8 As 175/2015 — Nejvyšší správní soud

10 A 196/2014- 92 - text  18 10 A 196/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové, soudkyně Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D. a soudce Mgr. Martina Lachmanna v právní věci žalobce: Ing. J. D. bytem 5. k. 1333/20, P. 4 proti žalované: Etická komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu sídlem nábř. Edvarda Beneše 4, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 9. 2014, č. j. 11115/2014-EKO, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou domáhá zrušení napadeného rozhodnutí žalované, jímž bylo rozhodnuto o odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva obrany (dále též jen „ministerstvo“ či „správní orgán prvního stupně“) ze dne 31. 3. 2014, č. j. 262002773/12/2014-1027. Uvedeným rozhodnutím ministerstva byla zamítnuta žádost žalobce o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu (dále jen „osvědčení“) podle zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 262/2011 Sb.“). Odvolání proti rozhodnutí ministerstva bylo napadeným rozhodnutím žalované zamítnuto a rozhodnutí ministerstva bylo potvrzeno. 2. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí žalobce uvedl následující námitky: A) Nesouhlasí s tím, že žalovaná nespatřuje v jeho vyloučení ze školy civilní i vojenské, výpovědi ze zaměstnání a postihu trvajícím 24 let po skončení doby nesvobody naplnění § 3 odst. 4 zákona č. 262/2011 Sb. B) Nesouhlasí s výroky napadeného rozhodnutí, které zpochybňují pravdivost kteréhokoli sdělení žalobce, vyslovené či napsané v průběhu správního řízení. Zvláště poukazuje na bezdůvodné zpochybnění své účasti na pochodu studentů na Hrad, když tento akt nikdy neoznačil za svůj veřejný střet s režimem. C) Za hlubokou urážku své cti žalobce považuje zpochybnění své práce v kárné komisi Železničního stavitelství Praha, kam byl jako nestraník jmenován pro svoji otevřenost, přímost a poctivost. Žalobce uvádí, že ve funkci předsedy této komise nedělal rozdíly mezi soudruhy a nesoudruhy. Tuto skutečnost však žalobce neuváděl jako příklad své veřejné angažovanosti proti režimu. D) Žalobce uvádí, že k jeho prvnímu velkému veřejnému střetu s režimem došlo na půdě resortu obrany, když vykonával vojenskou prezenční službu, po vyloučení z ČVUT. Žalovaná pochybila, pokud ve vztahu k této skutečnosti zpochybňuje pravdomluvnost žalobce. Žalobce uvedl, že svůj půlroční pobyt v Žilině, kde vykonával základní vojenskou službu, může dokázat dopisy, které mu zasílala jeho manželka. E) Žalobce zpochybňuje způsob, kterým pracovníci ministerstva postupovali při získání jeho výpovědi ve správním řízení o žádosti žalobce. Uvádí, že podstoupil „čtyřhodinový výslech“ ve vlastním bytě a pracovníci ministerstva se ho „snažili přimět, aby uvedl jména osob, které by dosvědčily“ jeho „střety s tehdy vládnoucím establishmentem“. Žalobce zarazila „podobnost s metodami, které používala v době nesvobody StB“. Žalobce uvádí, že nerozumí poznámce č. 7 na s č. 5 napadeného rozhodnutí. Odmítá, že by si ve svých výpovědích protiřečil, když zmiňoval zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. F) Za zbytečnou a urážlivou žalobce považuje poznámku o VUMLu na s. 13 napadeného rozhodnutí. Žalobce VUML nikdy nestudoval, uvádí, že o svůj inženýrský diplom nikdy strach mít nemusel. G) Žalobce namítá, že žalovaná nechala neoprávněně bez povšimnutí 30 let žalobcovy práce v železničním stavebnictví, s důvodem o nedostatečné dlouhodobosti svého odporu proti režimu se žalobce neztotožňuje. Poukazuje na „trvalé stíhání“ své osoby po nuceném přerušení studia až do svého odchodu do důchodu. Žalovaná chybně vyložila § 3 odst. 4 zákona č. 262/2011 Sb. H) Žalobce považuje za bezpředmětné „obvinění“, že při doplnění své žádosti požadoval nepřípustné záruky při poskytování dalších informací orgánům provádějícím správní řízení; jedná se o chybný výklad dvou otázek ve třetím oddílu přípisu žalobce ze dne 26. 3. 