prostory, jak shodně vyjádřil OBÚ v protokolu ze dne 29. 2. 2012, což žalovaný ve svém nynějším rozhodnutí potvrzuje. Žalovaný nemůže na jedné straně souhlasit, že se jedná o vody důlní a současně na druhé straně argumentovat (po více než deseti letech trvání sporu) tím, že bylo na žalobci, aby uplatnil pochybnosti vůči charakteru odebíraných vod u vodoprávního úřadu. Žalobce vysvětluje, že podle přechodných ustanovení § 127 odst. 8 vodního zákona pro rozhodné období, se odběry podzemních, popř. povrchových vod, které jsou vodami důlními, považují od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2004 za povolené a nevztahovala se na ně ustanovení o poplatcích za odběr podle hlavy X. vodního zákona. Důlní vody podle § 4 vodního zákona ve znění platném v rozhodné době, se pro účely vodního zákona považují za vody povrchové, popřípadě podzemní a tento zákon se na ně vztahuje, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Závěrem žalobce poukazuje na skutečnost, že žalovaný v obdobné věci jako v nyní projednávané, rozhodnutím ze dne 17. 9. 2004, č. j. 542/866/04/07/547, vyhověl odvolání žalobce. Žalobce navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí žalovaného. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě ze dne 19. 2. 2016 setrval na stanovisku uvedeném ve výroku napadeného rozhodnutí a konstatoval, že OBÚ shledal objekt Bukov důlním dílem a rovněž, že důlními vodami jsou všechny podzemní povrchové vody a srážkové vody, které vnikly do důlních děl (důlních prostorů). Štola Bukov byla v roce 2004 provozována a byl z ní prováděn odběr důlních vod pro zásobování obyvatelstva pitnou vodou. Žalovaný upozornil, že vody čerpané ze štoly Bukov jsou využívány pro zásobování obyvatelstva pitnou vodou. Podle § 40 odst. 2 písm. a) horního zákona je organizace při hornické činnosti oprávněna bezúplatně užívat důlní vody pro vlastní potřebu. Horní zákon ve vztahu k důlním vodám je nutno považovat za zákon zvláštní k vodnímu zákonu. Využívání vody pro komerční využití, není užívání důlní vody pro vlastní potřebu organizace. Vodní zákon č. 254/2001 Sb., nově zavedl povinnost platit za odběry podzemní vody i pro zásobování pitnou vodou z veřejných vodovodů od 1. 1. 2002, přičemž podle předchozí právní úpravy povinnost platit za odběry podzemní vody se nevztahovala na odběry pro veřejné vodovody. Na odběry podzemních vod se nemůže vztahovat § 127 odst. 7 vodního zákona, ve kterém je uvedeno, že odběry podzemních, popřípadě povrchových vod, které jsou vodami důlními, se považují ode dne účinnosti tohoto zákona za povolené do 31. 12. 2004, pokud nebude jejich další odběr povolen podle § 8 vodního zákona. Žalovaný konstatoval, že žalobce v rozhodném období odebíral podzemní vody ze zdroje Bukov pro hromadné zásobování obyvatelstva pitnou vodou v rozporu s § 40 odst. 2 písm. a)