4 As 79/2013 — Nejvyšší správní soud

6 A 87/2014- 31 - text 10 6A 87/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobce: právně zastoupeného Mgr. Petrem Pařilem, advokátem se sídlem Veveří 46, Brno, proti žalovanému: Ministerstvu životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 1442/65, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 3. 2014, č.j. 303/500/14, 6780/ENV/14, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Žalobce se podanou žalobou ke zdejšímu soudu domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 3. 2014, č.j. 303/500/14 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým částečně zamítlo odvolání žalobce a potvrdilo rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále také jen „ČIŽP“) ze dne 20.12.2013 č.j. ČIŽP/10/CIT/SR01/1111730.042/13/RPR (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), částečně toto rozhodnutí v části výroku zrušilo a řízení zastavilo (žalobce napadl výroky I. a III. napadeného rozhodnutí, kterými bylo jeho odvolání zamítnuto a prvostupňové správní rozhodnutí potvrzeno, výrok II. nenapadá). Prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto o tom, že se žalobci zabavuje podle ust. § 34a odst. 1 zákona č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 100/2004 Sb. nebo zákon“), 1 živý a 1 uhynulý exemplář papoušků druhu kakadu (Probosciger aterrimus), u nichž nebyl prokázán původ dle ust. § 24 zákona č. 100/2004 Sb. a jeden živý exemplář papouška druhu amazoňana vínorudého (Amazona vinacea), neboť se jedná o exemplář, který nebyl registrován dle ust. § 23 zákona č. 100/2004 Sb. Současně byla žalobci dle ust. § 79 odst. 5 správního řádu a dle ust. § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení, uložena povinnost uhradit náklady řízení v paušální částce 1 000,- Kč. [2] Žalobce v žalobě namítá, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, poněvadž ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 100/2004 Sb. nestanoví pro chovatele povinnost prokazovat „legální původ“ a toto slovní spojení ani v napadeném rozhodnutí, ani v rozhodnutí ČIŽP není nijak vysvětleno, přičemž zákonná definice zcela absentuje. [3] Žalobce je toho názoru, že ustanovení § 34a odst. 1 a 7, ve spojení s ustanovením § 24 odst. 1 zákona č. 100/2004 Sb. v jeho současném znění, je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, konktrétně pak v rozporu s ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny základních práva a svobod („Každý má právo vlastnit majetek“) a v rozporu s tímto je i postup správního orgánu. V případě totiž, když zákonná definice toho, co je „zákonným původem“ a čím se původ prokazuje (nutno posuzovat podle zákona účinného v době zabavení), nemůže takové zákonné ustanovení obstát při testu jeho ústavnosti. Kontrolovaná osoba obecně, nemá povědomí o tom, jestli jí předložené podklady jsou dostatečné a jestli „unesla důkazní břemeno“ ohledně prokázání původu. Toto se dozví až z rozhodnutí, které nemá odkladný účinek. Něco takového pak nelze hodnotit jinak, než než porušení ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 11 Listiny. [4] Dále žalobce namítá, že při vydání napadeného rozhodnutí, nebylo postupováno v souladu se zásadami správního řízení dle ust. § 2 odst. 3 až § 5 správního řádu. Ze správního řádu jednoznačně vyplývá požadavek rozhodování s principy dobré správy, ke kterým bezesporu patří řádné zjištění skutkového stavu a předvídatelnost rozhodnutí, tj. aby rozhodnutí nebylo překvapivé. Účelem rozhodování státní správy není, resp. nemělo by být, procesní vyšachování účastníka řízení za účelem zabavení exempláře. Právě z výše uvedeného je nutno dovodit povinnost správního orgánu sdělit účastníku řízení, že jím doposud předložené či navrhnuté důkazy k prokázání původu jsou nedostatečné a umožnit mu předložit důkazy nové. [5] Žalobce též nesouhlasí s postupem žalovaného, když zákon pouze stanoví, že je nutné původ prokazovat až na výzvu inspekce, nikoliv dříve. Protože lhůta není zákonem stanovena, je nutné použít ustanovení § 39 odst. 1 správního řádu, podle kterého: „Správní orgán účastníkovi určí přiměřenou lhůtu k provedení úkonu, pokud ji nestanoví zákon a je-li toho zapotřebí“. Ze spisu a zejména pak z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by ČIŽP stanovil jakoukoliv lhůtu pro prokázání původu dle § 24 odst. 1 zákona. Již citované ustanovení § 24 zákona nelze v žádném případě, vykládat