1 Afs 1/2012 — Nejvyšší správní soud

6 Af 76/2015- 28 - text 8 pokračování 6Af 76/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Dany Černé a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobce: Etnetera a.s., se sídlem Jankovcova 1037/49, Praha 7, IČ: 25103814, zastoupeného: Jan Vyskočil, daňový poradce, Šrobárova 2002/40, Praha 10, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14.9.2015, č.j.: 30434/15/5300-21443-701922, t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce podanou žalobou napadl shora uvedené správní rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 12.3.2015, čj. 1478120/15/2006-51524-105578. Ve správním (daňovém) řízení byla žalobci uložena pokuta podle ust. § 250 odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „daňový řád“), a to za porušení ust. § 250 odst. 1 písm. a) daňového řádu (opožděné podání daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za srpen 2014), ve výši 108.385,- Kč. Žalobce napadl rozhodnutí v celém rozsahu, domáhaje se jeho zrušení, včetně zrušení prvostupňového správního rozhodnutí, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě žalobce uplatnil tyto žalobní body, jimiž je soud při svém přezkumu vázán. Uvedl, že je zcela řádným daňovým poplatníkem, který po celou dobu své existence řádně a v čas plní své daňové závazky i ostatní závazky vůči státu. Uvedené rozhodnutí napadá s ohledem na to, že jej považuje na nespravedlivé a odporující základním zásadám právního státu a Ústavě České republiky. Žalobce je stíhán citelnou finanční sankcí za marginální porušení povinností, které vzniklo nedopatřením, a ihned po upozornění bylo toto nedopatření napraveno. Dle názoru žalobce je nepřípustné, aby v právním státě bylo stíháno drobné selhání lidského faktoru sankcí přesahující sto tisíc korun a to zvláště v okamžiku, kdy na straně finanční správy byly veškeré předpoklady, aby takovou sankci minimalizovala. Svou daňovou povinnost uhradil v čas a řádně, na jeho daňovém účtu tedy byla evidována platba. Žalobce podal daňové přiznání na základě upozornění správce daně, že neeviduje podané daňové tvrzení. K tomu však došlo až po 139 dnech. Správce daně bez dalšího posuzování vyměřil pokutu ve smyslu § 250 daňového řádu. Žalobce považuje za chybný zvláště závěr žalovaného, že při stanovení pokuty neměl správce daně přihlížet k době, která uplynula od termínu pro podání daňového tvrzení k upozornění, že tato povinnost není splněna. Žalovaný má sice pravdu v tom, že ustanovení §145 odst. 1 daňového řádu nestanoví lhůtu do kdy má správce daně vyzvat daňový subjekt k podání daňového tvrzení, Žalobce nicméně tvrdí, že nečinnost správce daně nemůže být přičítána k jeho tíži při stanovení sankce za opožděné tvrzení. Pokud žalovaný tvrdí, že žalobce měl technické možnosti ověřit podání v daňové informační schránce, je to především správce daně, který má ve svém automatizovaném systému k dispozici informaci, že očekávané podání neobdržel a může daňový subjekt upozornit na tuto skutečnost. Žalobce dále navrhl, aby městský soud řízení přerušil a předložil věc k posouzení Ústavnímu soudu, zejména neboť si je vědom nálezu Ústavního soudu Pl.ÚS 24/14 ze dne 30. 6. 2015, má však za to, že i s přihlédnutím k tomuto nálezu je v tomto případě pokuta za opožděné tvrzení daně nezákonná, neboť chování správce daně odporovalo zásadám proporcionality a hlavně zásadě součinnosti v daňovém řízení. Výše zmíněný nález Ústavního soudu shledává ústavně přijatelné řešení, kdy sankce je stanovena procentem z částky tvrzené daně. Dle názoru žalobce je však nutno při stanovení sankce přihlédnout také k technickým možnostem správce daně upozornit na neexistenci podání v čas a nezvyšovat neúměrně sankci za nepodané tvrzení. V posledním období dochází k neustálému zvyšování nároků na daňové subjekty a to zvláště s ohledem na technický formát podávaných tvrzení. Tento postup má za cíl ulehčovat finanční správě od zdlouhavé ruční práce a zajišťuje, že podání daňových subjektů jsou přímo promítána do informačního systému daňové správy. Žalobce je daňovým subjektem, který má povinnost předávat svá daňová tvrzení k DPH v elektronické podobě. Zároveň daňový subjekt zaplatil řádně a v čas svou daňovou povinnost. Již tedy několik dnů po zákonném termínu (přihlédneme-li k technickému zpracování) správce daně měl a mohl vědět, že žalobce nepodal tvrzení a