10 As 87/2014 — Nejvyšší správní soud

5 Ad 7/2013- 148 - text 23 5 Ad 7/2013 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Gabriely Bašné a Mgr. Milana Taubera ve věci žalobce proti žalovanému Mgr. J. W. B. zastoupen JUDr. Rudolfem Blažkem, advokátem se sídlem Legií 604, Roztoky Ředitel Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy se sídlem Kongresová 1666/2, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 2. 2013, č. 245/2013, č. spisu: 4104 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí uvedeného v záhlaví tohoto rozsudku, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy pro vnější službu (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 27. 4. 2012, č. 724/2012, jímž byl žalobce podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o služebním poměru“) propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky pro porušení služebního slibu tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, jež má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 2. Žalobce v podané žalobě nejprve v obecné rovině namítal nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, jež spatřoval v tom, že skutkový stav zjištěný správními orgány neměl oporu ve správním spise, zároveň byl procesním postupem správních orgánů zkrácen na svých právech. 3. Namítal, že v žalobou napadeném rozhodnutí je mylně uvedeno, že správní orgán I. stupně vydal své rozhodnutí na základě návrhu na propuštění ze služebního poměru ze dne 26. 4. 2012, č.j. KRPA-551161/ČJ-2012-000009, vypracovaného na základě důkazů nasvědčujících žalobcově údajné trestné činnosti a usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen „GIBS“) ze dne 25. 4. 2012, č.j. GI-tc-346-116/2012 o zahájení trestního stíhání žalobce, přestože v rozhodnutí správního orgánu I. stupně je konstatováno, že řízení bylo zahájeno výhradně na základě usnesení o zahájení žalobcova trestního stíhání. Poukázal na protizákonnost, svévoli a účelovost rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jelikož v jeho odůvodnění je uvedena skutečnost, která nemohla nastat. Správní orgán I. stupně totiž nemohl již 25. 4. 2012 žádat o informace, když důvody pro jejich vyžádání zjistil až následující den. Správní orgán I. stupně zároveň již před zahájením řízení konal úkony (zajišťoval a prováděl důkazy), o něž opřel své rozhodnutí ze dne 27. 4. 2012. Dovozoval, že došlo k dohodě mezi správním orgánem I. stupně a GIBS, na základě které bylo vycházeno jen z účelově doložených zjištění GIBS. 4. Tvrdil, že žalovaný pod tíhou odvolacích námitek účelově pozměnil specifikaci jeho údajně zavrženíhodného jednání oproti správnímu orgánu I. stupně tak, aby vyvrátil, že převzal závěry GIBS v usnesení o zahájení trestního stíhání, a potvrdil, že bylo rozhodováno na základě návrhu vedoucího odboru Integrovaného operačního střediska (dále jen „IOS“). V postupu spatřoval zneužití pravomoci správními orgány. 5. Namítal nedostatečně zjištěný skutkový stav, neboť ve věci žalobcova spoluobviněného Bc. V. bylo postupováno při zahájení řízení jinak a bylo proti němu zahájeno pouze řízení o zproštění výkonu funkce. 6. Za svévolné jednání správního orgánu I. stupně označil obecně manipulaci s důkazy a uvádění nepravd, vady správního řízení, porušení zásady legitimního očekávání, práva na spravedlnost a vycházení toliko z názoru jiného policisty. Manipulaci s důkazy dovozoval ze zastavení řízení u spoluobviněného Bc. V., přestože na něj byla podána obžaloba stejně jako na žalobce. V jeho případě mělo být rozhodováno tzv. na objednávku GIBS. 7. Nesouhlasil s právním posouzením věci správními orgány, neboť žalobou napadené rozhodnutí bylo odůvodněno pouze obviněním a obžalováním žalobce. Správní orgány nepřípustně směšovaly správní řízení s trestním řízením. Do správního spisu byly dodány selektivně vybrané důkazy. Zdůraznil, že je irelevantní, jak důkazy hodnotí orgány činné v trestním řízení (dále jen „OČTŘ“), jelikož správní orgány jsou povinny rozhodnout na základě vlastního šetření. Takto však nepostupovaly, čímž nedostály požadavku zjištění objektivní pravdy dle § 3 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění rozhodném (dále jen „správní řád“). 