2 Aps 1/2005 — Nejvyšší správní soud

5 A 145/2015- 49 - text 12 pokračování 5A 145/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Milana Taubera a Mgr. Gabriely Bašné v právní věci žalobce: P. D., bytem X, X, zastoupený Mgr. Zuzanou Candigliotou, advokátkou, se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti žalovaným: 1) Vláda České republiky, se sídlem nábřeží Edvarda Beneše 4, Praha 1, a 2) Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu spočívajícím v absenci zvláštního nepojistného systému sociální pomoci a podpory pro mladé dospělé, kteří nabudou zletilosti v ústavní péči, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Základ sporu Žalobce se narodil v roce 1997 a aktuálně je mladým dospělým. V jeho 12 letech mu byla nařízena ústavní výchova v dětském domově se školou. Po dokončení povinné školní docházky a s přechodem na střední školu byl přemístěn do Výchovného ústavu Obořiště 1, kde na základě prodlouženého pobytu dle § 2 odst. 6 zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon o ústavní výchově“), setrval i po dovršení zletilosti. Žalobcův pobyt v tomto ústavu skončil dne 18. 6. 2015. Při odchodu z ústavu byl žalobci poskytnut jednorázový příspěvek dle § 33 zákona o ústavní výchově ve výši 2 000 Kč. Žalobce neměl žádné úspory a mimo přídavek na dítě ve výši 700 Kč neměl vyřízeny žádné sociální dávky. Neměl tedy po odchodu z ústavu dostatečné materiální zdroje k zajištění živobytí, ani mu nebyla poskytnuta žádná pomoc nebo podpora k tomu, aby se zorientoval v systému sociálních dávek. Žalobce neskončil bez přístřeší pouze díky neformální pomoci své kamarádky, která mu zajistila bydlení a prostřednictvím svého otce zaměstnání. V průběhu srpna 2015 mu byla z dávek sociální podpory přiznána pouze dávka mimořádné okamžité pomoc ve výši 3 000 Kč. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného Žalobou podanou dne 18. 8. 2015 u zdejšího soudu se žalobce domáhá ochrany před nezákonným zásahem, který spočívá v absenci zvláštního nepojistného systému sociální pomoci a podpory (dále též „systém“) pro mladé dospělé, kteří nabudou zletilosti v ústavní péči (dále jen „mladí dospělí“), a ucelené koncepce a strategie státu směřující k jeho vytvoření. Žalobce absenci systému považuje ze strany státu za porušení závazku okamžité povahy, který vyplývá z vyhlášených mezinárodních úmluv. Podle názoru žalobce vyplývá povinnost státu takový systém zakotvit z práva každého na sociální zabezpečení a přiměřenou sociální úroveň, konkrétně z čl. 9 a čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále jen „Pakt“), z čl. 26 a čl. 27 Úmluvy o právech dítěte (dále jen „Úmluva“). Smyslem systému by byla ochrana mladých dospělých před relevantními sociálními riziky při přechodu z ústavní péče do samostatného života a umožnit jim realizovat další základní práva rovnoprávně s ostatními. Jmenovitě žalobce odkazuje na právo na vzdělání (čl. 13 Paktu a čl. 28 Úmluvy) a právo na svobodnou volbu povolání [čl. 9 Evropské sociální charty a čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)]. Jelikož v České republice podobný systém neexistuje, mladí dospělí jsou odkázáni na různé formy sociální pomoci a podpory, které nejsou vzájemně dostatečně provázané. Ani v jejich souhru je nelze označit za dostupnou, přístupnou a vhodnou formu sociálního zabezpečení pro mladé dospělé. Žalobce spatřuje v absenci systému porušení práv mladých dospělých na sociální zabezpečení a přiměřenou životní úroveň, jak vyplývají z výše citovaných ustanovení i čl. 30 odst. 2 Listiny. Ve smyslu čl. 9 Paktu a Obecného komentáře č. 19 Výboru OSN pro hospodářská, sociální a kulturní práva dovozuje, že obsahem práva na sociální zabezpečení je jeho dostupnost, přípustnost a vhodnost a dále ve smyslu čl. 2 odst. 2 Paktu požadavek zachování rovného přístupu k právu. Mladí dospělí patří do zvlášť zranitelné skupiny, což je dáno fází jejich psycho-emocionálního vývoje, omezenou schopností se samostatně živit, nefungujícím rodinným zázemím a pobytem v ústavní péči. Do zvlášť zranitelné skupiny je řadí relevantní sociální rizika, zejména riziko bezdomovectví, nedostatek zdrojů k zajištění životních potřeb a odepření přístupu ke vzdělání a přípravě na budoucí povolání. Sociální podpora by proto měla směřovat k zajištění přiměřeného