2 Ads 58/2003 — Nejvyšší správní soud

10 Af 6/2015- 77 - text 20 pokračování 10Af 6/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Karly Cháberové a soudců Štěpána Výborného a Jana Kratochvíla v právní věci žalobkyně: Československá obchodní banka, a. s., se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, IČ: 000 01 350, proti žalované: Česká národní banka, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 28, o žalobě proti rozhodnutí Bankovní rady České národní banky ze dne 27. 11. 2014, č. j. 2014/64461/CNB/110, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem Žalobkyně se podanou žalobou domáhá přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým Bankovní rada České národní banky (dále jen „bankovní rada“) k rozkladu žalobkyně změnila rozhodnutí České národní banky (dále jen „správní orgán I. stupně“ či „ČNB“) ze dne 15. 8. 2014, č. j. 2014/28515/570. Žalobkyně je úvěrovou institucí ve smyslu § 3 písm. a) zákona č. 136/2011 Sb., o oběhu bankovek a mincí a o změně zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o oběživu“). Mezi jednu z obchodních značek žalobkyně náleží též Poštovní spořitelna. Shora označeným rozhodnutím správní orgán I. stupně uložil žalobkyni pokutu ve výši 500 000 Kč za spáchání správního deliktu podle § 29 odst. 5 písm. c) zákona o oběživu, kterého se žalobkyně dopustila tím, že v rozporu s § 7 odst. 6, § 6, § 9 a § 10 téhož zákona jako úvěrová instituce nezajistila příjem ani výměnu oběhem opotřebovaných a běžně poškozených tuzemských bankovek a mincí na pobočkách svého smluvního partnera České pošty, s. p., se sídlem Praha 1, Politických vězňů 909/4 (dále jen „Česká pošta“), patřících do distribuční sítě Era/Poštovní spořitelna, a dne 31. 10. 2013 na dvou svých pobočkách umístěných na adresách Praha 7, Ovenecká 381/19 a Praha 8, Střelničná 1660. Zároveň správní orgán I. stupně výrokem II. uložil žalobkyni provést nápravné opatření ve lhůtě 90 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Bankovní rada změnila rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že ve výroku I. slova „500 000 Kč“ nahradila slovy „300 000 Kč“ a ve výroku II. slova „90 dnů“ nahradila slovy „devíti měsíců“. Ve zbytku rozklad dle § 46c zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ČNB“), zamítla a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. II. Obsah žaloby Žalobkyně je přesvědčena, že skutkový stav, který vzaly správní orgány za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve spisu a je s ním v rozporu. Zdůrazňuje, že pro dovození povinnosti měnit oběhem poškozené bankovky a mince na pobočkách České pošty je nutné, aby měla žalobkyně na těchto pobočkách své provozovny a aby v nich prováděla pokladní operace. Bankovní rada na str. 3 napadeného rozhodnutí uvedla, že „rovněž z povahy věci a s přihlédnutím k ustanovení § 3 písm. b) zákona o oběhu bankovek a mincí je pojem provozovna třeba vykládat jako místo, ve kterém jsou prováděny pokladní operace na účet a jménem úvěrové instituce“. Tento závěr je dle žalobkyně nepodložený a nesprávně implikuje, že obecně v každé provozovně úvěrové instituce se provádějí pokladní operace. Bankovní rada dále uvedla, že veřejnost vnímá pobočky České pošty jako provozovny žalobkyně, aniž by však své tvrzení podložila odpovídajícím důkazem, její rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 2 Ads 58/2003). Bankovní rada sice tvrdí, že odstranila nedostatky rozhodnutí prvního stupně tím, že doplnila do spisu smlouvu mezi žalobkyní a Českou poštou a provedla státní kontrolu; zároveň však neuvedla, v jakém směru se tímto doplněním vypořádala s námitkami, jež žalobkyně uplatnila v rozkladu. Bankovní rada nadto není účastníkem příslušné smlouvy, a proto není obeznámena s tím, jaký význam smluvní strany přisuzují jednotlivým ustanovením. Napadené rozhodnutí je dle žalobkyně také nepřezkoumatelné z toho důvodu, že se nevypořádalo s jejími námitkami ohledně definice provozovny a pojmu pokladní operace, při níž žalobkyně odkazovala na rozhodnutí Evropského soudního dvora a srovnatelné případy. Žalobkyně dále namítá, že bankovní rada analogicky užila definici ze zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „živnostenský zákon“), ačkoliv působnost tohoto zákona je na podnikání banky výslovně vyloučena, čímž v rámci správního trestání použila analogii v neprospěch žalobkyně, a s