10 As 298/2016 — Nejvyšší správní soud

4 A 29/2016- 48 - text 13 pokračování 4A 29/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Rouskovou ve věci žalobkyně: J. Š. bytem P. zastoupena Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem sídlem Opatovická 1659/4, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy sídlem Mariánské nám. 2, 110 01 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 2. 2016, č.j. MHMP 221383/2016 takto: I. Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravních agend ze dne 9. 2. 2016 č.j. MHMP 221383/2016 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 15.342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně Mgr. Ing. Jana Boučka, advokáta. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 2, odboru správních agend (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 14. 1. 2016 č.j. MCP2/004894/2016/OSA-OPR/Jich, zn. R 794/15/OSA-OPR/Jich, jehož výrokem I. byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 34e odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě (dále též „zákon o silniční dopravě“), a ze spáchání přestupku dle § 34e odst. 2 písm. c) zákona o silniční dopravě, kterých se měla dopustit tím, že úmyslně v rozporu s § 21c odst. 1 zákona o silniční dopravě vykonávala práci řidiče taxislužby bez oprávnění řidiče taxislužby, a tím, že jako řidič taxislužby úmyslně vykonávala práci řidiče taxislužby vozidlem, které nesplňuje požadavky § 21d odst. 1 zákona o silniční dopravě, když dne 2. 4. 2015 v době od 11:10 do 11:25 hodin na trase od nástupu u 3. lékařské fakulty v ulici R. v P. ulicemi R., B., V., K., S., S., O. a N. s výstupem v P, N., řídila motorové vozidlo a při kontrole Městskou policií hlavního města Prahy a pracovníky žalovaného bylo zjištěno, že vykonala práci řidiče taxislužby, když poskytla přepravu cestujícím (pracovníkům žalovaného) přes mobilní aplikaci Uber, jízdné ve výši 107 Kč bylo vypočítáno mobilní aplikací Uberu a zaplaceno cestujícími prostřednictvím voucheru v hodnotě 300 Kč, který cestující dostali za registraci na Uberu, aniž by byla držitelkou oprávnění řidiče taxislužby a její vozidlo nebylo jako vozidlo taxislužby vůbec zařazeno. Za tyto přestupky byla žalobkyni podle § 34e odst. 3 zákona o silniční dopravě s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. b) a § 12 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále též „zákon o přestupcích“), jako sankce uložena pokuta ve výši 10.000 Kč a rovněž jí byla uložena povinnost nahradit náklady řízení spojené s projednáváním přestupku ve výši 1.000 Kč. Výrokem II. téhož rozhodnutí pak bylo dle § 76 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích zastaveno řízení o údajném přestupku na úseku podnikání podle § 24 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích a o údajném přestupku dle § 61 odst. 3 písm. c) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (dále též „živnostenský zákon“), kterých se měla žalobkyně dopustit tím, že měla neoprávněně provozovat obchodní, výrobní či jinou výdělečnou činnost, a tím, že měla provozovat činnost, která je předmětem živnosti koncesované, aniž by pro tuto činnost měla živnostenské oprávnění, neboť spáchání skutků, o nichž se vede řízení, nebylo žalobkyni prokázáno. 2. Žalobkyně v žalobě namítala, že její vina byla prokazována nezákonným způsobem, kdy byl obejit zákon č. 255/2012 Sb., o kontrole (dále též „kontrolní řád“), a zaměstnanci – úředníci, kteří ze své podstaty vykonávají výkon státní správy, byli pasováni do role profesionálních svědků, přičemž svědci J. L., B. P. a L. Č. vypovídali v samotném správním řízení; správnímu orgánu nic nebránilo, aby kontrolní jízdu vykonali úředníci pověření kontrolou ve smyslu kontrolního řádu. Podle žalobkyně z výslechu cestujících (zaměstnanců žalovaného) bylo zjištěno, že žádný z „cestujících“ neměl žádné pověření k vykonání jízdy či zahájení kontroly a jednalo se o tři zaměstnance žalovaného (odboru dopravních agend), kteří jízdu vykonali na základě ústního pokynu nadřízeného, a to bez jakéhokoliv pověření. Žalobkyně uvedla, že kontrola započala již nastoupením cestujících, kteří tuto činnost nevykonávali jako nezávislé fyzické osoby, ale jako zaměstnanci – úředníci kontrolující osoby. V rámci kontroly jsou úředníci povinni vykonávat tuto činnost podle kontrolního řádu. Žalobkyně poukázala na základní princip výkonu státní správy dle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a