3 Ads 161/2010 — Nejvyšší správní soud

10 Ad 17/2013- 71 - text 5 10 Ad 17/2013 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové, soudců █████████████████████ a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobce: pplk. ██████████████████, narozený ████████████ bytem ████████████████████████████ zastoupeného advokátem █████████████████████ sídlem ██████████████████████████████ proti žalovaným: Policejní prezidium České republiky, první náměstek policejního prezidenta sídlem ██████████████████████████ o žalobě proti rozhodnutí náměstka policejního prezidenta pro vnější službu ze dne 21. 5. 2013, č.j. PPR-4622-8/ČJ-2013-990131, takto: I. Žaloba, aby soud zrušil rozhodnutí náměstka policejního prezidenta pro vnější službu ze dne 21. 5. 2013, č.j. PPR-4622-8/ČJ-2013-990131, a rozhodnutí ředitele Letecké služby ve věcech služebního poměru ze dne 2. 1. 2013 č. 1/2013, se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou domáhal vydání rozsudku, kterým by soud zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 5. 2013, č.j. PPR-4622-8/ČJ-2013-990131, jímž bylo změněno rozhodnutí ředitele Letecké služby ve věcech služebního poměru ze dne 2. 1. 2013, č. 1/2013. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně bylo žalobci přiznáno odchodné ve výši 65.917,- Kč. Rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 5. 2013 bylo toto rozhodnutí změněno tak, že bylo přiznáno odchodné ve výši 31.084,- Kč. 2. Žalobce uvedl, že je napadené rozhodnutí nezákonné, neboť podle jeho názoru mu vznikl nárok na výsluhový příspěvek a nikoliv na odchodné. Případně, pokud by soud tuto námitku neshledal důvodnou, tak spatřoval nezákonnost v chybném výpočtu výše odchodného, a to v jeho chybném snížení z důvodu nesprávného započtení doby služby vojáka, a dále v nezohlednění přesčasových hodin. 3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že odchodné i výsluhový příspěvek sice patří společně mezi výsluhové nároky upravené v části jedenácté služebního zákona, právní režim jejich přiznání je ovšem odlišný a je upraven pokynem ministra vnitra č. 6/2007 ze dne 4. 1. 2007. Z něhož se podává, že prvostupňový služební funkcionář ani žalovaný nebyli věcně příslušní rozhodnout o výluhovém příspěvku. Daný spor se tak může týkat pouze výše odchodného. K žalobcově námitce, že do odchodného nebyl započítán příjem za odsloužené přesčasové hodiny v letech 2010 - 2012 žalovaný uvedl, že služební funkcionář nejen, že nezkoumá, ale v řízení o přiznání odchodného není ani oprávněn zkoumat, zda všechny složky služebního příjmu byly poskytovány ve správné výši. O stanovení služebního příjmu v jeho náležejících složkách bylo již pravomocně rozhodnuto samostatnými rozhodnutími. 4. Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikou, v níž setrval na své žalobní argumentaci. Argumentaci žalovaného ohledně výsluhového příspěvku shledal nepřiléhavou, žalobce se s takovým pokynem neměl možnost seznámit. Pokud nebyl žalovaný ve věci příslušný rozhodovat, měl věc postoupit věcně příslušnému orgánu. 5. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2018, č. j. 10 Ad 17/2013 - 41, bylo žalobě vyhověno a napadené rozhodnutí ze dne 21. 5. 2013, včetně rozhodnutí ředitele Letecké služby ve věcech služebního poměru ze dne 2. 1. 2013, č. 1/2013 byla zrušena a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu projednání. Soud dospěl k závěru, že žalobci nevznikl nárok na výsluhový příspěvek podle § 157 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků a bezpečnostních sborů (dále jen „zákona o služebním poměru“), jak se domníval žalobce, ale dal žalobci za pravdu, že výše odchodného byla nesprávně vypočtena, jelikož při stanovení doby trvání služebního poměru žalobce nebyla zohledněná doba základní vojenské služby žalobce od 24. 8. 1994 do 23. 8. 1995 a služba ve vojenské škole od 24. 8. 1995 do 17. 7. 1998. Ohledně neproplacení odpracovaných přesčasových hodin v letech 2010 až 2012 do služebního příjmu uvedl soud, že žalobce měl nárok za zahrnutí přesčasových hodin do příjmů, pokud by práce přes čas přesáhla 150 hodin za jednotlivé období a nebyla nařízena v důležitém zájmu služby. Tedy žalovaný pochybil, pokud se ve svém rozhodnutí s touto skutečností nevypořádal. 6. Nejvyšší správní soud uvedený rozsudek soudu zdejšího zrušil rozsudkem ze dne 18. 7. 