2012. Žalobce viděl, že popis jeho konkrétních střetů s režimem bude vyžadovat jména zúčastněných osob, a že k jednání s důchodovým úřadem bude potřebovat znalost o výši důchodů několika vedoucích pracovníků podniku, kde dlouho pracoval na podružné pozici. Žalobce uvádí, že nikdy v životě nikoho neudal. Žalobce tvrdí, že ustanovení správního řádu neporušil, neboť byl připravený jednat s pracovníky ministerstva a odpovídat na jejich dotazy. Tito pracovníci však žalobci neodpověděli na dvě jednoduché otázky, ani mu nesdělili, že tyto otázky jsou nepřípustné. Žalobce uvádí, že mu nemůže být kladena k tíži nevědomost o skutečnostech, které pracovníci ministerstva sami neznají, např. které kategorie komunistů existovaly v KSČ, či co bylo účelem studentského spolku. Naposled položená otázka svědčí o nepochopení toho, co tehdy znamenalo být členem národně-socialistické strany a k tomu být ve vedení studentského spolku. Žalobce uvedl, že z důvodu možných nepříjemností byl při popisu svých střetů s režimem opatrný při jmenování konkrétních osob, z nichž mnoho změnilo podstatně svoje názory. I) Důvodem odmítnutí žádosti o vydání osvědčení nemůže být podle žalobce skutečnost, že žadatel nemá důkazy o své činnosti z doby nesvobody. Má za to, že § 6 odst. 1 věta druhá zákona č. 262/2011 Sb. obsahuje stylistickou chybu, kterou žalovaná zneužila. Žalobce má za to, že uvedené ustanovení by mělo znít: „Žádost musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat podklady prokazující splnění podmínek pro vydání tohoto osvědčení, pokud jimi žadatel disponuje a také doklad o československém občanství nebo doklad o jeho odnětí.“ Žalobce má za to, že vložený větný člen nemůže patřit k druhé části věty, protože povinnost předložit doklad o československém státním občanství nebo doklad o jeho odnětí je neopomenutelnou podmínkou vydání osvědčení, což vyplývá z § 2 odst. c) zákona č. 262/2011 Sb. Výklad použitý žalovanou jde proti smyslu zákona, vyjádřeným v preambuli. Žalobce poukazuje na to, že systém v době nesvobody pracoval zásadně bez důkazů, resp. tyto důkazy ničil. J) Žalobce uvádí, že nezná osobu pana J. D., a neví, jaké doplňující informace by k jeho případu mohl uvést. K) Žalobce zpochybňuje výklad § 2 odst. b) zákona č. 262/2011 Sb. ze strany žalované, kdy nebyla připuštěna možnost, že se žalobce popisovaných akcí neúčastnil. Zároveň není připuštěna možnost, že jakýkoliv veřejně vyslovený názor, který se liší od názoru oficiálního, dlouhodobě narušuje a ohrožuje autoritativní systém a komunistickou totalitní moc. Žalobce má za to, že zákon dovoluje posoudit míru hloubky postižení žadatele režimem, že je logické zahrnout do posuzování závažnosti postižení i dobu po roce 1989, když jeho příčina má původ v době nesvobody, že odsouzení občana formou rozhodnutí v kádrovém spise, že nesmí mít v zaměstnání žádné podřízené, je neobvyklé a zvlášť závažné, a že je logické zvažovat, proč byl tento občan režimu tak nebezpečný. L) Žalobce rovněž namítá, že metodické pokyny ministerstva jsou nesprávné, pokud jako první krok při ověřování údajů žadatele nestanoví navázat kontakt s posledním zaměstnavatelem žadatele před tím, než odešel do důchodu, a pokud nutí u každého žadatele rozeslat dotazy na stejné organizace. Žalobce kritizuje ministerstvo, že se spokojilo s negativní odpovědí (že žalobce nikdo nezná) z rezortu železničního stavebnictví, kde žalobce prožil 30 let a kde se odehrála většina jeho střetů s režimem. Vyslovuje otázky, na které se ho ministerstvo nezeptalo, ačkoli mělo (co žalobce v resortu dopravy 30 let dělal, kolik procent nestraníků mohlo být v té době v centrálním orgánu na ministerstvu, proč jako nestraník mohl dlouho pracovat v předsednictví druhé největší pobočky VTS atd.). Žalobce odmítá své zařazení do škatulky „oběť komunismu“. Od skončení druhé světové války komunistům odporoval, celý život působil v různých veřejně prospěšných organizacích, do nichž ho vybírali spoluobčané, nikoli strana. Ve všech funkcích veřejně vyjadřoval své názory. Žalobce uvádí, že byl trpěn režimem z důvodu své odborné aprobace a přesných pracovních výkonů. M) Žalobce se domnívá, že rozhodnutí ministerstva a rozhodnutí žalované mají stejného autora. Skutečnost, že žalobci nebylo vydáno osvědčení, pro něj znamená, že se nemůže ucházet o zvýšení důchodu. Odhadem vyčísluje finanční ztrátu, jež mu od roku 1989 vznikla a nebyla mu v rámci starobního důchodu vyplacena. Zároveň žádá soud, aby k vyčíslení této částky ustanovil znalce. 3. Žalobce vedle zrušení napadeného rozhodnutí navrhuje, aby se mu žalovaná veřejně omluvila za urážlivé výroky obsažené v napadeném rozhodnutí, a aby byla žalované uložena povinnost uhradit žalobci finanční újmu, která mu vznikla nevydáním osvědčení. 4. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že návrh žalobce je nedůvodný, neboť ve správním řízení ve věci žádosti žalobce o vydání osvě