10 As 260/2017 — Nejvyšší správní soud

10 A 34/2016- 38 - text  11 10 A 34/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudkyň Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D., a Mgr. Věry Jachurové v právní věci žalobkyně: L.J. bytem H. 66, B. zastoupené obecnou zmocněnkyní JUDr. S. V. bytem H. 1675/120, B. proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti sídlem Vyšehradská 426/16, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21.1.2016, č.j. MSP-115/2015-ODSK-OTC/13, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 21.1.2016, č.j. MSP-115/2015-ODSK-OTC/13, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým byla s odkazem na § 28 odst. 1 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31.3.2017 (dále jen „zákon o obětech trestných činů“ nebo „zákon“) zamítnuta její žádost ze dne 10.4.2015 o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti. 2. Žalobkyně s odkazem na § 24 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 24 odst. 3 písm. b) a i) zákona o obětech trestných činů uvedla, že bezpochyby patří do okruhu osob, kterým je poskytována peněžitá pomoc podle tohoto zákona a tato pomoc jí náleží. Žalovaný zpochybnil výši této pomoci. Z ustanovení § 28 zákona o obětech trestných činů podle žalobkyně vyplývá, že jsou stanoveny tři metody stanovení výše peněžité pomoci. Tato pomoc je stanovena buď a) paušální částkou ve výši 50 000 Kč nebo b) částkou ve výši prokazatelných nákladů nebo c) částkou ve výši způsobené škody nebo nemajetkové újmy zjištěné pravomocným rozsudkem. Pomoc podle a) a b) se použije v případě, kdy oběť nemá k dispozici pravomocný rozsudek se zjištěnou výší újmy. Pomoc podle c) se použije v případě, kdy oběť má pravomocný rozsudek se zjištěnou výší újmy. Výše způsobené újmy takto zjištěné v rozsudku je pro stanovení výše peněžité pomoci závazná. 3. Podle žalobkyně může být peněžitá pomoc podle zákona o obětech trestných činů poskytnuta i v okamžiku, kdy ještě obětem není k dispozici pravomocný rozsudek, a nelze se tak řídit výší újmy zjištěnou soudem. V komplikovaných případech, kdy soudní řízení trvá dlouhou dobu, nemají oběti pravomocný rozsudek k dispozici ani po několika letech. Peněžitá pomoc poskytovaná obětem trestné činnosti po tak dlouhé době by neplnila svůj účel a na oběti trestných činů by tak ke všem prožitým útrapám bylo přeneseno další břemeno v podobě délky soudního řízení. Žalobkyně v této souvislosti poukázala na úmysl zákonodárce a účel zákona o obětech trestných činů, kdy stát má na sebe převzít alespoň část údělu poškozených, a to v podobě materiální garance způsobené újmy. 4. Žalovaný v napadeném rozhodnutí dovodil, že výše peněžité pomoci obětem trestné činnosti se stanovuje pouze prostřednictvím prvních dvou metod (paušálně nebo prokazatelně). Zcela přehlíží ustanovení § 28 odst. 2 zákona o obětech trestných činů, kdy peněžitá pomoc má být poskytnuta ve výši zjištěné pravomocným rozsudkem a odmítá jej aplikovat. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem žalovaného, že zákon o obětech trestných činů neumožňuje poskytnout peněžitou pomoc v částce představující náhradu bolestného či ztížení společenského uplatnění, tedy nepřipouští jakoukoli náhradu nemajetkové újmy. V takovém případě by však ustanovení § 28 odst. 2 zákona o obětech trestných činů nedávalo smysl a bylo by nadbytečné. 5. Skutečnost, že úmyslem zákonodárce bylo nahradit obětem trestné činnosti i újmu nemajetkovou, dokládá také znění § 33 zákona o obětech trestných činů, které výslovně počítá nejen s poskytnutím náhrady škody představující obětí prokázanou ztrátu na výdělku a prokázané náklady spojené s léčením, ale také s poskytnutím náhrady nemajetkové újmy. Pokud by stát nemohl poskytovat peněžitou pomoc jako náhradu nemajetkové újmy, nemohl by na něj přejít nárok vůči pachateli podle § 33 zákona o obětech trestných činů. Žalobkyně v této souvislosti odkázala na stejný právní názor uvedený v publikaci autorů K. Dankové a V. Pelce Právní pomoc obětem trestných činů, Praha: CSSP, 2014, z níž citovala: „Ačkoli tomu tak nebylo podle dřívější právní úpravy podle zákona č. 209/1997 Sb., který upravoval systém peněžité pomoci obětem trestných činů s účinností do 31.7.2013, podle zákona o obětech můžeme z hlediska peněžité pomoci rozeznávat i její vedlejší (sekundární) účel. Tím je (alespoň částečná) reparace újmy (ať již majetkové nebo nemajetkové), která byla oběti způsobena trestným činem. Tento nový účel peněžité pomoci dovozujeme jednak z ustanovení § 25 odst. 2 ZOTČ, podle kterého se peněžitá pomoc poskytne, pokud vzniklé újmy nebyly plně nahrazeny, jednak z ustanovení § 33 ZOTČ, podle něhož poskytnutím peněžité pomoci přechází nárok oběti na náhradu škody a nemajetkové újmy vůči pachateli z oběti na stát. Pro závěr o tom, že peněžitá pomoc může být v jistých případech skutečným odškodněním, svědčí i § 28 odst. 2 ZOTČ.