7 As 71/2010 — Nejvyšší správní soud

6 A 244/2013- 44 - text 10 pokračování 6A 244/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Karly Cháberové a soudců Štěpána Výborného a Jana Kratochvíla v právní věci žalobkyně: Česká pošta, s.p., se sídlem Praha 1, Politických vězňů 909/4, IČ: 47114983 proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 29. 10. 2013, č. j. ČTÚ-75 625/2013-603, t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně podala u Městského soudu v Praze žalobu, kterou se domáhala zrušení rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu (dál jen předseda Rady ČTÚ) ze dne 29. 10. 2013, č. j. ČTÚ-75 625/2013-603 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byl zamítnut rozklad a napadený výrok II. rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru regulace komunikačních činností a poštovních služeb (dále jen ČTÚ) ze dne 6. 6. 2013, č. j. ČTÚ-52 035/2012-610/VII byl potvrzen. V prvním žalobním bodě žalobkyně namítla, že rozhodnutí o výši trestu vyšlo z nesprávného hodnocení následků sankcionovaného jednání. Žalobkyně uvedla, že v průběhu správního řízení byla předložena celá řada argumentů, které jednoznačně dokládají minimální závažnost následků sankcionovaného jednání. V prvé řadě je zde skutečnost, že k nedodržení dotčeného kvalitativního požadavku došlo v rozsahu, který byl z hlediska běžného uživatele poštovních služeb zcela nepostřehnutelný. Nedosažení požadované hranice o 1,85 procentního bodu nebylo způsobilé ohrozit zájmy uživatelů poštovních služeb, ani významným způsobem ovlivnit celkovou kvalitu poskytované poštovní služby. Pokud správní orgán I. stupně za nejzávažnější následek sankcionovaného jednání označil skutečnost, že se uživatelé nemohli spolehnout na to, že zásilky budou ve lhůtě D + 1 dodány v 94 % případů, nemohla být významným způsobem narušena objektivní spolehlivost služby v případě, že zásilky byly v této lhůtě dodány v 92 % případů. Rozdíl, tj. 46 nebo 47 zásilek z 50 dodaných ve lhůtě D + 1, byl z hlediska uživatelů poštovních služeb bezvýznamný. Sama poštovní smlouva, na jejímž základě byly obyčejné zásilky dodávány, negarantuje dodání ve lhůtě D + 1, nedodržení této lhůty tedy nebylo porušením smlouvy s odesílatelem. Podle výsledků průzkumů očekávání zákazníků ve škále preferencí zákazníků nebylo dodání ve lhůtě D + 1 u tohoto typu zásilek veřejnosti považováno za podstatné. Pokud předseda Rady ČTÚ tento argument označil za irelevantní, jednoznačně tím pochybil, neboť právě dopad na konkrétní uživatele poštovních služeb musí být klíčovým kritériem pro posuzování následků protiprávního jednání. Totožný závěr lze vztáhnout i na odmítnutí zohlednění faktu, že nebyla zaznamenána žádná stížnost na sníženou rychlost služeb. Žalobkyně dále poukázala na skutečnost, že podle novější právní úpravy (§ 22 vyhlášky č. 464/2012 Sb., o stanovení specifikace jednotlivých základních služeb a základních kvalitativních požadavků na jejich poskytování) muselo být při měření přepravních dob dosaženo za kalendářní rok výsledku nejméně 92 % poštovních zásilek dodaných první pracovní den následujících po dni, ve kterém bylo učiněno jejich poštovní podání. Sankcionované jednání by tak podle této právní úpravy nebylo vůbec trestné, což jednoznačně dokládá, že sám žalovaný, který je autorem vyhlášky, pokládal dosažení hranice 92 % úspěšnosti za dostatečné k zajištění oprávněných zájmů veřejnosti. Skutečnost, že dosažení hranice 92 % neznamenalo nekvalitní poskytování služby, dokládalo i prosté srovnání s výsledky poštovních operátorů v ostatních evropských zemích. Následky sankcionovaného jednání byly tudíž zcela minimální, čemuž měla být přizpůsobena i výše uložené pokuty. Rozhodnutí o uložení pokuty ve výši 1 600 000,- Kč je dle žalobkyně nesprávné a nezákonné. V napadeném rozhodnutí i v prvostupňovém rozhodnutí správní orgány vyhodnotily následky sankcionovaného jednání jako méně závažné, přesto bylo přistoupeno k uložení pokuty při horní hranici zákonné sazby. Žalobkyně namítla, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou vnitřně rozporná, popírají zásadu přiměřenosti správního trestání a zcela přehlížejí skutečnost, že § 37b odst. 2 zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o poštovních službách“) označil následky sankcionovaného jednání za klíčové kritérium pro určení závažnosti sankcionovaného jednání. Ve