1 As 28/2010 — Nejvyšší správní soud

6 A 36/2014- 33 - text 9 pokračování 6A 36/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Dany Černé v právní věci žalobce: Mgr. L. H., proti žalované: Česká národní banka, se sídlem Na Příkopě 864/28, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí Bankovní rady České národní banky ze dne 12. 12. 2013, č.j. 2013/5082/110, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení a přezkoumání rozhodnutí Bankovní rady České národní banky ze dne 12. 12. 2013, č.j. 2013/5082/110 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí České národní banky ze dne 16. 10. 2013, č.j. 2013/10077/160, jímž byla částečně odmítnuta žádost žalobce o informace ze dne 24. 9. 2013, týkající se poskytnutí předběžného opatření uloženého dne 15. 5. 2013 Českou národní bankou společnosti WPB Capital spořitelní družstvo (dále jen „WPB Capital“). Žalobce v podané žalobě uvedl, že byl následkem nezákonného rozhodnutí zkrácen na svém ústavně zaručeném právu na informace. Uvedl, že žalovaná v napadeném rozhodnutí vyjmenovala výkon dohledové činnosti v rámci své věcně působnosti s tím, že na tento případ dopadá ustanovení § 44 odst. 2 písm. e) zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ČNB“). Dále uvedl, že žalovaná pravděpodobně získala informace k činnosti WPB Capital v rámci uplatňování dohledové činnosti a rovněž od jiných subjektů. Po vyhodnocení těchto informací dospěla žalovaná k závěru, že jsou zde dány důvody pro přijetí opatření, když činnost WPB Capital je vedena způsobem, který může vést k poškození družstevníků a finančního trhu v České republice. Z toho důvodu žalobce ve své žádosti o informace požadoval poskytnutí uloženého opatření. S odkazem na důvodovou zprávu k zákonu 61/2006 Sb. žalobce namítl, že žalovaná aplikuje mlčenlivost způsobem odporujícím smyslu a účelu zákona. Zároveň označil žalobce za podivné, že žalovaná sdělila, že informace získané v rámci její dohledové činnosti po vyloučení těch, které nelze poskytnout pro zákonné omezení (mlčenlivost), nemají žádnou vypovídající hodnotu. Dále žalobce namítl, že napadené rozhodnutí nebylo projednáno Bankovní radou České národní banky, neboť není ve správním spisu žádný dokument o tomto projednání. Dále uvedl, že se domnívá, že nebyl vydán jednací řád Bankovní rady, jinak by byl taktéž připojen ve spisu. Namítl také, že napadené rozhodnutí bylo vyhotoveno pod nesprávným číslem jednacím, když předmětná rozhodnutí mají koncovku „160“, aby bylo možné jednoznačně identifikovat písemnost. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud zrušil jednak žalobou napadené rozhodnutí, jednak rozhodnutí prvostupňové, a zároveň, aby soud nařídil žalované poskytnout žalobci požadované informace. Žalovaná v písemném vyjádření k podané žalobě navrhla její zamítnutí. Uvedla, že na předběžné opatření uložené dohlíženému subjektu je nutno s ohledem na vymezení dohledové činnosti podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o ČNB vztahovat povinnost mlčenlivosti podle ustanovení § 25a zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 87/1995 Sb.“). Žalobcem požadované rozhodnutí je samo o sobě informací složenou z informací získaných při výkonu dohledu nad činností dotčené družstevní záložny, když ve značné míře toto rozhodnutí cituje nebo odkazuje na vyjádření dohlíženého subjektu učiněná v rámci správního řízení či v rámci předchozí státní kontroly. Na tyto informace se tak vztahuje ustanovení § 25a zákona č. 87/1995 Sb. a je nutno je chránit podle ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“). Proto bylo možné zpřístupnit pouze obecné závěry učiněné na základě dohledových informací. S odkazem na napadené rozhodnutí žalovaná dále uvedla, že svou povinnost plynoucí jí ze zákona č. 106/1999 Sb. a povinnost mlčenlivosti aplikuje způsobem odpovídajícím smyslu i účelu zákona č. 87/1995 Sb. Žalovaná dále uvedla, že nespatřuje nic podivného na tom, že by informace získané v rámci dohledové činnosti neměly po vyloučení těch, které nelze poskytnout pro zákonné omezení, fakticky žádnou vypovídací hodnotu. Vlastní hodnocení žalované totiž nelze od těchto skutečností fakticky oddělit. K další námitce žalovaná uvedla, že napadené rozhodnutí bylo vydáno