“ 6. Žalobkyně má za to, že žalovaný, pokud se neztotožnil s výší požadované peněžité pomoci, měl rozhodnout podle § 28 odst. 1 písm. b) zákona o obětech trestných činů a přiznat jí nárok na poskytnutí pomoci alespoň ve výši paušální částky 50 000 Kč. O způsobu určení a výši peněžité pomoci nerozhoduje žalobkyně, ale správní orgán, a to na základě a v souladu se zákonem. Žalobkyně tak spatřuje nezákonnost rozhodnutí i v tom, že její žádost byla v celém rozsahu zamítnuta, ač žalobkyně splňuje všechna zákonem stanovená kritéria pro poskytnutí peněžité pomoci. Poukázala též na to, že žalovaný tříměsíční lhůtu pro vydání rozhodnutí podle § 30 odst. 3 zákona o obětech trestných činů překročil o více než šest měsíců. Žalobkyně rovněž navrhla, aby soud žalovanému nařídil vydat rozhodnutí, jímž žalobkyni přizná právo na poskytnutí peněžité pomoci podle zákona o obětech trestných činů ve výši 200 000 Kč. 7. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě setrval na svém právním názoru, že žádosti žalobkyně nelze vyhovět, a to ani zčásti. Žalobkyně svůj nárok odvozovala z předloženého rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17.12.2014, č.j. 89 T 240/2014–367, přičemž odkázala na znění ustanovení § 28 odst. 2 zákona o obětech trestných činů. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že předmětným rozsudkem byl p. V. V., nar. ..., uznán vinným ze zvlášť závažného zločinu loupeže dle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví dle § 145 odst. 1 téhož zákona. Jmenovaný dne 4.7.2014 fyzicky napadl žalobkyni coby obsluhu non stop Cafe baru 77 v Brně; v důsledku jeho jednání utrpěla žalobkyně mimo jiné těžkou újmu na zdraví v podobě posttraumatické stresové poruchy. Jmenovaný byl zmiňovaným rozsudkem odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9,5 roku, přičemž mu byla uložena povinnost uhradit žalobkyni náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč. 8. Žalovaný nečiní spornými žádné skutečnosti uvedené v předmětném rozsudku, ani těžkou újmu na zdraví, která byla žalobkyni v důsledku výše popsaných trestných činů způsobena (uvedené vyplývá ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie ze dne 20. 10. 2014, kde se uvádí, že žalobkyně v důsledku výše popsaných trestných činů utrpěla mimo jiné posttraumatickou stresovou poruchu). Co však žalovaný považuje za sporné, je forma a výše peněžité pomoci, která byla ze strany žalobkyně nárokována. Podle ustanovení § 24 odst. 1 písm. b) zákona o obětech trestných činů má právo na peněžitou pomoc oběť, které byla v důsledku trestného činu způsobena těžká újma na zdraví. Forma a výše peněžité pomoci, kterou lze dle uvedeného zákona poskytnout, se odvíjí od toho, o jakou oběť se v daném případě jedná. Jelikož u žalobkyně se jedná o oběť trestného činu dle § 24 odst. 1 písm. b) zákona o obětech trestných činů, bylo by možné jí poskytnout peněžitou pomoc ve formě a výši uvedené v § 28 odst. 1 písm. b) tohoto zákona, přičemž tyto mantinely nelze překročit. 9. Uvedené je podle žalovaného zřejmé jednak ze skutečnosti, že předmětná právní úprava zakotvená v § 28 odst. 1 zákona o obětech trestných činů je ve své podstatě převzatou právní úpravou § 7 odst. 1 předchozího zákona č. 209/1997 Sb., modifikovanou ve směru rozšíření okruhu oprávněných osob. To lze jednoznačně zjistit ze záměrů zákonodárce, které vtělil do právní úpravy zmíněných ustanovení, přičemž jeho myšlenkové pochody jsou vtěleny do důvodových zpráv k oběma právním předpisům. Dále je to patrné i ze vzájemné spjatosti obou ustanovení, a to § 24 odst. 1 a § 28 odst. 1 zákona o obětech trestných činů, kdy každému písmenu a) – d) prvního z těchto ustanovení je párově přiřazeno ustanovení písmen a) – d) v ustanovení druhém [srov. znění § 24 odst. 1 písm. a) – d) a znění § 28 odst. 1 písm. a) – d)]. Žalobkyně neuplatnila nár