4 As 241/2014 — Nejvyšší správní soud

11 Ad 19/2017- 35 - text 10 pokračování 11Ad 19/2017 11Ad 19/2017 - 35 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobce: WERES Prace, s.r.o., IČ: 27190765, se sídlem v Praze 9, Bechlínská 705/2, zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 423/27 proti žalovanému: Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, za účasti: Ministerstva vnitra České republiky, se sídlem v Praze 4, náměstí Hrdinů 1634/3, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného správního orgánu ze dne 13.7.2017, č.j. MPSV-2017/46452-422/3 takto: I. Žaloba s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění Stručný obsah žaloby 1. Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen žalovaný) ze dne 13. 7. 2017, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky, ze dne 19. 1. 2017, č. j. UPCR-2016/142833/5. Uvedenými rozhodnutími tak bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že se žalobci podle § 60 odst. 1 a § 60a zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), neuděluje povolení ke zprostředkování zaměstnání z důvodu nesplnění zákonné podmínky souhlasného závazného stanoviska Ministerstva vnitra podle uvedených právních předpisů. 2. Žalobce v podané žalobě namítl, že napadené rozhodnutí žalovaného je - stejně jako rozhodnutí správního orgánu prvého stupně - nezákonné pro nesprávné právní posouzení a pro závažné procesní vady, jež měly vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného. 3. Žalobce namítl, že jediným podkladem pro vydání zamítavého rozhodnutí bylo potvrzující nesouhlasné závazné stanovisko Ministra vnitra České republiky, vtělené do písemnosti ze dne 15. 6. 2017, kterou ministr vnitra žalovanému sdělil, že potvrzuje nesouhlasné závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 2. 1. 2017. Podle názoru žalobce jsou namítanými vadami postižena obě nesouhlasná závazná stanoviska. V souladu s ustanovením § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“, žalobce požaduje jejich přezkoumání soudem. 4. Žalobce uvedl, že správní orgán prvého stupně dospěl k závěru, že podle nesouhlasného závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 2. 1. 2017 žalobce neposkytuje dostatečné záruky z hlediska veřejného pořádku, bezpečnosti a dodržování práv třetích osob, které jsou potřebné pro udělení povolení ke zprostředkování zaměstnání právnické nebo fyzické osobě, a to proto, že „provedeným šetřením k dožádání Úřadu práce bylo zjištěno, že pan V. K., narozený ... jednatel žadatele, byl v kontaktu s hlavním obviněným v případu závažné trestné činnosti“. Žalobce ve svém odvolání brojil proti nesouhlasnému závaznému stanovisku Ministerstva vnitra a namítal, že je formulováno obecně, neurčitě a vágně, postrádá jakékoliv konkrétní odůvodnění ve vztahu k osobě jednatele žalobce, ve stanovisku absentují důvody tohoto stanoviska, podklady pro jeho vydání i úvahy, kterými se dotčený správní orgán řídil při jejich hodnocení. Jednatel žalobce nebyl odsouzen za žádný trestný čin, nebyl z žádného trestného činu ani obviněn, a pokud mu je vytýkáno, že měl být v kontaktu s jinou osobou, pak žalobce vyjádřil přesvědčení, že závěr, že jednání určité osoby může být považováno za závadné pouze z toho důvodu, že je v kontaktu s jinou osobou, nemůže jako důvod zamítavého rozhodnutí obstát. Skutečnost, že jedna osoba jinou zná a je s ní v kontaktu, sama o sobě neznamená, že je tím porušena jakákoliv povinnost. V závazném stanovisku Ministerstva vnitra nebylo ani uvedeno, kdo má být oním hlavním obviněným v případu závažné trestné činnosti, takže žalobci bylo fakticky znemožněno proti obsahu závazného stanoviska brojit. Osoba hlavního obviněného totiž jednateli žalobce vůbec není známa. Závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 2. 1. 2017 je projevem nepřípustné libovůle a je v rozporu s požadavky kladenými na obsah závazných stanovisek Nejvyšším správním soudem. 5. Žalobce dále uvedl, že až po nahlédnutí do spisu zjistil, že podkladem pro vydání nesouhlasného závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 2. 1. 2017 byla zpráva Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, ze dne 19. 12. 