7 As 26/2007 — Nejvyšší správní soud

8 A 75/2011- 261 - text 10 pokračování 8A 75/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobkyně: Ing. J. M., zastoupena JUDr. Markétou Vaňkovou, advokátkou v Brně, Poštovská 6, proti žalovanému: Státní pozemkový úřad, se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústřední pozemkový úřad ze dne 26. 1. 2011, č. j. 33389/2010-17500, T a k t o: I. Rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu ze dne 26. 1. 2011, č. j. 33389/2010-17500 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 45.506,30 Kč k rukám zástupkyně JUDr. Markéty Vaňkové, advokátky, a to do třiceti dnů od právní moci rozsudku. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se včas podanou žalobou dne 11. 4. 2011 v 12:28 hod. domáhala u Městského soudu v Praze zrušení rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústřední pozemkový úřad, č. j. 33389/2010-17500 ze dne 26. 1. 2011, kterým bylo zamítnuto odvolání Ing. J. M. a B. M. proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkový úřad Vyškov, č. j. PÚ-562/2007-27-RI ze dne 16. 9. 2010, jímž byl schválen návrh komplexní pozemkové úpravy v k. ú. Studnice, (KPÚ), zpracovaný firmou AGERIS s.r.o., oprávněným projektantem M. K. Obě účastnice řízení s tímto návrhem nesouhlasily a tvrdily, že jejich pozemky znehodnocuje a rozděluje. Navíc žalobkyně nesouhlasila ani s plánem společných zařízení. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se mj. uvádí, že komplexní pozemková úprava byla zahájena na žádost vlastníků nadpoloviční výměry v souladu s § 6 odst. 3 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, veřejnou vyhláškou č. j. PÚ-562/2007-2/KA ze dne 27. 8. 2001. Podle § 8 odst. 1 citovaného zákona pozemkový úřad zajistil vypracování soupisu nároků vlastníků podle jejich výměry, ceny a vzdálenosti a tyto soupisy byly vyloženy k nahlédnutí na Obecním úřadu Studnice, což bylo oznámeno veřejnou vyhláškou ze dne 19. 1. 2009, přičemž vlastníkům byl tento soupis doručen do vlastních rukou. Posléze byl vypracován plán společných zařízení, který byl projednán sborem zástupců dne 23. 2. 2009 a schválen zastupitelstvem Obce Studnice na zasedání dne 25. 2. 2009. Návrh nového uspořádání pozemků byl projednán s dotčenými vlastníky, jakož i dotčenými orgány státní správy. S návrhem komplexní pozemkové úpravy vyjádřili souhlas vlastníci 84% výměry zemědělské půdy, přičemž ke schválení návrhu požaduje zákon souhlas vlastníků alespoň 3/4 výměry zemědělské půdy, řešené v pozemkových úpravách ve smyslu § 2 zákona č. 139/2002 Sb. Z dokladů založených ve správním spisu vyplývá, že Ing. J. M. je vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV 48. Na tomto LV byly původně zapsány pozemky o celkové skutečné výměře 6,1872 ha v ceně 233.286,807 Kč a průměrné vzdálenosti od referenčního bodu 771 m. v návrhu pro LV 48 jsou pozemky o celkové výměře 6,63306 ha, celkové ceně 238.869,80 Kč a průměrné vzdálenosti 772 m. to znamená, že v návrhu je výměra o 2,32% větší a cena o 2,39% vyšší, avšak s ohledem na stanovená kritéria vlastník není povinen překročení ceny v částce 5.583,10 Kč uhradit. Ing. J. M. je dále vlastníkem id. ¼ pozemků, zapsaných na LV 54 o celkové výměře 0,2107 ha. V návrhu je výměra zachována, průměrná vzdálenost od referenčního bodu se zvětšila o 43 m, což je 8,83% a cena se snížila o 50,20 Kč, tj. o 0,69%. Při velikosti podílu Ing. J. M. došlo ke snížení ceny o 12,55 Kč. Z těchto údajů je zřejmé, že nebyla návrhem nového uspořádání pozemků vůbec poškozena, naopak získala 1.434 m2 pozemků navíc bez povinnosti uhradit rozdíl ceny, zvýšené v její prospěch. Nicméně žádnou z variant řešení neodsouhlasila. Žaloba byla doručena soudu datovou schránkou v pondělí 11. 4. 2011, v 12:28 hod. a údaj o doručení napadeného rozhodnutí uveden nebyl. Žaloba byla podána v rozsahu jedné strany, včetně petitu, a žalobkyně namítala, že napadené rozhodnutí je dílem nezákonné a dílem nepřezkoumatelné, kdy vady řízení včetně vad samotného rozhodnutí způsobují jeho nezákonnost, kdy k daným vadám je nutno přihlížet z moc úřední. Navrhla, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil, o jaké vady se má jednat, se však v žalobě neuvádí. Žalobkyně uváděla, že na podrobném odůvodnění žaloby intenzívně pracuje a doručí je soudu v co nejkratší lhůtě, k čemuž však nedošlo. Na základě vyjádření žalovaného ze dne 5. 