druhém žalobním bodě žalobkyně uvedla, že rozhodnutí o výši pokuty vycházelo z nesprávného hodnocení rozsahu sankcionovaného jednání. Skutková podstata správního deliktu v tomto případě spočívala v nedosažení požadovaného výsledku při měření přepravních dob (na daném vzorku), nikoli v povinnosti dosáhnout hranice D + 1 v 94 % případů z celkového počtu zásilek podaných prostřednictvím poštovních schránek, neboť taková povinnost žalobkyni uložena nebyla. Správní orgán nepostupoval správným způsobem, pokud při hodnocení rozsahu sankcionovaného jednání vyšel z přepočtů dosažených výsledků na počty všech zásilek dodávaných žalobkyní. Při určení rozsahu sankcionovaného jednání v případě povinnosti dosažení určité procentuální hranice úspěšnosti počítané ze základu čítajícího desítky milionů zásilek, navíc nemůže být rozhodující počet zásilek, které nebyly dodány ve stanovené lhůtě (to se bude opticky vždy jevit jako vysoké číslo). Rozdíl mezi dosaženým a požadovaným výsledkem byl pouhých 1,85 procentního bodu, rozsah sankcionovaného jednání tudíž nebyl mimořádně velký, ale naopak zcela nepatrný a především z hlediska uživatelů poštovních služeb nepostřehnutelný. Žalobkyně dosáhla více než 98 % požadovaného výsledku. V tomto kontextu je závěr o mimořádně velkém rozsahu sankcionovaného jednání zcela neudržitelný. Ve třetím žalobním bodě žalobkyně namítla, že správní orgán porušil zákaz dvojího přičítání, neboť za přitěžující okolnost pokládal skutečnost, že žalobkyně neplnila (v podobě požadavku na dosažení hranice 94 % úspěšnosti dodání D + 1) kvalitativní požadavek, který byl u služby spadající z podstatné části do jejich monopolu hlavním motivem pro zlepšování kvality služeb z důvodu scházející konkurence. Skutečnost, že žalobkyně nenaplnila jeden ze základních kvalitativních požadavků, byl znakem skutkové podstaty tohoto skutku a nemohl být hodnocen jako přitěžující okolnost. Žalobkyně navrhla, aby soud po provedeném řízení rozhodl, že se výše pokuty uložená výrokem II. prvostupňového rozhodnutí, potvrzená napadeným rozhodnutím snižuje na částku 160 000,- Kč nebo v případě, dospěje-li soud k závěru, že navržené rozhodnutí nelze učinit, aby napadené rozhodnutí a výrok II. rozhodnutí prvostupňového správního orgánu zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Ve svém vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že v případě povinnosti, která je napřed časově omezena (povinnost dosáhnout kvalitativního požadavku doručit poštovní zásilky D + 1 u 94 % podaných zásilek byla stanovena pouze pro kalendářní rok 2011), nebylo možné pravidlo o použití výhodnější právní úpravy použít. Tato povinnost byla od počátku vázána na udělenou poštovní licenci a na konkrétní kalendářní rok a každý kalendářní rok se měnila. Podmínky nově udělené poštovní licence, kterou žalobkyně získala s účinností od 1. 1. 2013 a na kterou byla vázána i úprava obsažená v poštovní vyhlášce a snížení požadavků na dosaženou kvalitu, by ovlivňovaly podmínky předchozí licence, což je nepřípustné. Od 1. 1. 2013 došlo k otevření trhu s poštovními službami a žalobkyně tak přestala být jediným provozovatelem oprávněným poskytovat základní poštovní služby. Snížení hranice pro dodání zásilek D + 1 na 92 % bylo ovlivněno zejména vytvořením konkurenčního prostředí. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl. Ze správního spisu, který byl soudu předložen, vyplývá, že oznámením o zahájení správního řízení ze dne 30. 3. 2012, č. j. ČTÚ-52 035/2012-610 žalovaný z moci úřední zahájil dne 3. 4. 2012 se žalobkyní správní řízení ve věci správního deliktu podle § 37a odst. 2 písm. a) zákona o poštovních službách, neboť na základě poznatků získaných v rámci dohledu podle § 37 odst. 2 písm. b) téhož zákona se domníval, že žalobkyně plnila poštovní povinnost způsobem, který nebyl v souladu s § 33 odst. 1 písm. a) zákona o poštovních službách, podle něhož byla povinna plnit poštovní povinnost způsobem, který je v souladu se základními kvalitativními požadavky. Správní orgán vyšel z výsledků měření přepravních dob podle normy EN 13850 za rok 2011, žalobkyně dosáhla výsledku 92,15 % poštovních zásilek vložených do poštovních schránek dodaných následující pracovní den. V roce 2011 byla přepravní doba měřena celkem u 30 339 kontrolních zásilek, přičemž z nich bylo 15 829 vložených do poštovních schránek, pro něž byl stanov