8. Zdůraznil, že ani jedno ze čtyř jednání, která jsou mu kladena za vinu, nelze hodnotit jako zavrženíhodné, v rozporu s morálními požadavky nebo se zákonem a že se výrazně neodchýlil od slibu požadovaného chování příslušníka policie, a dále že dle § 180 odst. 5 zákona o služebním poměru si nemůže služební funkcionář učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, a tudíž správní orgány nemohly s poukazem na to, že na žalobce byla podána obžaloba, tvrdit, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně. 9. Namítal, že nespáchal přečin porušování domovní svobody, ani se nedopustil zavrženíhodného jednání opodstatňujícího jeho okamžité propuštění, jelikož jeho jednání neodporovalo morálním požadavkům ani zákonu. Dle žalobce žalovaný znovu účelově upravil odůvodnění svého rozhodnutí uvedením spojení „proti vůli oprávněné uživatelky“ namísto „proti vůli uživatelky“, který uvedl správní orgán I. stupně. Namítal, že Mgr. Č. nebyla oprávněnou uživatelkou bytu, a její vůle k vstupu žalobce do bytu tak byla irelevantní. Nebylo prokázáno, že byt oprávněně užívala Mgr. Č., a nebylo vyvráceno, že žalobce měl ústní souhlas k užívání bytu od oprávněných osob. Tato odvolací námitka nebyla žalovaným řádně vypořádána, stejně tak jeho návrhy na doplnění dokazování. Tvrzení správního orgánu, že je nerozhodné, kdo je vlastníkem bytu, popř. kdo jej užívá, považoval za nezákonné. 10. Výpověď Mgr. Č. označil za nevěrohodnou, jelikož ji v bytě navštěvoval i poté, co mu bylo kladeno za vinu porušení domovní svobody. Mgr. Č. ve výpovědi ze dne 20. 6. 2012 vylíčila skutečnosti odlišně, než jak bylo uvedeno v návrhu na žalobcovo propuštění, a její výpověď se neshodovala s výpovědí Mgr. Š. Konkrétně Mgr. Č. vypověděla, že Mgr. Š. byl v ložnici, dveře v bytě byly otevřené a po otevření bytu měl žalobce vniknout do bytu a proběhnout až do ložnice, přestože jej vyzývala, aby dál nechodil. Mgr. Š. však uvedl, že byl zavřený v ložnici, když se žalobcem Mgr. Č. diskutovala na chodbičce bytu, a Mgr. Š. po pár minutách otevřel dveře od ložnice. 11. Odmítl tvrzení žalovaného, že neuvedl, jaké konkrétní nepravdy a rozpory ve výpovědích shledává, když je uvedl v doplnění odvolání ze dne 27. 7. 2012. V něm poukázal na to, že v prvé výpovědi dne 15. 2. 2012 Mgr. Č. uvedla, že otevřela dveře bytu po delším zvonění, věděla, že se jedná o žalobce, a vyzvala jej, aby odešel; on ji měl odstrčit a vběhnout dovnitř. Ve druhé výpovědi dne 2. 3. 2012 již uvedla, že nešlo jen o zvonění, nýbrž i o kopání do dveří a výkřiky, a tak otevřela; nejprve s žalobcem mluvila a on na ni křičel. Naopak žalobce sám uvedl, že Mgr. Č. mu sdělila, ať jde dál, jelikož nechce vzbudit sousedy a je zima. Odlišné bylo i vysvětlení Mgr. Š., jež uvedl, že došlo v bytě ke krátké hádce mezi Mgr. Č. a žalobcem, který poté uposlechl výzvy k odchodu a odešel. Zdůraznil, že Mgr. Č. nahlásila údajnou trestnou činnost žalobce až po 25 dnech a uvedla, že ji žalobce obtěžuje a psychicky ničí neustálým kontaktováním, přestože následující den po incidentu, při němž mělo dojít k neoprávněnému vniknutí do bytu, se žalobce společně s kamarádkou Mgr. Č. v bytě učil. Další nevěrohodnost ve výpovědi Mgr. Č. spatřoval v tvrzení o počtu obtěžujících telefonátů v den incidentu. Nerozporoval, že v bytě v den incidentu byl, že krátce hovořil s Mgr. Č. a poté odešel, ani že by žalobce či Mgr. Č. neměli k bytu užívací právo. Z uvedených skutečností dle něj nelze dovodit, že by se dopustil protiprávního jednání, navíc Mgr. Č. byla jeho přítelkyní, tudíž vážnost bezpečnostního sboru nemohlo ohrozit, zda vstoupil do bytu přítelkyně bez, či s pozváním. Odmítl napadení Mgr. Č. 12. Sporoval rovněž závěr správních orgánů o tom, že ublížil na zdraví MUDr. P. MUDr. P. podala oznámení policii rovněž s odstupem po zjevné domluvě s Mgr. Č. a měla v úmyslu žalobce zlikvidovat a pomstít se mu, jelikož s ní nechtěl mít vážný vztah. 13. Namítal, že znalecký posudek vypracovaný v trestním řízení dne 14. 9. 2012 nemohl být podkladem pro rozhodnutí o jeho propuštění. Ve znaleckém posudku není obsaženo, že zranění a obtíže MUDr. P. způsobil žalobce. Vysvětlil, že MUDr. P. dostala hysterický záchvat poté, co ji žalobce vyzval k odchodu z bytu; žalobce proto přivolal několik hlídek policistů a záchranáře. MUDr. P. odmítla ošetření, nechtěla podat trestní oznámení a navíc žádný z přivolaných policistů neshledal v bytě jakékoli následky napadení. Nesouhlasil se zahájením trest