2018, č. j. 2 As 90/2018 - 26. Nejvyšší správní soud se s městským soudem neztotožnil v závěru, že byl dán důvod pro zrušení rozhodnutí žalovaného charakterizovaného shora, vzhledem k tomu, že do služebního poměru vojáka z povolání byl žalobce přijat až dne 18. 7. 1998, nelze proto dobu služby ve vojenské škole od 24. 8. 1995 do 17. 7. 1998 ani dobu základní vojenské služby žalobce od 24. 8. 1994 do 23. 8. 1995, považovat za dobu služebního poměru ve smyslu § 224 odst. 2 zákona o služebním poměru, přičemž poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu z 19. 1. 2011, č.j. 3 Ads 161/2010 – 73, z něho plynou stejné právní závěry. Procesní námitkou žalovaného, že městský soud neprovedl dokazování rozhodnutím Ministerstva obrany České republiky, Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 19. 4. 2013, se Nejvyšší správní soud nezabýval. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s právním názorem městského soudu, že správní orgány by byly vázány podle § 57 odst. 3 správního řádu pravomocným rozhodnutím o zápočtu přesčasů do dob pro výsluhové nároky, tedy i pro odchodné, pokud by takové rozhodnutí existovalo v době jejich rozhodování, avšak v době, kdy městský soud rozhodl, již byla tato předběžná otázka posouzena pravomocným rozsudkem městského soudu ze dne 10.5.2017, č.j. 9 Ad 13/2014-61. Okolnost, že proti tomuto rozsudku byla podána kasační stížnost, o které nebylo v době rozhodování městského soudu dosud rozhodnuto, neměla právní význam pro rozhodnutí městského soudu, tedy městský soud měl rozsudek výše uvedený buď akceptovat, nebo měl vysvětlit, proč se s tímto názorem neztotožňuje. 7. Městský soud v Praze věcně posoudil žalobu proti žalovanému, přičemž v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného. 8. Podle § 65 odst. 1 s. ř. s. se žalobou proti rozhodnutí správního orgánu může žalobce domáhat, aby soud takové rozhodnutí zrušil, popřípadě vyslovil jeho nicotnost. 9. Žaloba proti žalovanému není důvodná. 10. Podstata žaloby spočívala v řešení dvou klíčových právních otázek, tedy ohledně povahy doby základní vojenské služby a služby ve vojenské škole, v tom smyslu, zda měla být zahrnuta do doby trvání služebního poměru za účelem výpočtu odchodného a dále ohledně odsloužené přesčasové doby. Městský soud je v souladu s § 110 odst. 4 s. ř. s. v materiálním smyslu zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v takovém rozsudku. 11. Jak bylo uvedeno výše, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že do doby služebního poměru nelze počítat dobu základní vojenské služby ani dobu strávenou ve vojenské škole ve smyslu § 24 odst. 1 a § 25 zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, jenž byl účinný do 30. 11. 1999, na nějž navázal zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (dále jen „zákon o vojácích z povolání“). Ve služebním poměru vykonávají vojenskou službu jako své povolání pouze vojáci z povolání. Vojáky z povolání jsou praporčíci, důstojníci a generálové, kteří vykonávají vojenskou službu jako své povolání ve služebním poměru, do něhož byli přijati na vlastní žádost po vykonání základní služby. Základní služba nebyla vykonávána ve služebním poměru. Na toto pojetí navázal i v § 3 zákon o vojácích z povolání ve spojení s § 224 odst. 2 zákona o služebním poměru. Dobou trvání služebního poměru rozhodnou pro nárok na odbytné či odchodné a jejich výši je doba trvání činné služby vojáka, vyjma doby trvání základní a náhradní vojenské služby (§ 143 odst. 1, věta první, zákona o vojácích z povolání). Stejné závěry lze také nalézt v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19.1.2011, č. j. 3 Ads 161/2010 – 73. 12. V otázce odpracovaných přesčasů, jenž měly být, dle žalobce, zahrnuty do doby trvání služebního poměru, se Nejvyšší správní soud ztotožnil s názorem městského soudu, který uvedl, že v rámci řízení o přiznání odchodného dle § 155 a § 156 zákona o služebním poměru bylo nutno zkoumat pro účely stanovení výše služebního příjmu pro výpočet odchodného, zda žalobci měly být zaplaceny neproplacené přesčasové hodiny, a že bylo na žalovaném, aby prokázal splnění podmínek § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru, mimo jiné okolnosti, zda byl žalobci nařízen výkon služby přesčas v důležitém zájmu. Nicméně, jak upozornil Nejvyšší správní soud, se městský soud v rámci svého odůvodnění nevypořádal s pravomocným rozhodnutím městského soudu ze dne 10. 5. 2017, č.j. 9 Ad 13/2014 - 61, v němž soud dospěl k závěru, že žalovaný v souladu se zákonem nezahrnul přesčasové hodiny do výše služebního příjmu pro výpočet