6 Afs 161/2014 — Nejvyšší správní soud

6 Af 48/2017- 102 - text 16 6 Af 48/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., ve věci žalobce: ███████ Group s.r.o., se sídlem █████████████████████████████, IČ: ████████, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem ███████████████████████, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 7. 2017, č. j.: 30070/17/5100-31461-701836, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění [1] Žalobce podanou žalobou napadl shora uvedené správní rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 9 (dále také jen „finanční úřad“ nebo správce daně, pokud to není označení přímo rozlišující a je obecně používáno i pro žalovaného), č. j. 94803/17/2009-70461-108909, ze dne 11. 1. 2017 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým nevyhověl žádosti žalobce o vrácení přeplatku na dani z převodu nemovitostí. Navrhoval rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. [2] Žalobce v žalobě uvádí, že dne 2. 11. 2016 doručil správci daně podání označené jako I. Žádost o posečkání úhrady daně v souladu s ust. § 156 odst. 1 písm. a), e) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „daňový řád“), II. Kvalifikované vyjádření daňového subjektu, III. Návrh na posouzení předběžné otázky spočívající v oprávněnosti úhrady daně, její správné výše a jejího zápočtu či přeplatku, IV. Návrh na vrácení lhůty v předešlý stav a V. Návrh na odklad daňové exekuce dle ust. § 181 odst. 1 daňového řádu zaevidované pod č.j. 7990361, v návaznosti na nějž vydal finanční úřad výše uvedené prvostupňové rozhodnutí, kterým nevyhověl jeho žádosti. [3] Podle žalobce je prvostupňové rozhodnutí zcela nepřezkoumatelné, neboť správce daně pouze uvedl, že „v době podání žádosti neexistoval na osobním žadatele vratitelný přeplatek“, aniž by se zaobíral argumentací žalobce a ústavně závaznou judikaturou, včetně toho, že ignoroval rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, č.j. 98 C 16/ 2013-51, ze dne 25. 9. 2014, včetně navazujícího rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 53 Co 41/20115-96, ze dne 21. 9. 2015, které potvrdily, že účinky kupní smlouvy byly zrušeny ex tunc, a tedy, že jediným vlastníkem dotčené bytové jednotky a nebytových prostor byl vždycky jen žalobce. Vyměřená daň z převodu nemovitosti platebním výměrem č.j. 132060/12/009961108909 ve výši 111 885,- Kč byla uhrazena prodávajícím v rámci provedené exekuce provedené správcem daně v roce 2012 k převodu, které ve skutečnosti nikdy převedeny nebyly, tedy nedošlo ke změně vlastníka. Vyměřená daň jsoucí v dispozici u správce daně je dle názoru žalobce nejpozději ode dne 2. 11. 2016 přeplatek na dani, resp. bezdůvodné obohacení, jelikož plnění proběhlo k právnímu důvodu, který odpadl. [4] Žalobce v žalobě nesouhlasí s argumentací žalovaného, podle něhož předmětem daně z převodu nemovitostí je úplatný převod vlastnictví k nemovitostem i v případech, kdy dojde k odstoupení od smlouvy, protože na daný případ nemůže ust. § 9 odst. 2 zákona č. 357/1992 Sb., tedy zákona o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále též „zákon o trojdani“) dopadat, protože se nejednalo ani o smlouvu o zajišťovacím převodu práva ani o přechod vlastnictví k nemovitostem v souvislosti s postoupením pohledávky, ale o kupní smlouvu. [5] Žalobce dále nesouhlasí s argumentací žalovaného, podle něhož Generální finanční ředitelství promine daň z nemovitosti v případech odstoupení od smlouvy, pokud k němu dojde ve lhůtě 3 let ode dne vzniku právních účinků vkladu práva do katastru nemovitostí. Žalobce uvádí, že pokud žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2006, č.j. 2 Afs 151/2005-59, tak tento není pro žalovaného závazný, nehledě na to, že je v příkrém rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 91/98 ze dne 16.9.1998. Žalobce dále znovu opakuje svůj odkaz na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 č.j. 98 C 16/2013-51 ze dne 25. 9. 2014 a též rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 53 Co 41/2015-96 ze dne 21. 9. 2015, které nabyly právní moci až dnem 23. 2. 2016 a zrušily právní účinky kupní smlouvy ex tunc (svou argumentaci znovu opakuje). [6] Žalovaný se podle názoru žalobce mylně domnívá, že počátek běhu lhůty se datuje okamžikem 1. 8. 