8. 2011, v němž si žalovaný stěžoval na nekonkrétnost původního podání žalobkyně a vyčkával s předáním spisu soudu, vyzval soud dne 17. 8. 2011 žalobkyni k doplnění žaloby. K doplnění žaloby došlo až dne 8. 9. 2011. Teprve ze správního spisu soud zjistil, že rozhodnutí o odvolání bylo žalobkyni doručeno ve středu dne 9. 2. 2011, konec dvouměsíční lhůty pro podání žaloby tedy uplynul dne 9. 4. 2011 (sobota), takže se potom posledním dnem pro podání žaloby stalo pondělí 11. 4. 2011, kdy žaloba skutečně byla dne 11. 4. 2011 v 12:28 hod. podána. Žalovaný správní orgán ve svých vyjádřeních ze dne 5. 8. 2011 a ze dne 7. 10. 2011 navrhl žalobu zamítnout s tím, že odkázal na odůvodnění svého žalobou napadeného rozhodnutí. Městský soud v Praze nařídil ve věci jednání, která se konala dne 13. 5. 2014, dne 1. 10. 2015 a 1. 12. 2015, při nichž účastníci řízení setrvali na svých dříve písemně vyjádřených stanoviscích, a dne 27. 6. 2017, z tohoto posledního jednání se žalovaný správní orgán omluvil. Městský soud v Praze posoudil věc takto: Městský soud v Praze posoudil napadené rozhodnutí podle § 75 soudního řádu správního, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, jakož i řízení, které mu předcházelo, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Městský soud v Praze shledal, že žaloba ze dne 11. 4. 2011 trpí neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení, a to absencí žalobního bodu ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního. Žaloba doručená soudu datovou schránkou v pondělí 11. 4. 2011, 12:28 hod., byla podána v rozsahu jedné strany, včetně petitu, a uvádí se v ní, že napadené rozhodnutí je dílem nezákonné a dílem nepřezkoumatelné, kdy vady řízení včetně vad samotného rozhodnutí způsobují jeho nezákonnost, kdy k daným vadám je nutno přihlížet z moc úřední. Teprve ze správního spisu soud zjistil, že rozhodnutí o odvolání bylo žalobkyni doručeno ve středu dne 9. 2. 2011, konec dvouměsíční lhůty pro podání žaloby tedy uplynul dne 9. 4. 2010 (sobota), takže se potom posledním dnem pro podání žaloby stalo pondělí 11. 4. 2010, kdy žaloba skutečně byla dne 11. 4. 2011 v 12:28 hod. podána. Takto podanou žalobu posoudil Městský soud v Praze jako blanketní. Žaloba obsahovala jen obecné tvrzení o tom, že žalobce byl postupem správního úřadu krácen ve svých právech na řádné poučení, kdy mu bylo současně upřeno právo na spravedlivý proces. Ze žaloby však nijak nevyplývá, jakého poučení a o čem se žalobkyni nedostalo, a čím jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces. Rovněž tvrzení o tom, že výklad ustanovení správního řádu žalovaným zásadně překračuje meze správního uvážení nelze vůbec považovat za žalobní námitku, neboť v něm nejsou označena ani konkrétní ustanovení správního řádu, ani v něm není vyloženo, v čem má ono překročení mezí správního uvážení spočívat. Konstatování, že napadené rozhodnutí je dílem nezákonné a dílem nepřezkoumatelné, je pak naprosto nekonkrétní, když netvrdí žádný důvod ani nepřezkoumatelnosti, ani nezákonnosti. Městský soud v Praze přihlédl k nejnovější judikatuře Nejvyššího správního soudu vyjádřené v rozsudku č. j. 9 Afs 46/2013–26 ze dne 23. ledna 2014, a neseznal důvod, proč by se měl od této judikatury odchýlit. Městský soud v Praze z uvedených důvodů usnesením ze dne 13. května 2014, č. j. 8 A 75/2011 – 86, žalobu odmítnul. Nicméně Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. března 2015, č. j. 3 As 120/2014 – 56, vyhověl kasační stížnosti žalobkyně a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2014, č. j. 8 A 75/2011 – 86, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 3 As 120/2014 – 56 konstatoval, že „V posuzované věci stěžovatelka v žalobě namítla, že napadené správní rozhodnutí považovala za nezákonné proto, že nebyla v průběhu řízení řádně poučena o svých právech, žalovaný ve svém rozhodnutí překročil meze správního uvážení, namítla i nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Tato tvrzení stěžovatelky lze podle Nejvyššího správního soud považovat za obecně formulované žalobní body, jejichž upřesnění mělo být stěžovatelce umožněno postupem dle § 37 odst. 5 s. ř. s. Stěžovatelka tak ostatně učinila v podání doručeném Městskému soudu v Praze dne 8. 9. 2011, tedy ve lhůtě stanovené