7 As 95/2015 — Nejvyšší správní soud

9 A 186/2015- 148 - text 19 pokračování 9A 186/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: Statutární město Jihlava se sídlem Jihlava, Masarykovo náměstí 1, IČ 002 86 010, zast. JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Brno, Bubeníčkova 502/42, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, za účasti: 1) Kraj Vysočina se sídlem Jihlava, Žižkova 57, 2) Svaz vodovodů a kanalizací Jihlavsko se sídlem Jihlava, Žižkova 1867/93, IČ 484 60 915, zast. JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem se sídlem Praha 4, Kvestorská 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 6. 2015, č. j. MV-36438-11/ODK-2015, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru veřejné správy, dozoru a kontroly, ze dne 29.6.2015, č.j. MV-36438-11/ODK-2015, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 19.456,- Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Radka Ondruše, advokáta. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví, kterým podle § 77 správního řádu prohlásil rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina (dále jen „krajský úřad“) ze dne 26. 11. 2013, č. j.: KUJI 79781/2013, sp. zn. OOSČ 699/2013 OOSC/13 za nicotné. Dotčeným rozhodnutím uložil krajský úřad ve sporném řízení správním osobě zúčastněné na řízení II) jako odpůrci povinnost zaplatit žalobci jako navrhovateli částku ve výši 52.189.015,03 Kč spolu s úrokem z prodlení a dále rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Tato částka měla představovat poměrný podíl žalobce na peněžním majetku osoby zúčastněné na řízení II) ke dni 30. 11. 2012, stanovený podle klíče uvedeného v čl. 12.8 stanov osoby zúčastněné na řízení II), tj. dle počtu obyvatel jednotlivých členských obcí svazu. Nárok na tento podíl žalobci vznikl v důsledku jeho vystoupení dne 31. 12. 2012 z osoby zúčastněné na řízení II) jako dobrovolného svazku obcí, který byl založen veřejnoprávní smlouvou. 2. Žalovaný opírá svůj výrok o skutečnost, že krajský úřad nebyl vůbec věcně příslušný k vydání rozhodnutí ze dne 26. 11. 2013, a proto je nicotné. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že žalovaný sám a rovněž ministr vnitra již rozhodovali ve věcech stejných účastníků, vedených v obdobných věcech krajským úřadem (rozhodnutí ze dne 18. 9. 2013, č. j.: KUJI 63081/2013, sp. zn. OOSČ 467/2013 OOSC/22, a ze dne 12. 9. 2013, č. j.: KUJI 61198/2013, sp. zn. OOSČ 448/2013 OOSC/25) jako správních řízeních sporných majících základ sporu ve vztazích založených stejnou veřejnoprávní smlouvou, konkrétně smlouvou o založení dobrovolného svazku obcí (dále jen „smlouva o založení“), mezi totožnými účastníky. 3. Dále žalovaný odkázal na argumentaci ministra vnitra v rámci rozkladového řízení v rozhodnutích ze dne 17. 12. 2014, č. j.: MV-16240-32/VS-2014, a ze dne 19. 12. 2014, č. j.: MV-16239-29/VS-2014, podle které veřejnoprávní smlouva může obsahovat prvky soukromoprávní i veřejnoprávní, přičemž příslušnost správních orgánů rozhodovat spory z veřejnoprávních smluv se vztahuje jen k veřejnoprávní části smlouvy, naproti tomu k rozhodování vyplývajícím ze soukromoprávní části smlouvy jsou příslušné soudy v občanském soudním řízení. Pakliže správní orgán o takovém sporu přesto rozhodne, jde o rozhodnutí nezákonné, resp. nicotné pro absolutní nedostatek pravomoci a jako takové by mělo být prohlášeno za nicotné, případně může být zrušeno v přezkumném řízení jako nezákonné s účinky ex tunc, pokud už bylo k takovému rozhodnutí přezkumné řízení zahájeno a nicotnost přezkoumávaného rozhodnutí vyjde najevo až v jeho průběhu. 4. V návaznosti na to pak žalovaný vydal v přezkumných řízeních rozhodnutí ze dne 16. 1. 2015, č. j.: MV-133471-68/ODK-2013, a č. j.: MV-133594-76/ODK-2013, v nichž konstatoval nicotnost rozhodnutí krajského úřadu, neboť majetkové vztahy mezi obcí a dobrovolným svazkem obcí jsou vztahy soukromoprávními, byť jsou založeny veřejnoprávní smlouvou. K tomu žalovaný odkázal na rozhodnutí zvláštního senátu ze dne 9. 10. 2010, č. j.: Konf 13/2010-7. 