2011 (datum uzavření kupní smlouvy), resp. dnem 23. 1. 2013. Z logiky správné aplikace ust. § 148 odst. 4 písm. b), c) daňového řádu lze dovodit, že nalézací řízení ohledně vlastnictví k uvedeným nemovitostem v dané věci mohl pouze a toliko provádět jen příslušný soud, který byl oprávněn potvrdit, či vyvrátit to, jestli je žalobce vlastníkem uvedených nemovitostí, resp. jestli bylo platné jeho odstoupení od smlouvy či nikoliv. Podle žalobce proto tříletá lhůta pro podání žádosti o prominutí daně z převodu nemovitosti začala běžet až dnem 24. 2. 2016 a končí dnem 24. 2. 2019. To je podle něj jediná správná definice běhu lhůt v souladu s ust. § 33 daňového řádu dopadající na ust. § 25 odst. 3 písm. a) zákona o trojdani (žalobce poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2008, č.j. 1 Afs 9/2008-59, nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2003 sp. zn. IV ÚS 666/02, a též nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2096/07). [7] Dále žalobce uvádí, že pokud žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1 2013, č.j. 1 Afs 85/2012-54, pak tento rozsudek není na danou věc přiléhající, protože neřeší přeplatek na dani z převodu nemovitosti ohledně soudem zrušené kupní smlouvy. Plnění ze strany žalobce proběhlo k právnímu důvodu, který odpadl, musí se tedy jednat o vratitelný přeplatek nebo bezdůvodné obohacení, a správce daně je tak povinen přeplatek vrátit. Pravomocný platební výměr nemůže svým rozsahem a dosahem mít silnější platnost, než mají pravomocné rozsudky vydané příslušnými soudy, které byly katastrem nemovitostí respektovány beze zbytku. [8] Žalobce dále nesouhlasí s argumentací žalovaného, podle něhož si nepodal žádost o prominutí daně z převodu nemovitosti, a že daň z převodu nemovitosti je vyměřena, neboť žalobce si žádost o prominutí daně z převodu nemovitosti podal v zákonné lhůtě tří let od nabytí právní moci zmiňovaných rozsudků (tj. 24. 2. 2016). [9] Žalobce dále nesouhlasí s tím, že podle žalovaného od posledního dne zmeškání lhůty uplynula doba delší než 1 rok, a proto byla žádost zamítnuta, protože podle žalobce započal běh lhůty nejdříve ode dne 24. 2. 2016 a skončila dnem 24. 2. 2017 (den po právní moci rozsudků), a protože podal žádost dne 2. 11. 2016, podal tedy žalobce v zákonné lhůtě jednoho roku. [10] Žalobce dále poukazuje na to, že se žalovaný se dostatečně nevypořádal se všemi jeho podanými námitkami s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č.j. 9 Afs 70/2008-13. Žalobce je však toho názoru, že rozsudek není přiléhající, jelikož se nejedná o argumenty, ale o námitky, a kvůli tomu musí žalovaný postupovat v souladu s ust. § 116 odst. 2 daňového řádu a v odůvodnění rozhodnutí vypořádat všechny důvody. [11] Podle žalobce si žalovaný v napadeném rozhodnutí vykládá ust. § 2004 zákona č. 89/2012 Sb. ve vztahu k ust. § 9 odst. 2 zákona o trojdani tak, že v případech, kdy k převodu nemovitosti vzhledem k odstoupení od smlouvy nedojde, vzniká předmět daně z převodu nemovitosti a převodci povinnost daň z převodu nemovitosti zaplatit. Žalobce poukazuje na to, že žalovaný si popletl právní předpisy a na daný případ při správní úvaze aplikoval právní normu zákon č. 89/2012 Sb., konkrétně ust. § 2004, který na danou věc nelze aplikovat, jelikož tato právní norma vstoupila v účinnost až dnem 1. 1. 2014. Z právního pohledu je tedy taková právní argumentace lichá a úplně chybná, neboť správně je třeba aplikovat na danou problematiku odstoupení podle ust. § 48 zákona č. 40/1963 Sb. – viz blíže se dané problematice věnuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005, č.j. 6 A 69/2000-55, podle něhož dani z převodu nemovitosti lze podrobit jenom takový úplatný převod nemovitosti, jehož účinky později neodpadnou a který přinese smluvním stranám užitek spočívající v uspokojení zájmu nabyvatele na získání nemovitosti do svého vlastnictví. [12] Žalobce též nesouhlasí s argumentací žalovaného, podle něhož se plně odkazuje na rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, sp.zn. V-37017/2011-101, s právními účinky vkladu práva dne 2. 8. 2011. Žalobce odkázal na znění výše zmíněných rozsudků, z nichž podle jeho názoru jediným vlastníkem dotčené bytové jednotky a nebytových prostor byl vždy žalobce. Jelikož odstoupení od kupní smlouvy se stalo účinným až dnem 23. 2. 2016 a vyko