bydlení, materiální podpory a osobní podpory. Systém by měl být na zákonné úrovni nastaven tak, aby byl dostupný, přístupný a vhodný. Žalobce poukazuje na skutečnost, že v České republice neexistuje systém sociální pomoci a podpory pro tyto mladé dospělé, který by splňoval výše uvedené požadavky. Sociální pomoc a podpora je roztříštěna mezi několik podpůrných systémů. Zároveň neexistuje koordinační mechanismus, který by zajišťoval, že na všechny formy podpory bude mít mladý dospělý právní nárok. Smysl koordinačního systému by měl spočívat i v zajištění účelu sociálního zabezpečení. Poskytovaná sociální pomoc a podpora by měla sloužit k dovršení přípravy mladého dospělého na samostatný život a působit i preventivně. Prodloužení pobytů v zařízeních nesplňuje požadavky popsaného systému. Z práva mladých dospělých na sociální zabezpečení a přiměřenou životní úroveň vyplývá závazek státu na vytvoření nepojistného systému sociální pomoci a podpory, který bude zahrnovat materiální i osobní podporu, bude koordinovaný a bude působit ve směru přípravy mladého dospělého na samostatný život a zajištění rovného přístupu k realizaci dalších práv. České republika ale tento závazek nenaplňuje. Rovněž neplní závazek ohledně monitorování rozsahu realizace sociálních práv ve vztahu k mladým dospělým. Žalobce uvádí, že sociální práva mají být ve smyslu čl. 2 odst. 1 Paktu postupně realizována. Z toho vyplývá závazek přijmout a implementovat národní strategii sociálního zabezpečení a akční plán. Za ni nelze považovat Národní strategii ochrany práv dětí – právo na dětství, která neobsahuje, stejně jako jiné strategické dokumenty, systematickou analýzu. Stávající systém rovněž dostatečně negarantuje základní úroveň podpory, která je esenciální obsahem práva na sociální zabezpečení, a to především z důvodu absence koordinačního mechanismu. Žalobce neměl při odchodu z ústavu mimo přídavek na dítě vyřízeny žádné sociální dávky a ani nevěděl, na koho by se měl případně obrátit s žádostí o pomoc. Žalobce považuje ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), za správní orgány, které odpovídají za vytčený nezákonný zásah, žalovaného 1) a žalovaného 2). Nezákonný zásah vyplývá z nečinnosti státních orgánů České republiky – absence legislativní úpravy a ucelené koncepce – v otázce plnění závazků, které vyplývají z mezinárodních smluv. Nezákonný zásah žalovaného 1) spatřuje žalobce v tom, že vláda České republiky je vrcholným orgánem exekutivy [§ 28 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky (dále jen „kompetenční zákon“)] a dohlíží na chod ministerstev. Proto v případě nečinnosti žalovaného 2) měla přijmout opatření k nápravě. Odpovědnost žalovaného 1) je navíc posílena tím, že problematika péče o ohrožené děti je v současnosti roztříštěna mezi více ministerstev. Odpovědnost žalovaného 2) spatřuje žalobce v § 9 odst. 1 kompetenčního zákona. Právo na sociální zabezpečení spadá do jeho působnosti, což ve smyslu § 20 kompetenčního zákona zahrnuje i plnění úkolů stanovených mezinárodními smlouvami. Žalovaný 2) má rovněž povinnost dle § 22 kompetenčního zákona zkoumat neutěšenou situaci mladých dospělých a vypracovat koncepci k naplňování práv této skupiny. Žalobce proto navrhuje, aby soud určil, že absence zvláštního nepojistného systému sociální pomoci a podpory pro mladé dospělé, kteří nabyli zletilosti v ústavní péči, a komplexní koncepce a strategie za účelem jeho zavedení je nezákonným zásahem žalovaného 1) a 2) do práv žalobce. Dále požaduje, aby soud uložil zákaz pokračovat v porušování práv žalobce na sociální zabezpečení a přiměřenou životní úroveň a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. Žalovaný 1) ve vyjádření ze dne 22. 10. 2015, č. j. 16099/2015-OPR, uvádí, že žalobcem vytýkaná nečinnost se netýká výkonu veřejné správy, ale že jde o součást normotvorby. Rovněž inkorporace mezinárodních smluv do národního právního řádu se odehrává v rovině normotvorby. Případnou nečinnost státních orgánů v této oblasti tak nelze klasifikovat jako nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. Žalovaný 1) dále odkazuje na existující koncepce (Národní strategii ochrany práv dětí – Právo na dětství a související akční plány), z nichž dovozuje, že řídící, kontrolující a sjednocující funkce ve smyslu §