znal předpokládanou výši daňové povinnosti. Mohl tedy i předpokládat, že sankce za případné nepodání daňového tvrzení bude významná. Obvyklá lhůta poskytovaná daňovému subjektu pro podání na základě výzvy činí 15 dnů. Z toho lze usuzovat, že 15ti denní lhůta je obecně považována za přiměřenou a lze také dovozovat, že správce daně mohl například v 15ti denní lhůtě upozornit žalobce na neexistenci podání daňového tvrzení. Žalobce považuje za ústavně nepřípustné, aby daňové subjekty byly na jedné straně stíhány poměrně rozsáhlými povinnostmi vůči finanční správě a zároveň finanční správa měla nelimitované možnosti nechat sankci narůstat až do jejího stropu. Neexistence zákonné lhůty pro výzvu dle § 145 odst. 1 daňového řádu nemůže vést k tomu, aby sankce byla vyměřena z celého období, až do upozornění daňového subjektu. Žalobce podotýká, že finanční správa k tomu disponuje veškerými technickými prostředky – zprávy například mohou být generovány a doručovány automaticky elektronicky do datové schránky a nemusí být rovnou koncipovány jako výzva dle § 145 daňového řádu, což dle předpokladů žalobce vyžaduje ruční zpracování příslušným referentem. Stačilo by na tomto místě respektovat zásady součinnosti a využívat technické prostředky, které finanční správa za nemalé prostředky pořizuje. Tvrzení žalobce podporuje výše uvedený nález Ústavního soudu. V odstavci 40 zmíněného nálezu ÚS mimo konstatuje „Ustanovení § 250 daňového řádu upravuje pokutu za opožděné tvrzení daně, která zejména představuje motivaci k včasnému podávání daňových tvrzení, bez nichž není efektivní správa daní možná...” Toto konstatování je jednoznačně v souladu s § 1 daňového řádu odst. 3) “Základem pro správné zjištění a stanovení daně je daňové přiznání, hlášení nebo vyúčtování (dále jen řádné daňové tvrzení) a dodatečné daňové přiznání, následné hlášení nebo dodatečná vyúčtován (dále jen “dodatečné daňové tvrzení”) podané daňovým subjektem. Z uvedeného vyplývá, že cílem daňového řádu není zvyšování příjmů do státního rozpočtu maximalizací sankcí za nepodané tvrzení. Naopak v zájmu finanční správy je co nejdříve obdržet daňové tvrzení a správně dle něho vyměřit daň. Tato zásada je rovněž promítnuta do § 5 odst. 3 daňového řádu, která zakládá správci daně povinnost šetřit práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů. Dle názoru žalobce má správce daně možnost a povinnost moderovat sankci především s ohledem na dobu, za kterou je sankce vypočítána. Jedině takový přístup může být v souladu s Ústavou ČR a i s Článkem 41 Listiny základních práv Evropské unie, který stanoví v odst. 1) Každý má právo na to, aby jeho záležitosti byly orgány, institucemi a jinými subjekty Unie řešeny nestranně, spravedlivě a v přiměřené lhůtě. Žalobce zároveň považuje za neoddiskutovatelné, že správce daně k takovému postupu disponuje dostatečným technickým a personálním zabezpečením. Žalobce dále upozorňuje, že k moderaci výše pokuty dle daňového řádu došlo již např. v hmotněprávním předpisu a to zákonu č. 586/1992 Sb. o dani z příjmů, kde je pokuta v § 38o snížena na desetinu v případě, je-li část dílčího základu daně z příjmů ze závislé činnosti, ze kterých plátce daně sráží zálohu na daň, vyšší než 50% celkového základu daně, snižuje se pokuta za opožděné tvrzení daně u daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob na desetinu. Dle důvodové zprávy je cílem ustanovení odstranit nepřiměřenou tvrdost, která vzniká zejména pro určité poplatníky podléhající dani z příjmů ze závislé činnosti, u nichž však již daň byla sražena zaměstnavatelem. Navrhovatel, tedy ministerstvo financí, nadřízený orgán finanční správy si zde sám uvědomuje, že ustanovení § 250 daňového řádu způsobuje na určitých místech nepřiměřenou tvrdost. Tuto tvrdost však selektivně omezuje pouze u určitého okruhu poplatníků. V důvodové zprávě předkladatel mimo jiné uvádí: ...„Tvrdost nastává v případě výpočtu, kdy se sankce počítá z celkové tvrzené daně bez ohledu na to, že společenská nebezpečnost toho, že nebyly tvrzeny příjmy, které měly být tvrzeny a odvedeny plátcem daně je významně nižší, než opomenutí tvrzení ostatních příjmů.“Dalším hmotně právním předpisem moderujícím pokutu dle §250 daňového řádu je ustanovení § 15a zákona č. 338/1992 Sb. o dani z nemovitých věcí, který stanoví, že: „Má-li poplatník povinnost podat daňové přiznání nebo dodatečné da