Bankovní radou České národní banky, jak vyplývá přímo z tohoto rozhodnutí. Je v něm uvedeno, že jej vydává Bankovní rada a jsou uvedeny podpisy dvou členů tohoto orgánu. Žádný jiný dokument o projednání žalovaná do spisu nikdy nezakládá, protože již toto rozhodnutí dostatečným způsobem dokládá, že byl rozklad projednán Bankovní radou, že o něm bylo Bankovní radou rozhodnuto a že byl podepsán oprávněnými členy Bankovní rady. Do spisu se dále nezakládá ani jednací řád, stejně jako se do něj nezakládají žádné jiné vnitřní předpisy žalované či právní předpisy. K označení napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že číslo „160“ v čísle jednacím označuje útvar žalované, který ve věci rozhodoval v prvním stupni. Protože bylo prvostupňové rozhodnutí vydáno samostatným odborem komunikace, obsahovalo číselné označení tohoto útvaru (160). Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno Bankovní radou, obsahovalo číselné označení sekce kancelář (110) zajišťující administrativní zázemí pro rozhodnutí vydávaná Bankovní radou České národní banky. K vyjádření žalované podal žalobce repliku, ve které k tvrzení žalované k tomu, že vyhotovení písemného rozhodnutí Bankovní radou dokládá existenci rozhodnutí v předmětné věci, uvedl, že tímto postupem je obcházeno ustanovení § 134 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Nelze totiž dle názoru žalobce zaměňovat postup, kterým rozhoduje kolegiální orgán ve věci samé dle ustanovení § 134 odst. 2, 5 téhož zákona a samotné vyhotovené rozhodnutí dle ustanovení § 67 odst. 2 téhož zákona. Dále uvedl, že účastník řízení má právo seznámit se všemi procesními předpisy, které mohou mít vliv na postup orgánu při vydání rozhodnutí. Proto měl být jednací řád Bankovní rady založen ve spisu. Zároveň také žalovaná do spisu nezaložila seznam členů I. senátu rozkladové komise, z něhož lze ověřit, zda tento orgán byl při jednání schopen přijmout usnesení. Závěrem repliky uvedl, že rovněž není možné, aby orgán veřejné moci skrýval svou rozhodovací a dohledovou činnost za mlčenlivost, která následně ohrozí tisíce klientů bank a potencionálně všechny občany České republiky. Při ústním jednání před soudem konaném dne 23. 3. 2017 žalobce, že zdůraznil, že ve správním spise není založen žádný dokument týkající se jednacího řádu rozkladové komise Bankovní rady ani samotné Bankovní rady. Ve spise není založen ani protokol o hlasování, ani žádné dokumenty, které by svědčily o tom, že procesní postup žalované byl v souladu s právními předpisy, zejména s ustanovením § 134 správního řádu. Dle názoru žalobce si žalovaná vykládá svůj postup zcela nesprávně. Uvedl, že není možné, aby tento orgán byl mimo jakoukoli kontrolu veřejnosti. V daném případě se nejednalo o dotaz směřující ke kontrolní činnosti, ale jednalo se o dotaz, týkající se konkrétního rozhodnutí. Rozhodnutí nikdy nemůže být takové, aby nemohlo být kontrolováno ze strany veřejnosti. Konkrétní rozhodovací činnost žalovaného, tak jak si ji sám vykládá , dle žalobce nepodléhá žádné kontrole. Povinnost mlčenlivosti se tak na rozhodovací činnost žalovaného nemůže vztahovat. Dále uvedl, že žalovaná se ve svém rozhodnutí opírá o to, že by destabilizovala finanční trhy, pokud by předmětné informace poskytla. K tomuto tvrzení žalobce uvedl, že destabilizací by bylo, kdyby žalovaná nevykonávala svou činnost řádně . V nyní projednávané věci se žalobce domáhá pouze toho, aby bylo možné její činnost přezkoumat. Pokud žalovaná předběžným opatřením, které nezveřejnila , nedala každému občanovi možnost se s ním seznámit a zamezila tak veřejnosti kontrolu nad tím, zda činností žalované nevznikla českým občanům a českému státu škoda. Právo ochránit veřejný zájem stojí dle názoru žalobce nad právem ochránit soukromý zájem. Veřejné subjektivní právo na tom, aby činnost žalované byla řádná, stojí výše než ustanovení § 25a odst. 3 zákona č. 87/1995 Sb., na které žalovaná odkazovala. Při kolizi těchto práv je třeba dát přednost tomu, kde je dán veřejný zájem, jelikož žalovaná by měla veřejný zájem hájit. Žalovaná při ústním jednání před soudem odkázala na své písemné vyjádření k podané žalobě. Uvedla, že v daném případě bylo částečně odmítnuto poskytnutí konkrétních informací, které ž