5. Žalovaný rovněž poukázal na další judikaturu, a to jak Krajského soudu v Brně, tak Nejvyššího soudu. V usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2014, č. j. 30 A 46/2014-43, bylo rozhodnuto ve věci správní žaloby stejného žalobce proti rozhodnutí stejného žalovaného o zamítnutí odvolání žalobce do rozhodnutí krajského úřadu do výroku o nákladech řízení. Základ věci rozhodnuté krajským úřadem vyplýval opět ze smlouvy o založení a na podkladě rozhodnutí krajského úřadu měla osoba zúčastněná na řízení II) zaplatit žalobci částku představující vypořádací podíl na jejím majetku, na který žalobci vznikl nárok v souvislosti s vystoupením z ní. Soud usnesením žalobu odmítl s odkazem na § 46 odst. 2 s. ř. s., podle kterého soud návrh odmítne také tehdy, domáhá-li se navrhovatel rozhodnutí ve sporu nebo jiné právní věci, o které má jednat a rozhodnout v občanském soudním řízení, anebo domáhá-li se návrhem přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. Soud konstatoval, že v posuzovaném případě správní orgán prvního stupně rozhodoval podle § 141 správního řádu, přičemž žalobce svůj nárok na vypořádací podíl opíral o stanovy osoby zúčastněné na řízení II) a rovněž i usnesení její valné hromady ze dne 4. 11. 2013. Nejednalo se tedy přímo o vypořádací podíl, jehož výše by vycházela ze zakladatelské smlouvy dobrovolného svazku měst a obcí uzavřené dne 2. 7. 1993 podle § 20a odst. 1 a 2 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, a § 20f a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, označené jako veřejnoprávní smlouva. Jde o vypořádací podíl žalobce, tedy obdobu vypořádacího podílu dle § 213 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., zákona o obchodních společnostech a družstvech, tj. vzájemné práva a povinnosti společníků právnické osoby majetkové, tj. soukromoprávní povahy. Vypořádací podíl nemá v posuzovaném případě veřejnoprávní charakter, ale soukromoprávní, pročež soudu rozhodujícímu ve správním soudnictví nepřísluší rozhodovat ani spor týkající se nákladů řízení. Žalovaný je toho názoru, že základ předmětného řízení spočíval ve stejné věci jako v případě rozhodnutí, o němž následně rozhodoval Krajský soud v Brně, tedy žalobce se v řízení vedeném krajským úřadem domáhal podílu na majetku osoby zúčastněné na řízení II), na který mu měl vzniknout nárok v souvislosti s jeho vystoupením z ní. 6. Žalovaný vzal v úvahu i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3122/2012, ve kterém šlo mj. o to, zda mohou stanovy dobrovolného svazku obcí stanovit překážku pro vystoupení členské obce ze svazku obcí a zda je člen povinen se stanovami řídit i za této situace. Spor ve věci projednávaly a rozhodovaly soudy v občanském soudním řízení, nikoliv správní orgán, jako v případě nicotného rozhodnutí. Obdobnou věc dle žalovaného rozhodoval Nejvyšší soud také v případě rozhodnutí ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4243/2007. 7. Dále žalovaný poukázal na svou vázanost rozhodnutím nadřízeného orgánu a na nutnost postupovat tak, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Musel tak přihlédnout i ke svým předchozím rozhodnutím o obdobných rozhodnutích krajského úřadu, které zrušil v přezkumném řízení z důvodu jejich nicotnosti. Odlišnost předmětu v jiných souvisejících řízeních lze dle žalovaného v zásadě spatřovat pouze v tom, že v některých řízeních se jednalo o zaplacení vypořádacího podílu v rozdílných výších a v některých o vydání věcí, ke kterému mělo dojít opět v souvislosti s vystoupením žalobce z osoby zúčastněné na řízení II). Dle žalovaného však nelze dospět k závěru, že by se vydání věci od zaplacení vypořádacího podílu lišilo natolik, že by jeden z těchto nároků měl soukromoprávní charakter, a mělo by o něm být rozhodováno v civilním soudnictví, a o jednom z nároků mělo být rozhodováno krajským úřadem. 8. Na základě výše uvedeného žalovaný dospěl k závěru, že krajský úřad nebyl příslušný v dané věci vůbec rozhodovat; veřejnoprávní smlouva může obsahovat prvky soukromoprávní a veřejnoprávní, kdy příslušnost správních úřadů náleží jen ve vztahu k té části veřejnoprávní smlouvy, která vykazuje veřejnoprávní prvky. K rozhodování sporů z té části smlouvy, která obsahuje soukromoprávní prvky, jsou příslušné soudy v rámci civilního soudnictví, přičemž majetkové vztahy mezi obcí a dobrovolným svazkem obcí, byť byly založeny veřejnoprávní smlouvou, jsou vztahy soukromoprávními. II. Stručné shrnutí žalobních námitek 9. Žalobce v žalobě namítl nesprávnost, nezákonnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného. 10. V první námitce žalobce (bod IV žaloby)