dle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle žalobkyně pokud žádná právní norma nezná nepověřenou osobu jednající za správní orgán, která fakticky vykonává kontrolu, pak ani není možné dovodit, že úředník správního orgánu vykonává činnost dle zákona. Činnost svědků J. L., B. P. a L. Č., kteří byli slyšeni v rámci správního řízení, je nutno považovat za nezákonné jednání a případně i provokaci vůči žalobkyni, jejímž účelem bylo vyvolat protiprávní jednání. Podle žalobkyně výslechy těchto svědků jsou nezákonně získané důkazy, které nelze pro prokazování viny žalobkyně použít. Žalobkyně dále poukázala na judikaturu Ústavního soudu týkající se způsobu opatřování důkazů, jakož i na judikaturu ohledně závaznosti nálezů Ústavního soudu. Žalobkyně uzavřela tuto žalobní námitku tak, že v řízení vedeném správním orgánem nebyl proveden jediný zákonný důkaz na prokázání její viny, přičemž žalovaný se s výše uvedenými argumenty nedostatečně vypořádal, kdy neshledal žádnou vadu v prováděném dokazování. Žalobkyně dále namítla, že aby mohla být považována za provozovatele silniční dopravy, musela by jí být prokázána skutečnost, že vykonávala činnost soustavně a za úplatu. V této souvislosti odkázala na definici živnosti stanovenou v § 2 živnostenského zákona s tím, že pojmovými znaky živnosti jsou soustavnost, samostatnost, jednání vlastním jménem, na vlastní odpovědnost a za účelem dosahování zisku. Podle žalobkyně nebylo prokázáno, že by vykonávala činnost soustavně. I kdyby vykonala jízdu, při které by svezla třetí osobu, pak není možno ji bez dalšího považovat za provozovatele silniční dopravy, neboť pro takové posouzení je nutno i prokázat veškeré podmínky dle § 2 živnostenského zákona, kdy především nebyla prokazována ani prokázána soustavnost takového jednání žalobkyně, jakož ani přijetí plnění za vykonanou službu. Žalobkyně podotkla, že žádné plnění neinkasovala. Jízdu poskytla cestujícím zcela zdarma. Svědci uvedli, že služba byla poskytnuta za bezplatný voucher. Žalobkyně tak nemohla inkasovat jakýkoliv zisk. Dále uvedla, že nikdy práci řidiče taxislužby nevykonávala ani nevykonává. Podle žalobkyně jízdu mohou vykonat pouze řidiči zaregistrovaní v aplikaci UberPOP, a to pro předem registrované cestující; tato aplikace se řídí svými pravidly a je možné z ní vymazat uživatele (nebo jim zabránit v přístupu), kteří pravidla nedodržují. Jedná se tak o uzavřený okruh uživatelů aplikace UberPOP, a to na obou stranách, tedy na straně řidičů i pasažérů. Jízdy nejsou veřejně (mimo aplikaci) dostupné, odvoz si může objednat pouze uživatel aplikace za splnění podmínek. Řidič je striktně vázán objednávkami skrze aplikaci UberPOP, není mu umožněno, aby si uzavřel objednávku se zákazníkem sám, ani aby odvezl náhodného cestujícího z ulice. Řidič nemá žádné oprávnění domluvit se s cestujícím na jízdném; cestující nikdy řidiči, který jej převáží, neplatí jízdné. To je hrazeno skrze aplikaci společnosti, která UberPOP provozuje, nikoliv řidiči. Jízdné je stanoveno cestujícímu dle pevného tarifu, kdy řidiči není známo, kolik cestující za jízdné zaplatil. I z tohoto ohledu nemůže být řidič považován za řidiče provozujícího taxislužbu. Závěrem žalobkyně namítala, že je pojmově vyloučeno, aby na ni byl aplikován souběh přestupků tak, jak učinily správní orgány. Jestliže někdo vykonává činnost bez povolení řidiče taxislužby ve smyslu § 34e odst. 1 zákona o silniční dopravě, pak je tímto pojmově vyloučeno i získání oprávnění vykonávat tuto činnost vozidlem, které je vozidlem taxislužby ve smyslu § 21d odst. 1 téhož zákona. 3. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě vyslovil nesouhlas s žalobními námitkami. Pokud jde o námitky týkající se tvrzeného porušení kontrolního řádu, žalovaný uvedl, že ani jeden z cestujících nevystupoval jako kontrolní pracovník, ani jako osoba přizvaná ke kontrole, tudíž žádné pověření podle kontrolního řádu v tomto směru neexistuje. Uvedenou přepravu vykonali jako běžní cestující. Úkolem svědků bylo v souladu s jejich pracovní náplní monitorovat průběh přepravy a následně sepsat základní skutečnosti o přepravě do oznámení o poskytnuté přepravě. Podle žalovaného není nutné v takových případech přiznávat cestujícím statut přizvaných osob dle kontrolního řádu, který se pojí s určitými odbornými znalostmi a povinnostmi. Pro výkon těchto přeprav v taxislužbě postačí, aby cestující byli schopni vnímat svými smysly