způsobem, jakým to dělá ČIŽP s potažmo i ministerstvo, tj. tím způsobem, že pokud neprokáže kontrolovaná osoba původ okamžitě po vpádu „ochránců přírody“ a orgánů činných v trestím řízení, potom je to důvodem zabavení exemplářů. [6] Žalobce proto navrhuje, aby soud postupoval dle ustanovení § 95 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, tj. předložil věc ústavnímu soudu k vyřešení otázky ústavnosti ustanovení § 24 a 34a zákona 100/2004 Sb., ve znění účinném do 31.12.2011 a dle ustanovení § 48 odst. 1 písm. a) správního řádu řízení přerušil. [7] Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil tak, že s ní nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí, když odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a uváděl věcně tytéž závěry, jako v tomto rozhodnutí. [8] Z předloženého správního spisu jsou patrné tyto skutečnosti podstatné pro posouzení důvodnosti podané žaloby. [9] Dne 10. 12. 2013 vydala Česká inspekce životního prostředí rozhodnutí č.j. ČIŽP/10/CIT/SR01/1111730.042/13/RPR, kterým rozhodla tak, jak je uvedeno v odstavci [1]. [10] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včasné odvolání. [11] Dne 6. 3. 2014 vydalo Ministerstvo životního prostředí napadené rozhodnutí, částečně zamítlo odvolání žalobce a potvrdilo rozhodnutí České inspekce životního prostředí, částečně toto rozhodnutí v části výroku zrušilo a řízení zastavilo. V odůvodnění žalovaný uvedl, že v daném případě se jedná o exempláře podle definice čl. 2 písm. t) nařízení Rady (ES) č. 338/97. Předmětné druhy papoušků – Probosciger aterrimus a Amazona vinacea, patří do přílohy A nařízení Komise (ES) č. 750/2012, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 338/97 (dále též „nařízení Komise (ES) č. 750/2012“), resp. i do přílohy I Úmluvy č. 572/1992 Sb., Úmluva o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin („Úmluva CITES“). Cílem citovaných evropských předpisů je jednotným způsobem regulovat obchod s uvedenými druhy v rámci celé Evropské unie a zároveň respektovat požadavky vyplývající z Úmluvy CITES, tedy chránit vybrané druhy živočichů a rostlin a zaručit jejich zachování regulováním obchodu s nimi. Do přílohy A nařízení Komise (ES) č. 750/2012 jsou zařazeny druhy nejpřísněji chráněné, nebo druhy ohrožené vyhubením, pro něž platí zákaz obchodního využívání, který je stanoven v článku 8 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 338/97. Ze stanoveného zákazu může být případ od případu podle článku 8 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 338/97 za splnění taxativně daných předpokladů udělena výjimka. Předmětnou výjimku vydává výkonný orgán příslušného členského státu ve formě příslušného potvrzení pro komerční účely. Podle článku 11 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 338/97 je takové potvrzení platné v celé Evropské unii. Dle ust. § 24 odst. 3 zákona č. 100/2004 Sb. se původ exempláře prokazuje údaji a dokumenty osvědčujícími nabytí exempláře podle požadavků nařízení Rady (ES) č. 338/97, nařízení Komise v oblasti obchodování s ohroženými druhy a podle tohoto zákona, zejména s uvedením, kdy a kde byl exemplář odebrán z přírody, nebo kdy a kde se narodil v zajetí, nebo kdy a z kterého státu, a na základě jakých dokladů CITES byl exemplář dovezen. [12] K zabavení I. a II. exempláře (tyto výroky správního rozhodnutí jsou napadeny žalobou) žalovaný uvedl, že z textu § 34a odst. 1 zákona č. 100/2004 Sb., konkrétně z první věty: „Inspekce zabaví…“ vyplývá, že ČIŽP přistoupí k zabavení exempláře, jde-li o vyjmenovaná porušení právních předpisů (exemplář, u něhož nebyl prokázán původ ve smyslu § 24 zákona č. 100/2004 Sb.). Nejedná se tedy o možnost zabavení exempláře, ale o povinnost jeho zabavení. ČIŽP v tomto smyslu tedy postupovala v souladu s právními předpisy, jelikož pro exempláře I a II byly doloženy falešné dokumenty. K exempláři I bylo odvolatelem předloženo potvrzení o výjimce ze zákazu obchodních činností č. 204855/2, vydané dne 16. 7. 2003 pro osobu jménem xxxx. Vydávajícím orgánem pro předmětný dokument měl být úřad Wildlife Licensing & Registration Service, Department of the Environment, Tollgate House, Houlton Street, Bistol BS29DJ. Výkonný orgán CITES Velké Británie však ve vyjádření ze dne 12. 12. 2010 uvádí, že předmětný dokument nebyl Výkonným orgánem CITES nikdy vydán. K exempláři II bylo odvolatelem předloženo potvrzení o výjimce ze zákazu obchodních činn