námitkou nepřípustnosti takového postupu se nevypořádala. Žalobkyně tvrdí, že existují rozdíly v poskytování služeb na jejích pobočkách a pobočkách České pošty. Odmítá tak tvrzení bankovní rady, že žalobkyně na jedné straně profituje z rozsáhlé outsourcované distribuční sítě a zároveň odmítá dodržovat povinnosti, které jsou s touto činností spojené. Nadto předpisy upravující tzv. outsourcing nesouvisí se zákonem o oběživu a takové spojení je účelové. Žalobkyně dále namítá, že výrok rozhodnutí obou správních orgánů je neurčitý, pokud se jedná o věcné a místní vymezení deliktního jednání. Dle správních orgánů se žalobkyně dopouštěla deliktního jednání na všech pobočkách České pošty spadajících do distribuční sítě, ovšem tento závěr neobstojí, neboť na daných pobočkách neproběhla kontrola, která by zjistila tvrzené deliktní jednání žalobkyně. Bankovní rada dále v napadeném rozhodnutí odkázala na vyhlášku č. 23/2014 Sb., o výkonu činnosti bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry (dále jen „vyhláška č. 23/2014 Sb.“), která nebyla účinná v době vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Navíc žalobkyně opakuje, že tato vyhláška se týká outsourcingu, jenž se zákonem o oběživu nikterak nesouvisí. Správní orgány rovněž dle žalobkyně porušily legitimní očekávání žalobkyně, která se důvodně domnívala, že pokud povinnost měnit oběživo nedopadá na finanční transakce realizované uvěrovou institucí AirBank, a. s. prostřednictvím terminálů Sazky, a. s., tím spíše tato povinnost nedopadá na žalobkyni, jde-li o transakce na pobočkách České pošty. Žalobkyně dále považuje napadené rozhodnutí za nezákonné z důvodu nesprávného výkladu pojmu „provozovna“. Dle § 7 odst. 6 zákona o oběživu vzniká povinnost přijímat a vyměňovat tuzemské bankovky a mince při kumulativním splnění dvou podmínek – u operací splňujících náležitosti dle § 3 písm. b) zákona o oběživu, které jsou současně prováděny v provozovně úvěrové instituce. Žalobkyně tvrdí, že pobočky České pošty nejsou jejími provozovnami a tato skutečnost nevyplývá ani ze Smlouvy o zajišťování služeb pro Československou obchodní banku, a. s. uzavřené mezi žalobkyní a Českou poštou (dále jen „smlouva o zajišťování služeb“). Žalobkyně na základě uvedené smlouvy u České pošty objednala toliko specifikované služby, přičemž obchodní místa, na nichž byly tyto služby provozovány, smluvní strany vnímaly jako výlučné pobočky České pošty. Žalobkyně nemá žádný užívací titul k přepážkám ani k jiným prostorám České pošty, a to ani k těm, které jsou označeny jako Era/Poštovní spořitelna. Žalobkyně je přesvědčena, že provozovna musí být prostorově vymezená a ohraničená, přičemž nepostačí pouhá přepážka označená její chráněnou obchodní značkou. Pokud by tato přepážka byla provozovnou žalobkyně, vykonávala by v ní i činnosti, ke kterým nemá licenční oprávnění (poštovní licence, provozování loterií a sázek atd.). Žalobkyně poukazuje na několik příkladů z praxe, které by při aplikaci výkladu správních orgánů vedly k absurdním závěrům. Žalobkyně tvrdí, že správní orgán I. stupně i bankovní rada při výkladu pojmu provozovna aplikuje právní předpisy, které na danou situaci nepřiléhají, čímž dochází k extenzivnímu výkladu tohoto pojmu v rozporu se zákazem užití analogie v neprospěch odpovědné osoby. Správní orgány v rámci správního řízení dospěly k závěru, že živnostenský zákon je nejbližším právním předpisem, který definuje pojem provozovna; žalobkyně však opakuje, že § 3 odst. 3 písm. a) tohoto zákona činnost bank z působnosti živnostenského zákona výslovně vylučuje. Správní orgány dále odkázaly na § 430 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který však pojem provozovna blíže nevymezuje. Stejně tak je irelevantní odkaz na § 19 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, neboť z něj nevyplývá, že by místo určené prodávajícím/podnikatelem k přijímání reklamací automaticky znamenalo, že se jedná o provozovnu. Žalobkyně uvádí další příklady platné právní úpravy, které definují pojem provozovna, zejména § 4 odst. 1 písm. k) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, který vychází ze směrnice Rady 2006/112/ES, jež obsahuje přesné vymezení pojmu provozovna pro účely zjištění, v jakém členském státě probíhá plnění, a tedy kterému členskému státu náleží právo zdanění dané ekonomické činnosti. Pojmové znaky provozovny pak artikulova