2016. Policejní orgán v ní uvedl, že nesouhlasí s udělením povolení ke zprostředkování zaměstnání žalobci proto, že jednatel žalobce byl v kontaktu s hlavním obviněným, který měl zařizovat a ovlivňovat výsledky pobytových řízení. Jednatel žalobce měl požadovat na obviněném zjištění informací k osobám, které měly na Ministerstvu vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, zažádáno o přechodný pobyt, respektive o dlouhodobé vízum. Žalobce se obrátil na dotčený policejní orgán, který vede trestní řízení ve věci, na níž je v odpovědi odkazováno, a navrhl, že se jeho jednatel dostaví podat ve věci vysvětlení a vyjádří se k uvedenému i k souvisejícím otázkám. V odpovědi na tento návrh však policejní orgán uvedl, že proti rozhodnutí Generálního ředitelství Úřadu práce České republiky o neudělení povolení ke zprostředkování zaměstnání je možné podat odvolání, a pokud je možno tento opravný prostředek využít, měl být návrh účastníka na podání vysvětlení jeho jednatelem adresován jiné organizační složce státu. Žalobce proto navrhl, aby v odvolacím řízení byl vyslechnut jeho jednatel a aby mu bylo umožněno vyjádřit se k uvedeným tvrzením ohledně jeho osoby. 6. Žalovaný odvolací správní orgán v napadeném rozhodnutí ministra uvedl, že neshledal nezákonnost ani věcnou nesprávnost závazného stanoviska Ministerstva vnitra, a že při vydání závazného stanoviska je nutné posuzovat podmínky pro udělení povolení ke zprostředkování zaměstnání komplexně. Ministr vnitra dále sdělil, že doplnění spisové dokumentace žalobcem navrhovaným poskytnutím vysvětlení jeho jednatelem k provedenému šetření nepovažuje za důvodné, proto žalovaný v napadeném rozhodnutí k návrhu žalobce na podání vysvětlení jeho jednatele odkázal na posouzení této otázky ministrem vnitra. 7. Žalobce v podané žalobě namítl, že nevypořádá-li se nadřízený orgán s námitkami odvolatele, měl by odvolací správní orgán ověřit, zda nadřízený orgán řádně reagoval na odvolací námitky a měl by od něj v záporném případě žádat nápravu. Žalobce má za to, že potvrzující nesouhlasné závazné stanovisko ministra vnitra nemůže jako řádný podklad pro rozhodnutí žalovaného obstát, neboť je v rozporu s požadavky kladenými judikaturou na obsah závazných stanovisek, je nezákonné a nepřezkoumatelné, protože zcela postrádá konkrétní posouzení případu žalobce, obsahuje pouze obecné fráze, konkrétní úvahy naopak absentují a nejsou vypořádány odvolací námitky žalobce. Rovněž reakce na návrh žalobce na podání vysvětlení jeho jednatelem je neadekvátní, neboť je bez konkrétního zdůvodnění odmítnuta s obecným odkazem, že doplnění spisové dokumentace není důvodné. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že podle § 60a zákona o zaměstnanosti je podmínkou pro udělení povolení ke zprostředkování zaměstnání souhlasné závazné stanovisko Ministerstva vnitra. V případě, kdy je vydáno negativní závazné stanovisko, správní orgán prvého stupně neprovádí další dokazování a žádost zamítne podle § 149 odstavec 3 správního řádu. Závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 2. 1. 2017 bylo v daném případě negativní, proto úřad práce povolení ke zprostředkování zaměstnání žalobci neudělil. Úřad práce postupoval v souladu s ustanovením § 36 odstavec 3 správního řádu, když vyrozuměl žalobce o skutečnosti, že dokazování bylo ukončeno a umožnil mu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Žalobce tohoto práva využil, seznámil se s podklady rozhodnutí dne 11. 1. 2017 a do vydání rozhodnutí správního orgánu prvého stupně se k nim nijak nevyjádřil. Žalobci tak byl obsah závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 2. 1. 2017 prokazatelně znám, měl možnost uvést nové skutečnosti, které by mohly mít vliv na změnu tohoto závazného stanoviska, přesto obsah závazného stanoviska napadl až ve svém odvolání. Podle názoru žalovaného tak žalobce měl - a mohl - v průběhu správního řízení před správním orgánem prvého stupně uvést důvody, pro které se závazným stanoviskem nesouhlasí, nicméně tak neučinil. 9. Pokud je v žalobě namítáno, že jediným podkladem pro vydání zamítavého rozhodnutí žalovaného bylo potvrzující nesouhlasné stanovisko ministra vnitra ze dne 15. 6. 2017, žalovaný k tomu uvedl, že vzhledem k povaze a účelu závazných stanovisek nebyl oprávněn si o posuzované otázce udělat vlastní úsudek. Obdobně to platí i pro rozhodnutí úřad